KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

Je tomu přesně rok, co končily letní prázdniny a já měla nadupaný notes poznámkami o nových podnětech, článcích. Než jsem se ale nadála, celý rok se mi tak nějak rozpliznul a já nebyla schopná dát nic kloudného dohromady. Nejdříve mě semlel začátek školkového roku. Totální zmatek z toho, jak jsem to těm našim dětem všechno nakombinovala a pak i hledání sebe sama. Po roce a půl mateřské a předchozích třech letech pracovního úvazku, jsem najednou měla třikrát týdně několik vzácných hodin jen pro sebe. Luxus, se kterým jsem si absolutně nebyla schopná poradit.

Je až k nevíře, že volnost, po které tolik toužíme nejsme ve finále schopné ani využít, tedy alespoň na začátku ne. A tak pereme, rovnáme, organizujeme. Děláme všechno pro zázemí naší rodiny a sebe, velmi úspěšně, posouváme na poslední místo. A než se nadějeme, život nám do cesty předhodí události, které nás na chvíli zase vyvedou z míry.

Když mi v listopadu nečekaně umřel můj milovaný francouzský buldoček Rufy, musela jsem se najednou srovnat s náhlou a naprosto nečekanou smrtí milované bytosti, která byla po našem boku dennodenně posledních šest a půl let. Naše první dítě, o kterém jsme často žertovali, že to byla taková malá zkouška na to, co jednou doopravdy přijde. Celá rodina jsme z toho byli extrémně vyvedení z míry. Pes, který se mnou odrodil obě děti, který vždycky vycítil jakýkoliv z mých splínů a čile přiklusal k mým nohám. Pes, který byl neodmyslitelným členem rodiny a který nám bude navždy chybět. Kdo zažil, ten pochopí. Byl natolik naší součástí, že jsme si další budoucnost bez čtyřnohého přítele nedokázali představit, a tak jsme si do naší domácnosti přivedli ženskou posilu Nami. Shiba Inu, která svým charakterem naprosto popírá svoji oficiální charakteristiku, fenka, která zaplnila to zvláštní ticho v naší domácnosti.

Špatné události ale bývají vybalancované těmi dobrými. A tak, když jsme na podzim jeli na jeden z našich víkendových výletů a projížděli městečkem Schwyz, jehož starobylé náměstí nás hned okouzlilo, kontrolovala jsem možnosti zdejšího trhu s realitami a našla byt, který přesně odpovídal našim představám. Natolik, že jsme už za tři týdny jsme složili první zálohu a podepsali rezervační smlouvu. Kdo by to byl řekl, že nám tím začne kolotoč radostí i problémů, že máme před sebou necelý rok, během kterého musíme se švýcarskými architekty vyřešit, jak holé šedivé zdi zútulníme do krásného bydlení. Byl to nečekaně velmi náročný proces, který jsme letos v červenci zakončili dalším stěhováním. Byť jen dvacet kilometrů od našeho předešlého bydlení, adrenalin z nového a hlavně poprvé našeho, hrál po celou dobu hodně velkou roli. Už mě ale trochu znáte a víte, že já rozhodně nejsem z těch, kdo by se takovým životním výzvám vyhýbal.

A během tohoto shonu jsem si dopřála můj opravdový holčičí víkend. V Paříži. S mojí milovanou Lucií jsme prostě nechaly děti a muže doma a vyjely. Těšila jsem se na čtení knihy během čtyřhodinové cesty vlakem, těšila jsem se na první nadechnutí se pařížského vzduchu na Gare du Lyon, na láhev vína u Seiny a na další pod Montmartrem. Bylo to super, slunce nám během toho březnového víkendu krásně ožehalo tváře a s Lucií, která si kdysi také prožila svůj pařížský půlrok, jsme během nekonečných procházek stačily lehkým krokem bez dětí a kočárů projít  a probrat snad úplně všechno.

Ale jak říkám, minulý rok byl hodně o nečekaných zvratech a tak se stalo, že nám u toho našeho pařížského korzování tentokrát chybělo to víno a čtyřhodinovou cestu vlakem jsem místo čtení knihy prokoukala z okna, přemýšlejíc o novince, kterou jsem zjistila v den odjezdu na tento snový víkend. Jaká bude naše budoucnost, jak to zvládneme, kdy se vůbec po takové pauze vrátím do pracovního procesu a jak se těším, až mi zase, už potřetí, pukne srdce láskou k tomu malému, co nosím pod svým srdcem…

Jak vidíte, novinek a témat jsem za poslední rok nasbírala opravdu hodně. A já už je pro vás čile zpracovávám, takže vám, milí čtenáři moc děkuji za to, že jste na mě nezanevřeli a těším se, že snad spolu budeme zase pokračovat v mé zahraniční story.

