MOJE BLYŠTIVÉ OBDOBÍ, ANEB TŘI ROKY V KORPORÁTU

Obouvám se do těch nejlepších kozaček co mám, na sebe beru šaty, ve kterých si vždycky připadám skvěle, vlasy si natáčím kulmou, protože mi to vždycky všichni chválí. Dneska se musím cítit jako královna, sdílím totiž svůj projekt s celým světem. Tím firemním.

Když prezentujete váš projekt celému oddělení o stopadesáti lidech, když v sále sedí i člen výkonné rady a když vás přes Skype poslouchají kolegové z celého světa, musíte udělat vaše maximum proto, abyste byli vidět. A slyšet. O tom totiž korporátní svět je. Takže se zhluboka nadechnout, hodit nervozitu za hlavu a předvést se v tom nejlepším světle.

Sama mám přímou zkušenost jen z jedné firmy. Zprostředkovaně toho o tomto prostředí ale vím už opravdu hodně. Ať už od mého muže či kolegů. Několikrát nám velká firma a dění v ní ovlivnily náš život. Korporát je neskutečný kolos, který se rozjíždí na nespočtu lokálních úrovní. Plánuje se na roky dopředu, takže se může stát, že to, na čem jste dlouho pracovali vyjde v platnost až když se budete prezentovat vizitkami jiné firmy. Korporát prý zabíjí vášeň a kreativitu. Korporát je prý neúprosný. V korporátu jste prý jen číslo. Prý pracujete do pozdních nočních hodin a sedřou z vás kůži. Skoro to vypadá, jako by to slovo mělo samo o sobě extrémně negativní význam. Přesto to v něm chce ale spousta lidí zkusit. Proč?

VELKÁ FIRMA – VELKÉ PLÁNY

Po několika letech v malých firmách, kde člověk vymýšlí kolekci  a strategii na příští rok, ale také balí balíky a rozesílá je po světě, jsem snila o něčem, co bude „větší“, kde nebudu muset šetřit každé euro, ale naopak je budu muset utrácet a kde se potkám se spoustou dalších profesionálů, od kterých se budu moci učit. Že budu mít smlouvu, která mi zaručí nějaké benefity a bude brát v potaz také to, že jednou půjdu do důchodu. A že se budu podílet na projektech, ke kterým jsem přispěla svými nápady a které uvidí celý svět. Na základě zkušenosti, kterou mám z obou prostředí pořád zvažuji, která ze dvou možností lépe vyhovovala mé osobnosti.

Aby člověk získal globální pozici v nadnárodní firmě, musí většinou projít několikakolovým, dosti stresujícím pohovorem. Já jsem si toto trápení ulehčila tím, že jsem se přihlásila na stáž. U firmy, která vyrábí diamanty pro každého. Ač už jsem měla předchozí pracovní zkušenosti, právě méně stresující pracovní pohovor a celkově méně počáteční odpovědnosti mi bylo motivací k tomu to zkusit. A povedlo se. Hned po interview jsem věděla, že ta pozice musí být moje. Lepší pohovor jsem totiž v životě nezažila. Představte si, že už hodně dlouho víte, po čem toužíte a najednou to máte před sebou na stříbrném podnose. Hned jsem se dozvěděla, že nás čeká historicky nejdůležitější a nejnákladnější event firmy. Něco, co tady ještě nebylo. Karlie Kloss, Alessandru Ambrosio, Chiaru Ferragni, Boy George, Naomi Campbell. Event, který otevře Milánský Fashion week. “Cože? To když mě přijmete, to toho všeho budu součástí?”  Všechny ty uplahočené roky za peníze, které mi nestačily vůbec na nic najednou dostaly úplně jiný kontext. Kontext krkolomné cesty, na jejímž konci jsou záře reflektorů nad červeným kobercem. Doslova.

