O Švýcarsku se velmi často mluví v samých superlativech. Pokud se sem ale hodláte stěhovat, na jednu věc byste si měli dát velký pozor – než podepíšete nájemní/kupní smlouvu, proklepněte si vaše budoucí sousedy. Ti vám totiž mohou proměnit váš švýcarský sen v pěknou noční můru.
Continue reading “O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH”
Ku příležitosti dnešního aprílového dne jsem se rozhodla vás trochu pobavit. Vtipy jsem nikdy vyprávět neuměla, ale touhle historkou pobavím vždy. Sice se nestala v dubnu, ale říkám si, proč ji nepřipomenout zrovna dneska. Je v ní totiž několik momentů, které by jako aprílové žertíky klidně obstály. Tak snad vás taky jednou trochu rozesměju. Dneska na můj účet…
Continue reading “APRÍLOVÁ STORY”
Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…
Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”
Abych byla upřímná, mám toho už tak trochu plné zuby. Toho, kam se vše vyvíjí, toho, jak se lidé chovají a toho, jak málo z nich je ochotno omezit své blaho pro ostatní. Nenabízím žádnou analýzu současné situace. Jen pohled člověka, který žije na rozhraní rozdílných kultur. Každá je jiná a přesto mají to hlavní společné – lidé by se měli zaměřit sami na sebe před tím, než začnou ukazovat na ostatní.
Continue reading “Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…”
Mile mě překvapilo, jaký zájem vzbudil minulý, obecný článek o naší cestě po Islandu. A jak jsem v něm před týdnem slibovala, dnes vás provedu těmi nejlepšími zastávkami na cestě při naší Golden Circle tour. Začátek v Reykjavíku, potom přes jižní pobřeží na východ a severním obloukem zpátky. Snažím se tu správně napsat názvy všech míst, která, abych byla upřímná, zpětně dohledávám a vše doplňuji tentokrát bohatou fotogalerií. To protože jedna fotka často vydá za tisíce slov.
Jedním z důvodů, proč jsem si založila tento blog bylo i to, že jsem chtěla sdílet destinace, které jsou pro mě důležité, které se na mě nějakým způsobem podepsaly nebo kam často jezdím nebo se chystám vyjet. A abych vás tam vzala s sebou. Takové mini reportáže, které měly plnit kategorii Moje destinace. No, jak víte, moc jsme toho za poslední rok nenacestovali, já se ale i přesto v těchto dnech ráda vracím ve svých vzpomínkách na místa, která se mi zaryla pod kůži. A Island bude už navždy jedním z nich.
Ex patria, život mimo rodnou zemi, nebo jak bychom to nejlépe přeložili? Život v zahraničí? Život mimo náš domov? Jaký je? Pro někoho se může zdát vzrušující, někdo by do toho nikdy nešel. A někomu se to prostě přihodilo a musí si s tím umět poradit. Tak jaké to je? Žít v zemi někoho jiného a být „zaškatulkovaní“ do skupiny těch, co opustili své doma?
Je únor, déšť venku usilovně smývá všechen pracně nasněžený sníh a s aktuálními omezeními není mnoho nových zážitků. A tak vzpomínám. Na to, jak byl v minulosti tento měsíc vždy plný očekávání, tvrdé dřiny a neúprosné soutěživosti. Během mého dospívání a univerzitního života patřil totiž Mistrovství České republiky v latinsko-amerických tancích, přehlídce těch nejlepších ve sportu, kterému jsem po dlouhá léta zasvětila všechen svůj volný čas.
Chybíš mi, Itálie! Asi se ještě ani jednou za těch třináct let, co do Itálie jezdím nestalo, abych se tam takhle dlouho nevypravila. V této covidové době jsem si snad ještě více než kdy jindy uvědomila, že mám Itálii a Italy pod kůží a na pravidelném italském dopingu jsem už závislá. I když jsem k ní často hodně kritická, musím připustit, že mě ovlivnila víc, než jsem si kdy myslela, že to bude možné… A překvapivě v dobrém.
Sedím u stolu a přemýšlím, o čem bude My Pasta Story tento týden. A najednou mi pípne zpráva. Fakt. Přes Linked-in mi píše John. Můj bývalý kolega. Prý jestli by mě mohl zařadit do Who is Who brožury o Publications Office Evropské Unie. Of course, odpovídám mu ihned, přeci nemohu odmítnout příležitost vrátit se ve vzpomínkách o skoro deset let zpátky, do toho stážistického půlroku v zimním Lucemburku. A tak je téma tohoto týdne jasné…Díky, Johne!
