Jsou tři hodiny odpoledne. Ležím na monitoru v našem okresním špitále a poslouchám tlukot jeho srdce. Jeho pravidelnost a klid nenapovídá tomu, že by se měl v brzké době rozmyslet se mnou konečně potkat. Ležím tam, probírám s mojí mámou naše předchozí porody, a čichám k tomu nějaký roztok, který má malého vzbudit, aby nám ukázal svoji aktivní stránku….Myslím přitom na moje předešlá miminka, jaké to tehdy bylo a také na to právě narozené, které jsem před několika minutami zahlédla na chodbě. Pohled, který jen umocnil moji nedočkavost. Mám dva dny po termínu a nějak podvědomě se rozhoduji, že už nechci čekat ani jeden.
Mattia se narodil ten stejný den v krásných devět večer, dvě hodiny poté, co mě Tomy horko těžko dopravil zase zpátky do nemocnice. Byl to bleskurychlý třetí porod, který jsem si náramně užila. V tom nejlepším slova smyslu. Bylo to naposledy a bylo to ve společnosti naprosto úžasného personálu, čímž bych asi sdílení dalších podrobností přerušila. Nepovažuji za nutné sdílet bližší detaily, kolik vážil, jak dlouho křičel, jak spí, jak se kojí…Stačí k tomu říct, že je všechno tak já má být. Máme za sebou šestinedělí, slavíme dva měsíce a tak se chci dnes zaměřit na trochu jiný úhel pohledu. Ten, jaké to je, to všechno zažívat už napotřetí.
Mám okolo sebe spoustu maminek, které už mají dvě děti a s mým třetím těhotenstvím jen překvapeně odhaluji, kolik z nich přemýšlí, zda do ještě jít či ne. Mám jich jen málo okolo sebe, kterým tato myšlenka neprolítla hlavou, nebo které argumentují tím, že nechce partner, není čas, je kariéra… Důvodů je spousta a já je všechny beru. Sama jsem totiž byla v úplně stejné situaci. Věděla jsem ale, že když to nezkusím, budu si to jednou, až už bude pozdě, vyčítat.
U nás v rodině nemá tři děti nikdo. Jsem tedy takový precedens a do toho ještě neplním všeobecné představy o ideálním složení. Tři kluci jsou nálož, energetická bomba, na kterou jsme s Tomym víceméně sami, žijeme v zemi, ve která nepodporuje pracující mámy…a i přes to, jsme to pořád zvažovali. V podvědomí jsem tak nějak tušila, že to ještě jednou prožiju. Sklep byl plný miminkovských věcí, které jsem nikomu aktivně nenabízela, nesnažila jsem se nějak vehementně hledat práci, pracovat na své postavě, protože jsem tak nějak tušila, že by to bylo jen velmi dočasné. To, co mě na té představě lákalo nejvíc, nebylo paradoxně to malé miminko a jeho roztomilost (i když mě to teď samozřejmě dostává), byla to hlavně představa velké rodiny. Představa tří sourozenců, kteří mají jeden druhého, ať se děje co se děje. Představa večeří u plného stolu, výletů v naší početné skupině. Představa která dalece přesahuje logistické a finanční úskalí, plenkové období, příkrmové období, kočárkové období… Představa, která vytváří tuto nedotknutelnou skupinu lidí, rodinu, která nám všem zůstane navždycky, ať se děje, co se děje.
Už když jsem vám oznamovala, že jsem těhotná, psala jsem o tom, jaký strach mám z jakýchkoliv nemocí a nebezpečí, o kterých toho vím dnes samozřejmě mnohem víc a které mi po celou dobu těhotenství nedaly spát. Co když to všechno, co už máme nějak narušíme? Máme dvě zdravé děti a krásný život, co když nám nebude dopřáno, tak, jako minule? Cítila jsem se provinile při myšlence, že než aby se něco pokazilo, raději do toho ani nepůjdu. A bylo jen málo těch, se kterými jsem se o tom troufla bavit. Přitom ale sdílením zkušeností s ostatními maminkami koukám, kolika z nás běží hlavou úplně stejné argumenty pro variantu třetí dítě NE a je mi líto, že si to často necháváme jen pro sebe. Asi také pod nátlakem informační smršti, která se na nás začne valit, jakmile sociální sítě zjistí že se snažíme otěhotnět, nebo že už těhotné jsme. Algoritmy, které zachytí byť jen malinký náznak toho, že se chceme informovat i o těch méně šťastných scénářích pro případ kdyby, se nám vrací zpátky jako facka, která v hormonálně vypjatém období bolí.
Strach je to samozřejmě oprávněný, velmi namístě řekla bych a toku veškerých srdceryvných příběhů na internetu se asi nevyhneme. Spousta maminek je asi sdílí v rámci své vlastní terapie a pak také pod záminkou toho, že nabízí svůj příběh jako podporu těm, které jsou na tom stejně. A je to tak určitě v pořádku. Já si v tomto případě dovolím nabídnout podporu trochu jiného charakteru, toho pozitivního, takovou, která tu veškerou internetovou negativitu snad trochu vybalancuje.
Být mámou napotřetí je naprosto úžasné. Ano, máte u sebe jedno „zavazadlo“ navíc, ale lehkost a nadhled, kterou vám dávají vaše dosud nabité zkušenosti, vám umožňují všechno doopravdy prožívat. Kdy, když mám další dvě děti k tomu?, může vám pesimisticky naskočit v hlavě. Spolu, s nimi, jako rodina. Třetí dítě se musí přizpůsobit hektickému rodinnému prostředí od prvního dne, co si ho přivezete domů. Musí žít v kraválu, který vytváří jeho sourozenci, musí se přizpůsobit školním a sportovním aktivitám těch starších. Musí s vámi večer ven se psem, když váš muž odjede na služební cestu, zatímco necháváte ty další dva na chvilku samotné doma. Třetí dítě nevědomky nastavuje tváře na pusinky svých starších sourozenců a je milováno. Neobrací váš dosavadní život vzhůru nohama jako dítě první. Nespouští takovou žárlivou krizi, jako dítě druhé. Prostě tu je a s úžasem sleduje ten rodinný kolotoč, kterého je najednou součástí.
A v tom všem jste to vy, kdo mu dává tu největší sílu, prožít tento extrémně intenzivní vstup do života v klidu a pohodě. Jste totiž zkušená máma, co už se nenervuje. Co ví, že novorozenci pláčou, často k tomu mají svůj vymezený večerní čas a vy už víte, že s tím prostě nic neuděláte. Už víte, že když spí, tak spí a nic mu v tu chvíli nechybí. Víte, jaké fáze máte před sebou, že to nebude jednoduché, ale v tom shonu s těmi staršími nad tím nijak intenzivně nepřemýšlíte. Protože čas neúprosně letí. Už neslavíte každý týden od narození. Těžko si totiž vzpomenete na měsíčniny. Lékaři v porodnici a pak ti dětští už s vámi mluví úplně jinak, jste to najednou vy, od kterých sbírají různé zkušenosti a nechávají vás v klidu. Zjišťujete, že oproti prvnímu a druhému dítěti zaostáváte s pořizováním fotek, a že život plyne. Jinak než s jedním, jinak než se dvěma. Strašně rychle. Lehce. Protože už víte. Víte víc než všechny knihy a internety a to vás dělá sakra silnou v kramflecích.
To by bylo na nějakou dobu s mateřskými tématy, příště se zase vrátím k našemu životu v zahraničí, slibuju!
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 