Ačkoliv podle kalendáře slaví My Pasta Story už celý rok, v mé hlavě se tento mini projekt vytvořil minimálně před pěti lety. Celou tu dlouhou dobu jsem pořád psala do šuplíku, vymýšlela, jak to má celé vypadat. Myslela jsem si, že musím být připravená minimálně na rok dopředu a na rady všech, kteří doporučovali, ať hlavně začnu, i když to nebude zrovna na sto procent podle mých představ, jsem kašlala a ztratila tak spoustu času. Bohužel.
Až před rokem jsem měla najednou v hlavě koncept, který nekopíroval ostatní, ale vyjadřoval přesně to, jaká jsem já. Můj hlas. Mé zkušenosti. Z míst, ve kterých jsem žila v zahraničí, ze vztahu s cizincem, s dětmi, prací…A až tehdy jsem sebrala odvahu na to, vyjít s tím ven. Byl to moment, kdy jsem si natolik věřila, že jsem k blogu pozvala výběr přátel, čímž jsem ten celý vlak rozjela. Mojí největší oporou v tomhle všem byla moje kamarádka Lucie, která mi tehdy napsala první feedback se slovy, že tohle rozhodně nesmím nechávat v šuplíku. Díky Luci, že jsi našla slova, která mě dokázala nakopnout!!! A pro ty, koho zajímá Francie a upřímný pohled na život v ní, vřele doporučuji její blog Mademoiselle L.
Blogování je pro někoho, kdo se rád vyjadřuje psaním, naprosto fantastický způsob, jak najít čtenáře pro své hobby. A pro mě je to ještě vedle toho také super nástroj k tomu, vytvořit si nějakou osobní disciplínu a pomyslný bič, který mě honí něco pravidelně vyprodukovat, něco po sobě pravidelně zanechat. Někdo plete, šije, čte…já píšu. Miluju to. Po celém dni, kdy běhám okolo rodiny, po práci, která začíná v brzkých ranních hodinách a končí pozdě večer spuštěním myčky plné špinavého nádobí, mám konečně pocit, že jsem za ty dlouhé dny také něco vyprodukovala. Že po nich něco hmatatelného zůstává. A nejlepší na tom je, že je to jen moje. Od A do Z.
Někdy je to dost velký zápas s časem a pak, co si budeme povídat, také cvičení vlastní odvahy. Několikrát mě napadlo, že některé články nechám před jejich publikováním přečíst někým jiným, abych si byla jistá, že stojí za to, ale pak jsem si řekla, že ne, že toto je můj prostor, ve kterém se sama trénuju být silnější ve svých rozhodnutích a čelit publiku se vztyčenou hlavou. Prostě klikám na tlačítko „publikovat“ s chvěním v břiše, jak každé psaní dopadne, připravená opravovat chyby, na které mě upozorňujete a čelit kritice i pochvalám. Když mi pak ale napíšete, že jste se právě dočetli o tom, co jste zrovna v tu chvíli potřebovali slyšet, z toho chvění v břiše se najednou stane velké těšení se na další týden.
Hned od začátku jsem měla v rukávu strašně moc nápadů, jak na to a věděla jsem, že k tomu, abych se přiblížila vám všem budu potřebovat nažhavit také sociální sítě. Tedy hlavně Instagram. Zatímco blog je moje klidná platforma, na které mě nikdo neruší a vy si tam můžete kdykoliv zabrousit, sociální sítě jsou hukotem, kterému se nestačí věnovat jen jednou týdně. Tedy pokud chcete obstát v té strašné konkurenci. A tak to pro mě byla taková zábavná osobní výzva, při které jsem ale pochopila své limity. Limity někoho, kdo ačkoliv teoreticky chápe sílu algoritmů, není schopný pravidelně sdílet obsah, který by je plně uspokojil.
