Je šest hodin ráno, probouzím se po překvapivě velmi klidně prospané noci. Včerejší pečený králík a pivo z plechovky k večeři mě ukonejšili natolik, abych hodila veškerou organizaci za hlavu a odpočinula si na ten den, který pro mě už na vždycky bude s velkým D. Ten, kdy si s mým Italem řekneme po osmi letech vztahu na dálku a života daleko ode všech to naše vysněné SI.
Tento týden tomu bylo šest let ode dne, kdy jsme se vzali v pražském Týnském chrámu. Dne, který jsem sama připravovala celý rok, dne, ve který se nám sešlo 85 hostů celkem 13 národností. Dne, kdy moji tchánové konečně poznali Prahu, slunce svítilo přesně podle našich představ a dne, jehož finální přípravy mě připravily o čtyři kila, které jsem potřebovala shodit do svatebních šatů.
Vystupuji z bílého Tatraplánu na Staroměstském náměstí, můj táta a pohotový řidič tohoto motoristického skvostu mi pomáhají srovnat svatební šaty. A mně to dochází. Dnes se vdávám. V kostele na mě čeká můj budoucí muž, ten kudrnatý kluk, kterého jsem poznala před osmi lety na našem první studentském zahraničním dobrodružství. A najednou je tady, v Praze, s celou svojí rodinou a čekají jen na mě. U oltáře. Ihned se okolo mě tvoří hlouček italských turistů, kteří si mě fotí ze všech stran a obdivují mě jako Orloj, který je hned vedle, aniž by tušili, že jim rozumím každé slovo. „Mi sposo con un Italiano!“ (Beru si Itala) reaguji na ně, čímž je totálně odrovnávám a mezi řádky zvu k nahlédnutí do kostela. Mohou jen za bezpečnostní pásku, ale i tak jich je tam po dobu obřadu nalepených dost.
Svatba. Il matrimonio. Kdo žil nějakou dobu v Itálii ví, že je to den, do kterého se bezmezně investuje a který je přehlídkou elegance. Během mého života v Římě a Miláně jsem nakoukala hodiny a hodiny pořadů o svatbách – o tom, jak je co nejlépe zorganizovat, co se hodí či nehodí, jaké šaty má nevěsta mít, jaké květiny, jaké místo vybrat. Řekněme, že Italové mají dost jasnou představu o tom, jak by měla svatba vypadat a jen málo kdy se od ní odchýlí. Sama jsem se několika takových na severu Itálie účastnila a vždy mě překvapilo, že ani obrovský rozpočet nezajistil uvolněnou atmosféru. Alespoň tedy, dokud byly přítomné nejstarší generace obou novomanželů. A to často trvalo hodně dlouho. A z toho všeho na mě šla tak trochu krize. Najednou mi přišlo, ze vnést českého ducha do svatby v Itálii by bylo hodně těžké a pak, pořád jsem nechápala, kde na to ti Italové berou. Proč?
V Itálii vás bude stát svatební kytice skoro dvakrát tolik než ta, která se nejmenuje svatební. To stejné u bot, make-upu, kadeřnice, fotografa nebo cateringu. Když jsem se šla v jedné tiskárně v naší čtvrti zeptat na odhad tisku svatebních pozvánek podle mého grafického návrhu, myslela jsem, že nad konečnou částkou omdlím. Prostě jsem nebyla schopná pochopit, proč mě má stát sto pozvánek 450 euro. Tato svatební přirážka na všem ve mně v ten moment probudila mé české já, které toužilo po svatbě spontánní, té, na které si lidé nebojí dát šampus nebo panáka na kuráž hned brzy ráno. Té, na které se hosté po určité hodině převlečou do pohodlného oblečení, aby se jim lépe tančilo na makarenu a hitovky z Pomády nebo Hříšného tance. A na kterou si ty pozvánky budu moci vyrobit sama. Komplet. Italská elegance obalená českou spontánností, bylo mé hlavní téma a protože by mě za něj v Itálii asi jen tak někde nepochválili, rozhodla jsem se všechny přesunout tam, kde to bylo mému srdci nejbližší. Do Prahy.
