ITALSKÁ FASHION STORY

ITALSKÁ FASHION STORY

Dlouho jsem se tomuto tématu vyhýbala. Nechtěla jsem totiž, aby vyznělo banálně. Pak jsem se ale po roce ocitla v Itálii a zase mě to nakoplo. Italský cit pro módu a tradici perfektního oblékání můžete popsat jakkoliv, banální to ale určitě nebude.

A kdy jindy psát o italské módě, než v období Fashion weeků?

Ve vzpomínkách se vracím do centra Milána, když jsem v těchto deseti dnech každý den docházela do kanceláře naší aukční síně v Palazzo Serbelloni, jedné z nejvytíženějších lokací během tohoto svátku módy. Obrovský stan, jehož centrem se táhlo dlouhatánské molo, zaplňoval vnitřní dvůr paláce. Historické sloupy byly obtěžkané namontovanými světly a obležené omladinou, která čekala na make-up, přidělení outfitu…Většina z nich tam pospávala, aby nabrala sílu na další přehlídku. Střídalo se to tam jak na běžícím pásu a stan se během toho týdne měnil jak chameleon. A před vchodem do paláce na dosti rušné ulici Corso Venezia se hemžili lidé, kteří si svým crazy outfitem chtěli vysloužit alespoň jednu streetstylovou fotku na web, blog, do časopisu, i přesto, že by po nich jinak ani pes neštěknul.

Moje módní zkušenost s made / nebo dnes spíše designed in Italy je, troufám si říct, už docela bohatá. Potkala jsem se s mnoha lidmi, kteří se pustili do navrhování něčeho svého – kabelek, šperků, oblečení. Lidmi, jejichž vášeň byla silnější než strach z nekonečné konkurence číhající všude okolo. V Římě jsem studovala Luxury marketing management v době, kdy se luxus začal nesměle ukazovat v online světě. Tehdy, troufám si říct, byly italské módní značky poměrně konzervativní, bály se totiž odhalit cenovku, skrytou v rukávu každého modelu. A podívejte se dnes. Kdo není na síti, jako by nebyl. A tak, jako celý svět, i Italové se naučili kupovat online. Ale naštěstí si k tomu dokázali udržet i to, co dělá italské nakupování jedinečné.

Kdo na to v Itálii má, ten nevyjde bez značkové kabelky, bot a šperků. Ačkoliv se otěže módního diktátu trochu polevují, do těchto součástí ženského šatníku budou asi Italky investovat tak, jako do svých vlasů. Vědí totiž, že ten zbytek se dá uhrát levněji. Ačkoliv však třeba takový francouzský styl vypadá, jako že si ty holky na sebe ráno vzaly co zrovna našly ve skříni a zrovna se to povedlo tak, že to vypadá nenuceně a božsky, Italky svoji promyšlenost neskrývají. Barvy, které spolu skvěle sedí, kvalitní materiály a přesně vybrané šperky prozrazují, že jim ranní výprava z baráku zabrala víc než jen deset minut.

Už během mých začátků v Itálii, v Římě, jsem poznala dva různé pohledy na italský fashion svět, ačkoliv Řím jeho italským centrem rozhodně není. Ten první byl, že se umí obléknout jakákoliv holka v jakémkoliv obchodě i za minimální útratu. Druhý byl ten ze světa bohatých, které nosily oblečení a doplňky s diskrétními logy Hermès, Miu Miu, Prada…, doplněné basic kousky z H&M nebo Zary. A chlubily se tím. Prý už společnost nevyžaduje, aby bylo všechno značkové…Aha. Pracovala jsem tam s klientelou, která byla posedlá módou. Alespoň tak se mi to tehdy zdálo. Dennodenně mě šokovalo, jak všichni, včetně chlapů, umí správně pojmenovat jednotlivé odstíny modré, růžové, červenné. Rosso rubino, corallo, cardinale, blu zucchero, turchese, marino…Jakoby by byl tento slovník základem italského vzdělání.