Po třech týdnech jsem se opravdu ocitla na pět dnů v Miláně, kde jsem za celou dobu naspala maximálně deset hodin, viděla jsem se všemi, s kým jsem se chtěla vidět a odškrtla si další z mých pomyslných bodů ze seznamu toho, co chci, aby se mi v životě splnilo. Dostala jsem se do dvacetičlenného týmu neskutečně inspirujících žen, které táhly za jeden provaz způsobem, který jsem předtím nezažila. Honba za odvedením skvělé práce, profesionalita a slušné chování charakterizovaly každou z nich a já byla opět šťastná, že tohle je to, co jsem měla celé ty roky před sebou. Jenže. Síla korporátu je mimo jiné  v tom, že se najednou stane, že z těch dvaceti žen vám v kanceláři zbydou jen dvě. Jak to?

Někdo si jednoduše najde jinou příležitost, někdo je však nahrazen způsobem, který šokuje. Říká se tomu restrukturalizace. Moment, kdy se firma ocitne ve fázi, kdy musí přeuspořádat svoji dosavadní strukturu, vyeliminovat ty, co se mohou nahradit levnějšími a celkově zefektivnit každodenní běh.

Můj osudový meeting byl plánovaný na čtvrtou hodinu. Měla jsem se dozvědět o mé budoucnosti. Půl hodiny přede mnou vyhodili moji šéfovou.  Nesměla se se mnou ani rozloučit. Špatné zprávy o vyhazovu dalších kolegů prosakovaly jedna za druhou. Strašná nespravedlnost, honilo se mi hlavou. Do té doby, než jsem se ocitla v místnosti se dvěma viceprezidenty a obdržela dvě smlouvy – jednu o ukončení pracovního poměru a druhou o nové pozici a povýšení. Nebylo dovoleno ptát se, kdo další bude v mém týmu, či co bude naší hlavní náplní. Máš 48 hodin na to, rozmyslet se zda brát či nechat být. Beru, samozřejmě, ale s odpovědí si dávám na čas. Je to takový můj minimální revanš za to, jak se k nám chovají, protože i přes to, že vše dopadlo víceméně dobře, hořká pachuť z toho, co se stalo s mými kolegy zůstala.

Jak už jsem psala v jednom z mých prvních článků o našich začátcích ve Švýcarsku, s krutým zacházením ze  strany korporátního světa jsme měli zkušenost hned po třech měsících našeho švýcarského pobytu (číst můžete TADY). Tehdy nás Tomyho firma chtěla relokovat do Kodaně a my jsme pochopili, že když v tomto pracovním prostředí dojde na lámání chleba, jste jen číslo – pokud se tedy na takovou situaci dopředu nepřipravíte…

POLITICKÁ PRAXE

V korporátu se politika počítá. Spousta lidí vám přizná, že udržování vztahů s kolegy, práce na tom, abyste byli vidět a aby si vás lidé zapamatovali, zabere neskutečnou část vaší pracovní doby. Když totiž potřebujete prosadit nějaký váš nápad, musíte k tomu mít podporu všech zúčastněných, těch mohou být klidně i desítky. A pokud se v této skupině lidí ocitne pár takových, co vás budou bojkotovat, jste nahraní.

A přesně to jsem pochopila ve své nové pozici. Vedla jsem projekty, které se měly stát globálními guideliny, často neměla v mém kalendáři čas ani na to, dojít si na záchod, abych se se všemi domluvila a dostala se před to projekční plátno, na kterém budou moje slidy, díky kterým budou všichni jednou pro vždy vědět kdo jsem. Podepsaná pod svým dílem, zapadající do skupiny korporátních kravaťáků a mluvící jejich kancelářským slangem jsem začala přemýšlet nad tím, co je lepší. Práce v malém start-upu nebo v nadnárodním gigantu?

Když jsme s manželem jásali radostí nad druhou čárkou na pozitivním těhotenském testu, bylo nám jasné, jaké rozhodnutí bude následovat. Korporát se bude muset obejít beze mě. Věděla jsem, že jako máma dvou dětí nechci ztrácet energii nekonečnou politikou a emaily, které neznají pracovní dobu. Teprve až nastane ten správný čas, budu se rozhodovat, komu prodám své nekonečné nadšení. Asi až s odstupem času zjistím, zda chci být tou, co se snaží zalíbit politickou korektností nebo zda se raději zase vrátím k té low-costové strategii a balíkům.

A co vy? Máte zkušenosti z podobných pracovních prostředí?

Díky, že čtete,

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s