Ve vzpomínkách se vracím k momentu, kdy jsem seděla v tramvaji, sjíždějící z Chotkových sadů dolů na Malostranskou. V té chvíli jsem se, ostatně jako pokaždé, když jsem touto trasou jela, více natahovala k okénku. Pohled na Prahu je totiž podle mě právě z tohoto sjezdu dolů na Klárov úplně ten nejkrásnější. Znám ho v každém ročním období, v každou denní dobu. Tentokrát tam sedím s mým zásnubním prstýnkem na prsteníčku a mám jasno. S tímhle výhledem se chci vdávat. Hned jak potkávám Tomyho, konzultuji s ním můj nápad a vzápětí na to rezervuji termín. Na rok dopředu, aniž bych tam kdy vůbec byla tak nějak pod kůží cítím, že Vila Richter bude TO místo.
Dodnes mě mrzí, že jsem si nevedla deník svatebních příprav. Postupem času totiž zapomínám všechny ty perly, kterým jsem musela mícháním dvou totálně odlišných kultur čelit. Přesvědčit totiž italskou rodinu, že církevní sňatek proběhne v adekvátním kostele, že bude uznaný a hlavně, že se na naší svatbě dobře najedí, byl docela oříšek. Stejně jako vysvětlit té české, že musím (a chci) vybrat super místo v centru Prahy a na úrovni, protože za námi letí tolik lidí z různých koutů světa a my je za to chceme náležitě pohostit. A zařídit s půlročním předstihem ubytování pro Italy, kteří budou vědět přesný termín příjezdu asi tak za pět měsíců nebo ustát stres, který nastal, když jsem začala v Itálii zařizovat povolení k tomu, abych si jako nepokřtěná mohla vzít pokřtěného muže a přitom čelit šoku celé manželovy rodiny, že pokřtěná nejsem (ano, do té doby na to nikdy nepřišla řeč, trochu i záměrně). Když jsem odmítala posílat zvlášť svatební oznámení a potom ještě pozvánku těm stejným lidem, o kterých jsem věděla, že stejně nedorazí (hodně stará italská tradice), nebo když jsem poprvé představovala naše rodiče, kteří si vzájemně nerozumí a přes dvě hodiny jsem v tom předsvatebním stresu překládala každé slovo. Dnes bych se tak mohla smát vzpomínkám, které mi kdysi, v jejich reálném čase, daly pěkně zabrat.
„Ti amo, perché ti conosco“ (Miluji tě, protože tě znám) jsou knězova slova, která utkvěla v srdci většiny z našich hostů a která si dodnes připomínáme i my dva. Jestli jsem někdy měla pochybnosti o tom, zda chci nebo nechci církevní sňatek, bylo to jen do doby, než jsem poznala našeho oddávajícího kněze. Díky své skvělé úrovni italštiny, kterou se osvědčil až ve Vatikánu byl schopen nám celý obřad sestavit dvojjazyčně. A právě díky němu, jeho pochopení, laskavosti a zároveň dost modernímu přístupu k manželství jsem si byla jistá, že jsme udělali dobře. Upozadil pro nás všechnu byrokracii, se kterou jsem v Itálii tolik bojovala, ušetřil nás papírování a pravidel – tedy až na jedno – mít se opravdu rádi. A tak když jsme četli naše sliby v češtině a italštině, když se ozvalo naše italské “SI, lo voglio” a české “ANO”, stáli jsme v tom historickém pražském skvostu s tím nejlepším průvodcem, jakého jsme si mohli vybrat. A to byl sakra dobrý pocit.
Sedíme s mým novomanželem u jednoho stolu, odděleni ode všech a jsme za to rádi. Po několika hodinách si totiž užíváme chvilky, kterou máme jen pro sebe. Probíráme naše nejčerstvější dojmy, vzájemně se krmíme knedlíčkovou polévkou a kocháme se pohledem na společnost, která před námi sedí u kulatých stolů a náramně se baví. Po proslovu mého táty, který začal jedinou větou v italštině, kterou zná – „ È pericoloso sporgersi“ (je nebezpečné se vyklánět, což je fráze, napsaná na oknech italských vlaků), mě uvedl to tlumočnického pekla, z jehož tunelu jsem bruslila následujících deset minut, které končily skandováním „Ať žije Klára, ať žije Tomaso.“ Na ten přípitek a mého tátu si s našimi italskými přáteli připíjíme pokaždé, když se vidíme. Pokaždé.