Italy často poznáte na první pohled. Nejen podle toho, jak hlasitě mluví, ale také podle toho jak vypadají. A když je člověk začne zkoumat trochu detailněji, zjistí, že většina z nich vypadá dost podobně. V Miláně bude každodenní ženský šatník složený z tmavě modré, bílé, béžové, černé a šedivé barvy. Klasika. Na jihu a v přímořských městech to budou nekonečné kombinace výrazných sytých barev v kontrastu s bílou, doplněné výraznými šperky. K tomu boty na podpatku, platformě, perfektní vlasy, manikúra, a značková kabelka. Šatník Itala je pak omezený na nesmrtelnou kvalitní eleganci – kašmírový svetr, dlouhé kalhoty, košile s dlouhým rukávem a značkové boty a polo trička. Poznala jsem to už když jsem v Paříži randila s mým Italem. Šokovaly mě jeho boty Prada, které nosil, jako by se nechumelilo. Loga Lacoste, Fred Perry, Ralf Lauren zdobila jeho trička a v zimě byl obalený kašmírem. A holky Italky, co patřily k nám do skupiny byly vždy vyfiknuté od hlavy až k patě.

Na začátku mého italského života jsem ale byla překvapená, že Italové se velmi snadno stávají obětmi trendů. Pamatujete na příšerné boty na vysoké platformě Hogan? Měli je všichni, stejně jako zimní bundu Monclair nebo její levnější verzi Colmar. Jedno léto, kdo neměl na ruce krajkový náramek Crucciani jako by nebyl. Bundě proti dešti se automaticky říká K-way, i když spousta lidí už bundu této značky nemá. Jednoho času to byla ale TA bunda do deště. A loga LV jsou prakticky všude. Když jsem byla v Miláně těhotná, mezi pupkatými mě odlišovalo to, že jsem jako jediná neměla na břiše přívěsek s klimbající se kuličkou už ani nevím jaké značky. Prý to tehdy pomáhalo dítěti.. jak, netuším, ale už jen to, že to měly ostatní přeci potvrzovalo jeho sílu, nebo ne? Tak nějak podvědomě jsem totiž vždy odmítala kupovat to, co měly všechny.

Kouzlo nakupování v Itálii není jen o tom procházet hlavní ulice luxusu a tasit kreditní kartu. Naopak. To, co většině světových měst vzala globalizace, přetvářením hlavních nákupních adres v prakticky stejně monotónní sousled známých log opakujících se stále dokola, si Itálie naštěstí uchovala. Její módní DNA, je dodnes skryté v malých kouzelných buticích. Obchody, které vás zvou do svého světa, velmi pečlivě sestaveného jeho majiteli. Koncept store, můžeme to nazývat, i když Itálie znala tento obchodní model ještě dávno před tím, než se z něj stal světový trend. Obchod, který vám nabídne sortiment od košile po náramek a diář, obchod, který většinou nemá více jak 20 metrů čtverečných. Obchod, jemuž vládne jeho majitelka, buď rovnou na místě vyrábějící to, co prodává nebo připravená poradit a nakombinovat věci, které sama naobjednala. Tak aby to mělo hlavu a patu. To abyste pak nedorazili s něčím novým domů a nezjistili, že to nemáte s čím nakombinovat. Perfektně zná své klientky a udržuje s nimi velmi úzký vztah. Věříte jí, že to není jen obchodní trik, jak vás donutit utratit mnohem víc peněz, protože vidíte, jak je sama oblečená a tak jí věříte, že ví, co dělá. A právě takové ruční zpracování čehokoliv přímo v Itálii je tím nejlepším předpokladem toho, že tím nadchnete ostatní Italy. Každá z těchto mini značek má svůj příběh, který táhne. Vím to, pro jednu takovou jsem sama pracovala.

Tak trochu závidím národům, pro které je móda tak důležitá. Ti, co ji zvou do svého života jako prostředek pro vyjádření sebe sama ji využívají k tomu, cítit se každý den o něco lépe. Otázkou ale je, kde končí svoboda pro volné vyjádření a kde začíná diktát rychle se střídajících trendů a společenských norem. Myslím, že Italové, podle toho jak jsem je poznala, stojí právě na tomto rozhraní. Ať už tak nebo onak, jedno se jim ale musí uznat. Pohled na italské ulice je právě díky jejich lásce k módě mnohem mnohem hezčí.

