VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

Je šestnáctého srpna, osm hodin ráno a ulice okolo našeho domu zaplňují malí špunti, kterým se na krku houpají reflexní trojúhelníky. Ta záplava svítivě oranžové mě utvrzuje v tom, že už je to nenávratně tady. Začala nám povinná švýcarská předškolní docházka!

Záměrně bude tento článek subjektivního charakteru. Bude to popisek toho, jak to tady funguje pohledem jedné z mnoha matek. Té ne-švýcarské. Každá očekáváme od školní docházky něco jiného, každá pocházíme z jiné kultury a zvyků, tudíž je hodně těžké najít nějakou univerzální pravdu. Třeba to, co přijde švýcarským mámám úplně automatické, se zdá nám, náplavě ze zahraničí, jako naprostý úlet, nad kterým nám zůstává rozum stát.

Schválně jsem si na tento článek nechala trochu času, abych nepsala o mém rozčarování hned první týden. Dala jsem paní učitelce možnost se nám osobně představit při první rodičovské schůzce a dala jsem také mému dítěti čas na to, aby mi samo řeklo, jak to vnímá. A udělala jsem dobře. Pravidla, která tu jsou napsaná na papíře přeci jen vyznívají jinak, když podle nich žijete a když vidíte, jaké ovoce za jejich dodržování můžete sklízet.

Takže, o švýcarském školním systému jsem vám tu už psala, respektive o tom, jak je pro každou mámu těžké skloubit pracovní život s tím dětským, školním. Zatímco předtím to byla zmínka na teoretické úrovni, dnes k vám mluvím z praxe.

Abyste pochopili, týdenní rozvrh pětiletého školkového dítěte může vypadat třeba takto: pondělí 8:15 – 11:30 a 13:30-15:00, úterý, čtvrtek a pátek 8:15 – 11:30, středa volno. Celý den. Automaticky se předpokládá, že dítě bude jíst doma, pokud má odpolední vyučování, tak se pak do školky vrací. Pokud rodiče pracují a tudíž nejsou doma, mohou si zařídit tzv. Mittagstich, oběd ve skupině několika dětí a následnou družinu, ve které dítě pohlídají než nastoupí na odpolední vyučování nebo než si ho pozdě odpoledne vyzvednou. Vše za příplatek.

Na jednu stranu tedy, pokud pracujete, škola se o vaše dítě do jisté míry postará. Má to ale pár celkem podstatných ALE. Nejdříve si připomeňme to, o čem jsem se vám už také zmiňovala – totiž že se už od pětiletých, školkových dětí očekává, že budou chodit do školky a ze školky domů samy. Ano, čtete správně. Školka je každému přidělena tak, aby byla v co možná nejbližší vzdálenosti vašemu bydlišti. Jenže. Ne každá má svoji jídelnu, to znamená, že se děti musí na oběd přesouvat. V našem případě naštěstí jen přes školní areál, v jiných případech je to i vzdálenost přes jeden kilometr. A škola, až na strážníka na hlavním městském přechodu, neorganizuje nikoho, kdo by tyto děti doprovodil.

Ti rodiče, co oběd pro své dítě nutně potřebují a bydlí daleko od jídelny, domlouvají školky soukromé či jesle (do 5 let věku), které jsou třeba poblíž nebo nabízí servis převodu dítěte z místa A do místa B. Vedle tohoto švýcarského fenoménu samostatných dětí se pak zdá další překvapující fakt – to, že družina nenabízí nijak organizovaný program, aby si dítě po dopoledním vyučování užilo volnosti- jako nedůležitá prkotina.

A já váhám, jak se k tomu sama postavit. Řadím se k matkám, které se každý den loučí s dítětem o několik metrů dříve, to aby nenásilně prodlužovaly vzdálenost do školky, kterou musí jednou ujít úplně samo a pak se schovávám v houfu těch starostlivých, které se chtějí opravdu přesvědčit, že se dítě zdraví přede dveřmi s paní učitelkou. Jsem matkou, která se pýří hrdostí, když její dítě dojde samo na oběd (ale pro jistotu to kontroluji z okna našeho bytu, ze kterého naštěstí do té jídelní místnosti vidím).

