Z Prahy…

Sedím u stolu v mém dětském pokojíčku. U toho, do kterého se zapsaly všechny vzpomínky z mých dětských a dospívajících let. Toho, který má 12 metrů čtverečných a který jsem sdílela tak strašně dlouho s mým bráchou. Koukám se oknem ze sedmého patra na moji bývalou základní školu, na letohrádek Hvězda, obklopený tím tajemným lesem, ze kterého jsme měli jako děti takový respekt. Na okna bytu mé první dětské lásky, na okna mé tehdejší nej kamarádky. Sedím u stolu, u kterého jsem mastila bakalářku, diplomku, vyplňovala dokumenty k Erasmu v Paříži či ke stáži v Lucemburku a představovala si, jak to tam jednou dopadne. U stolu, od kterého vidím jak se na obzoru vznášejí a přistávají letadla. Pamatuji si, jak jsem vždy záviděla všem, kdo v nich někam letěl. Kamkoliv. Možná i odtud ta moje touha poznávat to tam venku.

Jsem tu sama, což se tak často nestává. Od té doby, co jsem máma mám jen málo času vstřebávat pocity, které ve mně Praha pokaždé vyvolává. Je to totiž moje město – a přeci už moje není. Mění se. Strašně moc.

Procházím se jejími uličkami a hledám sebe sama. Vzpomínky. Pohybuji se na té tenké linii nostalgie, která na jedné straně přechází ve smutek z toho, že už nic není takové, jako dřív a na druhé ve štěstí z toho, že jde zatím vše jak po másle a že je vlastně všechno super. Zastavuji se před Týnským chrámem, kde jsem řekla ano mému Italovi, nostalgicky koukám na Fakultu sociálních věd, která byla mým splněným snem. A na Karlově mostě u kříže pod sochou Jana Nepomuckého vzpomínám na moment, kdy jsem si tam přála, aby po jednom těžkém rozchodu bylo zase všechno ok. Splnilo se. Tentokrát už se ho nedotýkám. Nemusím. Jeho sílu přenechávám těm, co ji potřebují víc než já. Fotky na mé nástěnce nad postelí už nevzpomínají na kamarády a vyvěšené pohlednice už mě nezavádí do míst, kam jsem se vždy chtěla podívat. Přináší pohled na novou generaci dětských úsměvů. Těch, které tu jsou díky nám. Těch, které tu jsou zatím tak krátce. Děti. To je ta současnost, za kterou jsem tolik vděčná.

Odpočívám od stresů všedních dní, třídím to, čím má cenu se zabývat a odrážím se dál. Plná energie a vůle k návratu. Účel naší putovní měsíční dovolené je tak splněn. V hlavě už přerovnávám skříně, plánuji rodinný jídelníček, sepisuji témata na blog. Odtržená od každodenní reality, která na nás zase čeká, plánuji nemožné. Ačkoliv času budu mít pořád stejně, určitě toho stihnu mnohem víc.

Dlouho jsem nepsala. Prý jsem se nejpíše vypsala z toho, co bylo potřeba a už nemám co sdílet. Tím to ale nebylo. Stereotyp všedních dní mě sice o inspiraci k tématům neokradl, ale jaksi chyběla síla je pro vás rozepsat. Prostě jsem musela ven, nadýchnout se méně čerstvého vzduchu, než toho, který máme ve Švýcarsku, pozorovat jiný svět, před kterým jsme byli tak dlouho schovaní. A srovnat se s realitou. Tou šťastnou i tou smutnou. Osobně.

Toto psaní je první. První po prázdninách, první v novém školním roce. Napsané po hodně dlouhé pauze. A je také první, které už nebude číst jedna z mých nejvěrnějších čtenářek, na kterou budu stejně myslet pokaždé, když kliknu na tlačítko „publikovat“.

Babičko, z města, které jsi měla tolik ráda, ti děkuji. Za všechno.

Tvoje Klárka

2 thoughts on “Z Prahy…

  1. Klarko, čtu Tě také. Vehnala jsi mi slzy do očí. Krásně jsi to napsala. Vždycky píšeš krásně, ale teď ještě nějak krásněji.
    Moc Tě zdravím a vzpomínám s Tebou. Andrea – Gigi od Lály.

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s