Díky, že čtete,

Klára

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

Je šest hodin ráno, probouzím se po překvapivě velmi klidně prospané noci. Včerejší pečený králík a pivo z plechovky k večeři mě ukonejšili natolik, abych hodila veškerou organizaci za hlavu a odpočinula si na ten den, který pro mě už na vždycky bude s velkým D. Ten, kdy si s mým Italem řekneme po osmi letech vztahu na dálku a života daleko ode všech to naše vysněné SI.

Continue reading “MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ”

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

„Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do p­****e, to je mi smutno…“ Znáte? Nikdy jsem si nemyslela, že budu tuto Cimrmanovu pasáž ze hry Dobytí severního pólu prožívat tak intenzivně. Protože – ano, je mi smutno. A hodně. Psala jsem vám, jak se mi stýská po Itálii – částečně i proto, abych vám ji představila z trochu jiného, neturistického pohledu, který tady tak ráda prezentuji. Ačkoliv, kdyby to šlo, bych do Itálie odjela klidně ještě dnes večer, v srdci cítím tíhu, kterou jsem za tu dobu, co žiji mimo ČR tak intenzivně neprožívala. Čechy, Češi, chybíte mi!

Continue reading “ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!”

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…

Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”

ŽIVOT S NÁLEPKOU “EXPAT”

ŽIVOT S NÁLEPKOU “EXPAT”

Ex patria, život mimo rodnou zemi, nebo jak bychom to nejlépe přeložili? Život v zahraničí? Život mimo náš domov? Jaký je? Pro někoho se může zdát vzrušující, někdo by do toho nikdy nešel. A někomu se to prostě přihodilo a musí si s tím umět poradit. Tak jaké to je? Žít v zemi někoho jiného a být „zaškatulkovaní“ do skupiny těch, co opustili své doma?

Continue reading “ŽIVOT S NÁLEPKOU “EXPAT””

O STÁŽI POD EVROPSKOU VLAJKOU

O STÁŽI POD EVROPSKOU VLAJKOU

Sedím u stolu a přemýšlím, o čem bude My Pasta Story tento týden. A najednou mi pípne zpráva. Fakt. Přes Linked-in mi píše John. Můj bývalý kolega. Prý jestli by mě mohl zařadit do Who is Who brožury o Publications Office Evropské Unie. Of course, odpovídám mu ihned, přeci nemohu odmítnout příležitost vrátit se ve vzpomínkách o skoro deset let zpátky, do toho stážistického půlroku v zimním Lucemburku. A tak je téma tohoto týdne jasné…Díky, Johne!

Continue reading “O STÁŽI POD EVROPSKOU VLAJKOU”

O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE

O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE

Nalijme si čistého vína. Být matkou a přitom budovat kariéru je strašně náročné. Psychicky i fyzicky. Mateřství vás na nějakou dobu vyčlení z provozu a když se pak vrátíte, musíte soupeřit s bezdětnými, které si mohou dovolit sedět u počítače do nočních hodin a být k dispozici kdykoliv je potřeba. Continue reading “O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE”

O MÝCH ČTYŘECH LETECH V ŘÍMĚ – 1.ČÁST

O MÝCH ČTYŘECH LETECH V ŘÍMĚ – 1.ČÁST

Stojím na zastávce, přes řeku Tiberu špehuji, jestli ke mně z konečné autobusů přijíždí to správné číslo. Doufám, že bude mezi těmi třemi, co právě vjíždějí na most, tak bych se dostala domů do dvaceti minut. Dnes mám ale smůlu. Klíče do zámku od bytu zastrkuji až o dvě hodiny později. Continue reading “O MÝCH ČTYŘECH LETECH V ŘÍMĚ – 1.ČÁST”

JAK JSEM SE NAUČILA ŽÍT V CIZÍCH JAZYCÍCH

JAK JSEM SE NAUČILA ŽÍT V CIZÍCH JAZYCÍCH

Dennodenně žiji ve třech až čtyřech jazycích. V hlavě mi to ještě pořád myslí česky, ostatně píšu tento blog abych si to nějakým způsobem udržela, doma mluvíme italsky, anglicky jsem mluvila v práci a dodnes mluvím s několika kamarádkami a někdy se ještě o slovo přihlásí francouzština. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že tohle vůbec dokáži. Já, které bylo doporučeno odstoupit ve druhé třídě z jazykové základky, protože prý nezvládnu výuku dvou jazyků najednou… Continue reading “JAK JSEM SE NAUČILA ŽÍT V CIZÍCH JAZYCÍCH”