Na druhou stranu ovšem váhám, zda Švýcarům tento hon za odpovědností každého z dětí nakonec neuznat jako dobrý nápad. V celkovém kontextu dětského života to totiž dává velký smysl. Jak to zatím tak chápu, tak tím nejdůležitějším, na co školní docházka takto malých dětí cílí, je jejich vývoj k samostatnosti (neexistuje, aby děti někdo oblékal, či jim na záchodě utíral zadek), spolupráci (všechny děti jsou vedené k tomu si vzájemně pomáhat. Malí prvňáčci fasují tutora ze starších ročníků, kterému se mohou svěřit s jakýmkoliv problémem. Starší děti jsou nabádané k tomu, aby čapli za ruku dítě mladší, které třeba zrovna někde samo tápe a odvedly ho na správné místo). Děti jsou také vyzýváni k tomu, aby vyjádřily svůj názor a komunikovaly vše co mají na srdci. A nutno dodat, že tomu samostatnému pohybu na ulici předchází školení se strážníkem který je vytáhne na nejfrekventovanější ulici města a tam, jednoho po druhém, přes ní učí přecházet. V pěti letech.

Jak říkám, dnes je to zcela o mém subjektivním pohledu té, co žije na dost malém městě, ve kterém už hodně lidí zná a které mají její děti prochozené křížem krážem. Realita ve větších městech pak bude určitě jiná, ale podle počtu dětí, které se po Švýcarsku samostatně pohybují sem a tam si troufám říct, že je to systém, který prostě funguje.

Vedle tohoto hlavního rysu zdejšího školství je součástí docházky jednou týdně tělocvik na který se dítě opět učí samo převléknout, vycházky do lesa za každého počasí, doplňující výuka němčiny pro děti expatů, aby plně dosáhly úrovně rodilých mluvčích až nastoupí do první třídy. Školka také organizuje přednášky o čištění zubů a zdravé stravě, kterou musí dodržovat i rodiče, připravující krabičky se svačinou. A to, zda dítě potřebuje jeden nebo dva roky školky před první třídou záleží na psychologickém posudku, na základě kterého jej mohou nechat klidně ten první ročník i opakovat. Ano, opakovat!!!

Opakování ročníku, reparát, který je v Čechách vnímaný jako něco, co se týká největších looserů, je ve Švýcarsku na denním pořádku. Dítě může opakovat klidně i první ročník školky. To pokud není uznané za dostatečně psychicky vyspělé. A zatímco mně tuhne krev v žilách při představě, že by můj syn musel opakovat školku, tady je to vnímáno úplně jinak. V klidu. Tak, že se mu má dát čas na to, aby vyzrál. Na druhou stranu ale opět záleží na každé škole. Ze svého okolí sbírám i historky o sociálních asistentech, kteří vybrané jedince celé dny nespustí z očí a logopedech, kteří nezkoumají ani tak vadu řeči, jako úroveň vyjadřování, což je pro rodiče multilingvních dětí obzvláště stresující.

Můj syn mi v prvním týdnu docházky donesl obrázek, na který sám, poprvé napsal své jméno. Když uklízíme hračky, vyzývá mě ke spolupráci, aby byla práce dříve hotová a každý den odvážně, sám od sebe navrhne, že zítra půjde do školky sám. A já se psychicky připravuju na to, že brzy přijde den, kdy to bude myslet opravdu vážně.

Díky, že čtete,

Klára

Z Prahy…

Z Prahy…

Sedím u stolu v mém dětském pokojíčku. U toho, do kterého se zapsaly všechny vzpomínky z mých dětských a dospívajících let. Toho, který má 12 metrů čtverečných a který jsem sdílela tak strašně dlouho s mým bráchou. Koukám se oknem ze sedmého patra na moji bývalou základní školu, na letohrádek Hvězda, obklopený tím tajemným lesem, ze kterého jsme měli jako děti takový respekt. Na okna bytu mé první dětské lásky, na okna mé tehdejší nej kamarádky. Sedím u stolu, u kterého jsem mastila bakalářku, diplomku, vyplňovala dokumenty k Erasmu v Paříži či ke stáži v Lucemburku a představovala si, jak to tam jednou dopadne. U stolu, od kterého vidím jak se na obzoru vznášejí a přistávají letadla. Pamatuji si, jak jsem vždy záviděla všem, kdo v nich někam letěl. Kamkoliv. Možná i odtud ta moje touha poznávat to tam venku.

Continue reading “Z Prahy…”

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

Po hodně dlouhé době, já vím! Snad pro to, že se vše znovu probouzí k životu a je třeba si zvykat na nové situace a nový režim, jsem to tady poslední dobou trochu zanedbávala. V každém případě, když nepíšu já, tak jiní píší o mně, za což jsem mooc vděčná!