Díky, že čtete,

Klára

PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ

PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ

Ačkoliv podle kalendáře slaví My Pasta Story už celý rok, v mé hlavě se tento mini projekt vytvořil minimálně před pěti lety. Celou tu dlouhou dobu jsem pořád psala do šuplíku, vymýšlela, jak to má celé vypadat. Myslela jsem si, že musím být připravená minimálně na rok dopředu a na rady všech, kteří doporučovali, ať hlavně začnu, i když to nebude zrovna na sto procent podle mých představ, jsem kašlala a ztratila tak spoustu času. Bohužel.

Continue reading “PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ”

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

Je šestnáctého srpna, osm hodin ráno a ulice okolo našeho domu zaplňují malí špunti, kterým se na krku houpají reflexní trojúhelníky. Ta záplava svítivě oranžové mě utvrzuje v tom, že už je to nenávratně tady. Začala nám povinná švýcarská předškolní docházka!

Záměrně bude tento článek subjektivního charakteru. Bude to popisek toho, jak to tady funguje pohledem jedné z mnoha matek. Té ne-švýcarské. Každá očekáváme od školní docházky něco jiného, každá pocházíme z jiné kultury a zvyků, tudíž je hodně těžké najít nějakou univerzální pravdu. Třeba to, co přijde švýcarským mámám úplně automatické, se zdá nám, náplavě ze zahraničí, jako naprostý úlet, nad kterým nám zůstává rozum stát.

Schválně jsem si na tento článek nechala trochu času, abych nepsala o mém rozčarování hned první týden. Dala jsem paní učitelce možnost se nám osobně představit při první rodičovské schůzce a dala jsem také mému dítěti čas na to, aby mi samo řeklo, jak to vnímá. A udělala jsem dobře. Pravidla, která tu jsou napsaná na papíře přeci jen vyznívají jinak, když podle nich žijete a když vidíte, jaké ovoce za jejich dodržování můžete sklízet.

Takže, o švýcarském školním systému jsem vám tu už psala, respektive o tom, jak je pro každou mámu těžké skloubit pracovní život s tím dětským, školním. Zatímco předtím to byla zmínka na teoretické úrovni, dnes k vám mluvím z praxe.

Abyste pochopili, týdenní rozvrh pětiletého školkového dítěte může vypadat třeba takto: pondělí 8:15 – 11:30 a 13:30-15:00, úterý, čtvrtek a pátek 8:15 – 11:30, středa volno. Celý den. Automaticky se předpokládá, že dítě bude jíst doma, pokud má odpolední vyučování, tak se pak do školky vrací. Pokud rodiče pracují a tudíž nejsou doma, mohou si zařídit tzv. Mittagstich, oběd ve skupině několika dětí a následnou družinu, ve které dítě pohlídají než nastoupí na odpolední vyučování nebo než si ho pozdě odpoledne vyzvednou. Vše za příplatek.

Na jednu stranu tedy, pokud pracujete, škola se o vaše dítě do jisté míry postará. Má to ale pár celkem podstatných ALE. Nejdříve si připomeňme to, o čem jsem se vám už také zmiňovala – totiž že se už od pětiletých, školkových dětí očekává, že budou chodit do školky a ze školky domů samy. Ano, čtete správně. Školka je každému přidělena tak, aby byla v co možná nejbližší vzdálenosti vašemu bydlišti. Jenže. Ne každá má svoji jídelnu, to znamená, že se děti musí na oběd přesouvat. V našem případě naštěstí jen přes školní areál, v jiných případech je to i vzdálenost přes jeden kilometr. A škola, až na strážníka na hlavním městském přechodu, neorganizuje nikoho, kdo by tyto děti doprovodil.

Ti rodiče, co oběd pro své dítě nutně potřebují a bydlí daleko od jídelny, domlouvají školky soukromé či jesle (do 5 let věku), které jsou třeba poblíž nebo nabízí servis převodu dítěte z místa A do místa B. Vedle tohoto švýcarského fenoménu samostatných dětí se pak zdá další překvapující fakt – to, že družina nenabízí nijak organizovaný program, aby si dítě po dopoledním vyučování užilo volnosti- jako nedůležitá prkotina.

A já váhám, jak se k tomu sama postavit. Řadím se k matkám, které se každý den loučí s dítětem o několik metrů dříve, to aby nenásilně prodlužovaly vzdálenost do školky, kterou musí jednou ujít úplně samo a pak se schovávám v houfu těch starostlivých, které se chtějí opravdu přesvědčit, že se dítě zdraví přede dveřmi s paní učitelkou. Jsem matkou, která se pýří hrdostí, když její dítě dojde samo na oběd (ale pro jistotu to kontroluji z okna našeho bytu, ze kterého naštěstí do té jídelní místnosti vidím).

