O MÉM ANDĚLSKÉM OBDOBÍ

Brzy bude Mikuláš a mě toto období vždycky evokuje vzpomínky na dobu, kdy jsem obcházela rodiny a poslouchala krásné básničky a písničky vystrašených, ale i natěšených dětí. Pokud se ptáte, jakou roli jsem hrála v Mikulášském seskupení, tak vám dech asi nevyrazím. Mé blond vlasy mě odjakživa předurčovaly k „andělskému poslání“…

V Itálii Mikuláše vůbec neslaví, ve Švýcarsku ano. Semichlaus, jak se mu tady říká, chodí se svým společníkem Schmutzli, což je obdoba našeho čerta. Místo do pekla ale nosí zlobivé děti do lesa a 6.prosince ho najdete na vánočních trzích, besídkách, ve školách a objednat si ho můžete i domů. Na ulici si ho ale neodchytíte. Děti tu dostávají jako dárek pytlíčky, ve kterých mají nějakou tu figurku, ořechy, bombony a bieberli – švýcarský perník.

Od té doby co mám děti se těším, že pojedeme začátkem prosince do Prahy a projdeme si město aby viděly, jak je česká tradice Mikulášů v ulicích jedinečná. Je sice pravda, že ani nevím, do jaké míry si ještě dnes lidé Mikuláše z ulice zvou, letos to navíc bude ještě úplně jiné, ale byla bych moc ráda, aby někdy zažily tu stejnou atmosféru, kterou jsem kdysi zažívala já.

Když mi bylo asi deset, chodila jsem s hvězdou a křídly z alobalu po ulicích s mými spolužáky ze školy a vsugerovávala si, že mi v těch fialkových šatech po mámě nebude zima. Když jsem se potom na vysoké přidala ke skupince mých kamarádů, celé to dostalo úplně jiné grády. V našem seskupení bylo několik herců, kteří do celého představení dávali doslova kus sebe. Vyfikli jsme se tak, abychom konkurovali všem těm dětským skupinkám a brouzdali večerem po Praze 6 a 7.

Tehdy stačilo pozdravit děti na ulici, nebo se nechat pozvat rodiči do bytu, kde už na nás čekaly celé rodiny. S tím, kdo si nás na ulici zavolal jsme si vždy předali pár nejrychlejších informací, jako jak se děti jmenují, zda zlobily a co se jim naopak povedlo, přebraly jsme pro ně nějaké dárečky, uhlí a brambory a šlo se na věc. Někdy za desetikorunu, někdy za panáka, někdy za patnáct set, což tehdy byly neskutečné peníze.

Po dětské večerce jsme si pak šli náležitě užít naše vydělané peníze a dodnes jsou z toho vzpomínky k nezaplacení. Pamatuji si, jak jdeme Dejvicemi, když nás odchytne Olga Špátová s kamerou, abychom jí povídali o našich největších přáních do jejího dokumentu Největší přání. No, jak jsem říkala, někdo se nám za naše Mikulášské divadlo odměňoval i panáky, takže jsme pak byli docela nervózní, jak zpracuje náš herecký počin. Nakonec to ale dopadlo dobře. Můj proslov o tom, že bych si ze všeho nejvíc přála andělský světový mír byl střižen tak, že jsem nakonec opravdu vyzněla jako světec a ne totální blbec.

Dělalo nám to neskutečnou radost, vždy nás byla trochu jiná skupinka, vždy to ale stálo za to. Pamatuji si ale, že některé rodiny nám otevřely dveře do svého života až moc. Jako dneska před sebou vidím toho možná tak dvanáctiletého chlapce, který nás odchytl v Dejvicích s prosbou, zda bychom nešli pozdravit jeho malé sourozence. Až stydlivě nám přiznal, že má jen desetikorunu a kontroloval, jestli nám to nevadí. Nevadilo. Posláním naší skupiny nebylo vydělat si, ale pobavit ty malé děti i sebe. Nezapomenu na naše výrazy, když jsme odhalili životní realitu tohoto chlapce. Na lehko oblečené děti, co se plazily po studené podlaze mezi stoly, na kterých stála jedna vodka vedle druhé, přeplněné popelníky, a cigaretový kouř. Rodiče, kteří hecovali naše čerty aby co nejvíc vystrašili jejich asi tak roční dítě. Rodiče, které bych bývala nejraději narvala těm našim čertům do pytle a poslala rovnou do pekel. Byl to tehdy docela paradox. Stojíte v takové situaci jako anděl a udělat nemůžete nic. Vůbec nic.

Od té doby uplynulo dobrých deset let. Ze mě se mezitím stala dvojnásobná máma. Kdybych byla pozítří andělem a někdo se mě na ulici zase zeptal, jaké je mé největší přání, odpověla bych, aby se žádné dítě nestydělo za to, odkud pochází. A i když se to může zdát jako klišé, je mi to jedno, jako anděl budu mít na taková přání přeci svaté právo.

Moc zdravím celou naši Mikulášskou partu, bylo to s vámi prostě super!

A co vy, také jste chodili na Mikuláše? A zvali jste si Mikulášské skupinky domu k dětem?

Díky, že čtete,

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s