Když mě Michaela z blogu Itálie v Brně oslovila k tomuto rozhovoru, trochu jsem znervózněla. Rozhovory jsem totiž do té doby vedla vždy já s jinými lidmi a být na straně zpovídaného byla najednou divná představa. Na druhou stranu jsem si ale řekla, že se tak o mně dozví alespoň víc lidí – hlavně těch, kterým Itálie, zkřížila životní cestu. Tak jako mně. S Michaelou máme společné to, že obě žijeme s Italem. Ona toho svého přestěhovala do Brna a odtamtud tvoří blog o Itálii, jehož součástí jsou také rozhovory s holkama, jako jsem já. Těma, které se rozhodly usadit v zahraničí. Takže, abych vám zkrátila čekání na můj další článek, nabízím mezitím historicky první rozhovor se mnou – o mě. A pokud vás zajímají podobné příběhy a spousta článků o Itálii, projděte si celý Michaelin blog.

O mně můžete číst tady : BLOGERKY PROZRAZUJÍ, JAKÝ JE ŽIVOT S CIZINCEM: KLÁRA PIAGGIO – “CHCI SVÉ DĚTI PO ČESKU NAUČIT, ŽE NIC NENÍ ZADARMO.

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

„Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do p­****e, to je mi smutno…“ Znáte? Nikdy jsem si nemyslela, že budu tuto Cimrmanovu pasáž ze hry Dobytí severního pólu prožívat tak intenzivně. Protože – ano, je mi smutno. A hodně. Psala jsem vám, jak se mi stýská po Itálii – částečně i proto, abych vám ji představila z trochu jiného, neturistického pohledu, který tady tak ráda prezentuji. Ačkoliv, kdyby to šlo, bych do Itálie odjela klidně ještě dnes večer, v srdci cítím tíhu, kterou jsem za tu dobu, co žiji mimo ČR tak intenzivně neprožívala. Čechy, Češi, chybíte mi!

Continue reading “ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!”

O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH

O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH

O Švýcarsku se velmi často mluví v samých superlativech. Pokud se sem ale hodláte stěhovat, na jednu věc byste si měli dát velký pozor –  než podepíšete nájemní/kupní smlouvu, proklepněte si vaše budoucí sousedy. Ti vám totiž mohou proměnit váš švýcarský sen v pěknou noční můru.

Continue reading “O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH”

APRÍLOVÁ STORY

APRÍLOVÁ STORY

Ku příležitosti dnešního aprílového dne jsem se rozhodla vás trochu pobavit. Vtipy jsem nikdy vyprávět neuměla, ale touhle historkou pobavím vždy.  Sice se nestala v dubnu, ale říkám si, proč ji nepřipomenout zrovna dneska. Je v ní totiž několik momentů, které by jako aprílové žertíky klidně obstály.  Tak snad vás taky jednou trochu rozesměju. Dneska na můj účet…

Continue reading “APRÍLOVÁ STORY”

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…

Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”

Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…

Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…

Abych byla upřímná, mám toho už tak trochu plné zuby. Toho, kam se vše vyvíjí, toho, jak se lidé chovají a toho, jak málo z nich je ochotno omezit své blaho pro ostatní. Nenabízím žádnou analýzu současné situace. Jen pohled člověka, který žije na rozhraní rozdílných kultur. Každá je jiná a přesto mají to hlavní společné – lidé by se měli zaměřit sami na sebe před tím, než začnou ukazovat na ostatní.

Continue reading “Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…”

O NAŠÍ CESTĚ PO ISLANDU, 2. ČÁST

O NAŠÍ CESTĚ PO ISLANDU, 2. ČÁST

Mile mě překvapilo, jaký zájem vzbudil minulý, obecný článek o naší cestě po Islandu. A jak jsem v něm před týdnem slibovala, dnes vás provedu těmi nejlepšími zastávkami na cestě při naší Golden Circle tour. Začátek v Reykjavíku, potom přes jižní pobřeží na východ a severním obloukem zpátky. Snažím se tu správně napsat názvy všech míst, která, abych byla upřímná, zpětně dohledávám a vše doplňuji tentokrát bohatou fotogalerií. To protože jedna fotka často vydá za tisíce slov.

Continue reading “O NAŠÍ CESTĚ PO ISLANDU, 2. ČÁST”

O NAŠÍ CESTĚ PO ISLANDU, 1. ČÁST

O NAŠÍ CESTĚ PO ISLANDU, 1. ČÁST

Jedním z důvodů, proč jsem si založila tento blog bylo i to, že jsem chtěla sdílet destinace, které jsou pro mě důležité, které se na mě nějakým způsobem podepsaly nebo kam často jezdím nebo se chystám vyjet. A abych vás tam vzala s sebou. Takové mini reportáže, které měly plnit kategorii Moje destinace. No, jak víte, moc jsme toho za poslední rok nenacestovali, já se ale i přesto v těchto dnech ráda vracím ve svých vzpomínkách na místa, která se mi zaryla pod kůži. A Island bude už navždy jedním z nich.

Continue reading “O NAŠÍ CESTĚ PO ISLANDU, 1. ČÁST”