Zkombinovat očekávání všech tak bylo dost náročné. Přesto, že jsme se brali v Čechách, nebylo mým záměrem udělat vše echt po česku. Už měsíc před termínem jsem všem rozeslala informace o tom, jaké zvyky budeme kombinovat, aby byli v obraze. Chtěla jsem, aby mě ženich poprvé viděl až před oltářem (v Itálii se potkávají už před kostelem), aby na sobě měli všichni přišpenldelnou myrtu (v Itálii se nedělá), aby nám všichni popřáli po obřadu přímo v kostele, ve špalíru (namísto italského zmatečného shluku před kostelem).
Italské tradice jsem pak upřednostnila u svatební tabule. Tedy až na knedlíčkovou polévku. Italovi nemůžete naservírovat svíčkovou, protože by vám po večeři hned odpadl. Menu sice italská svatební tradice ustálené nemá, ale očekává se, že jídlo bude prvotřídní, nejméně tříchodové a jedním z chodů musí být pasta. Novomanželé sedí zásadně u speciálního stolu, sami dva a nejsou tak obklopeni ostatními hosty. Zapomeňte na český zvyk vzít na oběd nebo večeři jen část hostů. Kdo je pozvaný oficiální pozvánkou má právo na to s vámi prožít celý den, minutu po minutě. Aby taky ne. Jakmile totiž pošlete Italovi pozvánku na svatbu, automaticky ho zavazujete k tomu, že vám pošle finanční dar. A ten není malý, pohybuje se často okolo 300 – 500 eur, což je zároveň odpovědí na moji otázku, kde na to ti novomanželé berou. Z hodně velké části jim to platí hosté.
Končíme první chod lanýžových raviol, které nám číšníci servírují s tou nejlepší synchronizací, jakou jsem kdy zažila a nevěříme vlastním očím. Naši Italové si přidávají, ne jeden, ale i dva, tři talíře. Místností to mlaská a my se s Tomym poplácáváme po ramenou, že jsme ve výběru lokace obstáli. Na tom jídle totiž opravdu, bez přehánění, hodně záleželo. Když se pak po posledním soustu hovězího filetu najednou zvednou naši řečtí kamarádi, semknou se u hudebního mixážního pultu a začnou nám propojeni ruku v ruce tancovat mezi stoly, ocitám se na svatbě, kterou jsem si tolik vysnila. Tancujeme mezi stoly, na stolech, o sto šest. Připadám si jako ve filmu Mamma Mia! a sama pro sebe si oddychuji. I když po tom všem, co už jsem dnes zažila vím, že to nemohlo dopadnout lépe. Štěstí totiž přeje připraveným!
Byla jsem nevěstou, která všechny okolo sebe do posledního dne prudila se vším, nač si jen vzpomenete. Lepila, stříhla připravovala všechny výzdoby, organizovala nemožné autobusy na přesuny hostů z místa A do místa B a omdlévala, když zjistila, že v její den, ten vysněný den, se městem poběží Pražský maraton. Byl to můj první opravdový event, který jsem v životě zorganizovala a který mi dal tak strašně moc do mého budoucího profesního života.
Byla jsem ale také tou nevěstou, která se vzbudila v ten den D ráno s úsměvem na tváři. Nevěstou uvolněnou, připravenou si to užít na maximum. Sama jsem byla překvapená, že nemám jedinou fotku, na které bych nebyla s úsměvem od ucha k uchu. Byla jsem nevěstou, která věděla, že víc se nedalo udělat, že je vše zařízené a že teď je čas se bavit po boku toho, kterého si vybrala na celý život. S těmi, které máme na světě úplně nejradši. A právě to dělá ten svatební den tak speciálním. Na té skvělé společnosti, moji milí čtenáři, na té totiž záleží úplně nejvíc.
Díky, že čtete,
Klára
mypastastory.com 