Když není zbytí, piju insta-ntní kávu, mám ráda insta-ntní polívky a volný čas úplně blbě trávím na Insta-gramu. Zjistila jsem ale, že místo trvalého potěšení mi sociální sítě přináší sem tam momentky insta-štěstí, převálcované většinou případů, které mi navozují insta-depresi. Pokaždé, když vezmu telefon do ruky nebo otevřu počítač, mám hned za krkem děti, co náhle potřebují jíst, pít, přebalit…tak nějak se mi nedaří si zvyknou sdílet náš život tak, abych zbytečně nic neumělkovala, zároveň to ale bylo alespoň trochu hezký. Abych neprozradila moc, ale zase pokaždé přišla třeba s nějakým moudrem, které vás bude zajímat. Nebo být třeba vtipná, což se mi poslední dobou teda rozhodně nedaří. A tak jsem se rozhodla na ten „sociální svět“ vykonstruované dokonalosti trochu rezignovat.
Často na mě jde depka z toho, že musím něco dělat špatně, když nejsem schopná sdílet fotky mých dětí v perfektně vystylovaném a vždy uklizeném bytě. Že nemám každý den nějaký coffee meeting, že pořád necestuju, že nemám tři skříně značkového oblečení, že jsem máma, co se honí od rána do večera s mastnou hlavou za dětmi, třikrát denně rozkrámuje a zase uklidí kuchyň a než se vykope z domu na nějaký výlet, nejradši by se otočila, skočila do postele a z toho pakovaní si zase odpočinula. Že sama nemůžu natáčet instastories, reels (a co dalšího po mě instagram chce, abych lezla do zadku jeho algoritmu??), protože dost často vypadám tak, že se vyhýbám i odrazům sebe sama ve výlohách, natož abych to sdílela s online publikem. A vrchol mého smutku přichází s pondělním reportem, který mi na mobil zasílá průměrný počet hodin za den, co jsem strávila u displaye mého mobilu. Čas, který už mi nikdo nevrátí, čas, který mi nic pozitivního nepřinesl, čas, který jsem mohla využít lépe… Takže v tom zaostávám a zůstávám hlavně na blogu, u těch mých dlouhých článků, které mám tak ráda, protože je nepřetvářím podle diktátu internetových vyhledávačů a ve kterých jsem to prostě já. A místo toho, abych prezentovala šťastnou rodinu a za týden oznamovala rozvod, popisovala vám, že stěhování do zahraničí je jako šťastná dovolená a vy jste pak byli nešťastní z toho, že to prožíváte úplně jinak, nebo se zkrášlovala filtry, tak, že byste mě pak v reálu ani nepoznali, upřednostňuji přirozenost a upřímnost, se kterou se váže také to, že to prostě někdy nestíhám nebo nemám chuť. A co mě těší je, že i tak si mě nacházíte. Pomalu, ale přeci.
Tento poslední „blogerský“ rok mi přinesl do života spoustu krásného. Skrz blog jsem poznala několik nových lidí, se kterými toho máme hodně společného, na vše okolo sebe koukám s otevřenýma očima, přemýšlejíc, jak bych vám jednotlivé životní peripetie a úspěchy představila a také mi najednou nevadí trávit čas o samotě, protože mám alespoň klid na to vnímat okolí a přemýšlet. O tom, o čem vám potom s radostí napíšu. Moje sebevědomí dostalo na frak pár konstruktivními komentáři a v momentě, kdy jste návštěvností totálně pokořili veškeré dosavadní statistiky blogu, se mi točila hlava štěstím a pak také z toho, jakou sílu tento online svět vlastně má.
Takže závěrem, vám všem moc děkuji za to, že mě ten celý rok čtete z celého světa, za vaše komentáře a postřehy a vůbec za všechny vaše odezvy. Ty jsou totiž pro mě tou nejlepší motivací pokračovat dál!
Vaše Klára
A jaké články byly za poslední rok ty vůbec nejčtenější?
KDO JSOU VINÍCI? ZAČNĚME KAŽDÝ SÁM U SEBE
KOLIK STOJÍ ŽIVOT VE ŠVÝCARSKU
O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU
A čem byste se v budoucnu rádi dočetli? Dejte mi vědět!
mypastastory.com 