Na druhou stranu ovšem váhám, zda Švýcarům tento hon za odpovědností každého z dětí nakonec neuznat jako dobrý nápad. V celkovém kontextu dětského života to totiž dává velký smysl. Jak to zatím tak chápu, tak tím nejdůležitějším, na co školní docházka takto malých dětí cílí, je jejich vývoj k samostatnosti (neexistuje, aby děti někdo oblékal, či jim na záchodě utíral zadek), spolupráci (všechny děti jsou vedené k tomu si vzájemně pomáhat. Malí prvňáčci fasují tutora ze starších ročníků, kterému se mohou svěřit s jakýmkoliv problémem. Starší děti jsou nabádané k tomu, aby čapli za ruku dítě mladší, které třeba zrovna někde samo tápe a odvedly ho na správné místo). Děti jsou také vyzýváni k tomu, aby vyjádřily svůj názor a komunikovaly vše co mají na srdci. A nutno dodat, že tomu samostatnému pohybu na ulici předchází školení se strážníkem který je vytáhne na nejfrekventovanější ulici města a tam, jednoho po druhém, přes ní učí přecházet. V pěti letech.

Jak říkám, dnes je to zcela o mém subjektivním pohledu té, co žije na dost malém městě, ve kterém už hodně lidí zná a které mají její děti prochozené křížem krážem. Realita ve větších městech pak bude určitě jiná, ale podle počtu dětí, které se po Švýcarsku samostatně pohybují sem a tam si troufám říct, že je to systém, který prostě funguje.

Vedle tohoto hlavního rysu zdejšího školství je součástí docházky jednou týdně tělocvik na který se dítě opět učí samo převléknout, vycházky do lesa za každého počasí, doplňující výuka němčiny pro děti expatů, aby plně dosáhly úrovně rodilých mluvčích až nastoupí do první třídy. Školka také organizuje přednášky o čištění zubů a zdravé stravě, kterou musí dodržovat i rodiče, připravující krabičky se svačinou. A to, zda dítě potřebuje jeden nebo dva roky školky před první třídou záleží na psychologickém posudku, na základě kterého jej mohou nechat klidně ten první ročník i opakovat. Ano, opakovat!!!

Opakování ročníku, reparát, který je v Čechách vnímaný jako něco, co se týká největších looserů, je ve Švýcarsku na denním pořádku. Dítě může opakovat klidně i první ročník školky. To pokud není uznané za dostatečně psychicky vyspělé. A zatímco mně tuhne krev v žilách při představě, že by můj syn musel opakovat školku, tady je to vnímáno úplně jinak. V klidu. Tak, že se mu má dát čas na to, aby vyzrál. Na druhou stranu ale opět záleží na každé škole. Ze svého okolí sbírám i historky o sociálních asistentech, kteří vybrané jedince celé dny nespustí z očí a logopedech, kteří nezkoumají ani tak vadu řeči, jako úroveň vyjadřování, což je pro rodiče multilingvních dětí obzvláště stresující.

Můj syn mi v prvním týdnu docházky donesl obrázek, na který sám, poprvé napsal své jméno. Když uklízíme hračky, vyzývá mě ke spolupráci, aby byla práce dříve hotová a každý den odvážně, sám od sebe navrhne, že zítra půjde do školky sám. A já se psychicky připravuju na to, že brzy přijde den, kdy to bude myslet opravdu vážně.

Díky, že čtete,

Klára

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

Je šest hodin ráno, probouzím se po překvapivě velmi klidně prospané noci. Včerejší pečený králík a pivo z plechovky k večeři mě ukonejšili natolik, abych hodila veškerou organizaci za hlavu a odpočinula si na ten den, který pro mě už na vždycky bude s velkým D. Ten, kdy si s mým Italem řekneme po osmi letech vztahu na dálku a života daleko ode všech to naše vysněné SI.

