Sedím u stolu v mém dětském pokojíčku. U toho, do kterého se zapsaly všechny vzpomínky z mých dětských a dospívajících let. Toho, který má 12 metrů čtverečných a který jsem sdílela tak strašně dlouho s mým bráchou. Koukám se oknem ze sedmého patra na moji bývalou základní školu, na letohrádek Hvězda, obklopený tím tajemným lesem, ze kterého jsme měli jako děti takový respekt. Na okna bytu mé první dětské lásky, na okna mé tehdejší nej kamarádky. Sedím u stolu, u kterého jsem mastila bakalářku, diplomku, vyplňovala dokumenty k Erasmu v Paříži či ke stáži v Lucemburku a představovala si, jak to tam jednou dopadne. U stolu, od kterého vidím jak se na obzoru vznášejí a přistávají letadla. Pamatuji si, jak jsem vždy záviděla všem, kdo v nich někam letěl. Kamkoliv. Možná i odtud ta moje touha poznávat to tam venku.