Continue reading “MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ”

Z Prahy…

Z Prahy…

Sedím u stolu v mém dětském pokojíčku. U toho, do kterého se zapsaly všechny vzpomínky z mých dětských a dospívajících let. Toho, který má 12 metrů čtverečných a který jsem sdílela tak strašně dlouho s mým bráchou. Koukám se oknem ze sedmého patra na moji bývalou základní školu, na letohrádek Hvězda, obklopený tím tajemným lesem, ze kterého jsme měli jako děti takový respekt. Na okna bytu mé první dětské lásky, na okna mé tehdejší nej kamarádky. Sedím u stolu, u kterého jsem mastila bakalářku, diplomku, vyplňovala dokumenty k Erasmu v Paříži či ke stáži v Lucemburku a představovala si, jak to tam jednou dopadne. U stolu, od kterého vidím jak se na obzoru vznášejí a přistávají letadla. Pamatuji si, jak jsem vždy záviděla všem, kdo v nich někam letěl. Kamkoliv. Možná i odtud ta moje touha poznávat to tam venku.

Continue reading “Z Prahy…”

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

Po hodně dlouhé době, já vím! Snad pro to, že se vše znovu probouzí k životu a je třeba si zvykat na nové situace a nový režim, jsem to tady poslední dobou trochu zanedbávala. V každém případě, když nepíšu já, tak jiní píší o mně, za což jsem mooc vděčná!

Když mě Michaela z blogu Itálie v Brně oslovila k tomuto rozhovoru, trochu jsem znervózněla. Rozhovory jsem totiž do té doby vedla vždy já s jinými lidmi a být na straně zpovídaného byla najednou divná představa. Na druhou stranu jsem si ale řekla, že se tak o mně dozví alespoň víc lidí – hlavně těch, kterým Itálie, zkřížila životní cestu. Tak jako mně. S Michaelou máme společné to, že obě žijeme s Italem. Ona toho svého přestěhovala do Brna a odtamtud tvoří blog o Itálii, jehož součástí jsou také rozhovory s holkama, jako jsem já. Těma, které se rozhodly usadit v zahraničí. Takže, abych vám zkrátila čekání na můj další článek, nabízím mezitím historicky první rozhovor se mnou – o mě. A pokud vás zajímají podobné příběhy a spousta článků o Itálii, projděte si celý Michaelin blog.

O mně můžete číst tady : BLOGERKY PROZRAZUJÍ, JAKÝ JE ŽIVOT S CIZINCEM: KLÁRA PIAGGIO – “CHCI SVÉ DĚTI PO ČESKU NAUČIT, ŽE NIC NENÍ ZADARMO.

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

„Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do p­****e, to je mi smutno…“ Znáte? Nikdy jsem si nemyslela, že budu tuto Cimrmanovu pasáž ze hry Dobytí severního pólu prožívat tak intenzivně. Protože – ano, je mi smutno. A hodně. Psala jsem vám, jak se mi stýská po Itálii – částečně i proto, abych vám ji představila z trochu jiného, neturistického pohledu, který tady tak ráda prezentuji. Ačkoliv, kdyby to šlo, bych do Itálie odjela klidně ještě dnes večer, v srdci cítím tíhu, kterou jsem za tu dobu, co žiji mimo ČR tak intenzivně neprožívala. Čechy, Češi, chybíte mi!

Continue reading “ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!”

O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH

O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH

O Švýcarsku se velmi často mluví v samých superlativech. Pokud se sem ale hodláte stěhovat, na jednu věc byste si měli dát velký pozor –  než podepíšete nájemní/kupní smlouvu, proklepněte si vaše budoucí sousedy. Ti vám totiž mohou proměnit váš švýcarský sen v pěknou noční můru.

Continue reading “O ŠVÝCARSKÉM FENOMÉNU – SOUSEDSKÝCH VZTAZÍCH”

APRÍLOVÁ STORY

APRÍLOVÁ STORY

Ku příležitosti dnešního aprílového dne jsem se rozhodla vás trochu pobavit. Vtipy jsem nikdy vyprávět neuměla, ale touhle historkou pobavím vždy.  Sice se nestala v dubnu, ale říkám si, proč ji nepřipomenout zrovna dneska. Je v ní totiž několik momentů, které by jako aprílové žertíky klidně obstály.  Tak snad vás taky jednou trochu rozesměju. Dneska na můj účet…

Continue reading “APRÍLOVÁ STORY”

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…

Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”