Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…

Abych byla upřímná, mám toho už tak trochu plné zuby. Toho, kam se vše vyvíjí, toho, jak se lidé chovají a toho, jak málo z nich je ochotno omezit své blaho pro ostatní. Nenabízím žádnou analýzu současné situace. Jen pohled člověka, který žije na rozhraní rozdílných kultur. Každá je jiná a přesto mají to hlavní společné – lidé by se měli zaměřit sami na sebe před tím, než začnou ukazovat na ostatní.

Tomy byl za posledních 365 dní v práci dvakrát. Moji tcháni viděli našeho druhorozeného syna jen jednou, užívali si ho jeden celý den. V Čechách jsem nebyla od posledního července a to byl taky den, kdy jsem naposledy viděla své rodiče. S mými zdejšími kamarády, žijícími mimo naši obec, jsem se viděla naposledy na Silvestra –  a to jen proto, že byli čerstvě otestovaní. Z našeho městečka a jeho přilehlého okolí jsme nevystrčili paty od září. Chodila jsem v roušce a rukavicích, i když mi to nikdo nenařizoval, i přesto, že na mě lidé koukali, co jsem to za blázna. Vše, co máme nové je koupené on-line, do obchodu chodíme jen pro jídlo… To jen takový nástin našeho covidového roku.

A upřímně, už toho mám dost. Ne toho, že jsme se my jako rodina rozhodli se maximálně omezit pro to, abychom ochránili nás a abychom svým chováním neposkytovali tomu zákeřnému viru hostitelskou půdu. Mám toho dost, protože poslední dny sama sebe mučím projížděním sociálních sítí a čtením těch nekonečných komentářů, popírajících Covid, roušky… Komentářů svalujících vinu na všechno a všechny, ale jen ne na sebe samotné. Rovin má celý problém pandemie stovky. Já se ale v mém dnešním článku zaměřuji na tu individuální, tu, kterou si na přímo ovlivňuje každý z nás.

Říkám si, jak se lidé, popírající současnou každodenní situaci mohou koukat do očí těm, kteří v minulém roce někoho zbytečně ztratili. Těm, co si prožili peklo a měli to štěstí, že jsou z toho venku. Jak se budou jednou koukat do očí vyčerpaným lékařům, kteří se o ně budou starat v nemocnici, pokud ji budou, nedej Bože, potřebovat. Jak by se podívali do očí těm, co se kvůli jejich popírání faktů a bezohlednému chování nakazí. Smyčka se začíná utahovat a statistiky těžce postižených a zemřelých už nejsou pro většinu z nás anonymní. Bohužel.

Ve Švýcarsku byly tento rok restaurace a obchody zavřené zatím na měsíc. Seznam míst, ze kterých musíte po návratu do karantény se aktualizuje co deset dní. Od prvního března jsou sice obchody otevřené, k tomu se ale nesmíme stýkat ve více jak pěti lidech pod jednou střechou. A do tohoto limitu se počítají i děti jakéhokoliv věku. Těchto pět lidí nesmí tvořit lidé z více jak dvou rodin. Ještě před tímto opatřením byl vyhlášený limit patnácti lidí. Hned od jeho prvního dne začaly všechny mámy z mé What‘s up skupiny, která se s dětmi stýká dvakrát v týdnu přepočítávat, kdo se kdy kam dostaví, aby nepřekročily limit. Chápu, že být pořád doma s dětmi je na palici, sama o tom dost vím, to mi věřte, ale je opravdu třeba brát každé nařízení doslovně a nevyvodit třeba z každého omezení závěr, že by bylo prostě lepší se na nějakou dobu nescházet vůbec??? Sama jsem se z této skupiny omluvila už během října s tím, že jediné riziko, které podstupujeme, je Adámkova školka třikrát v týdnu. Přišlo mi logické, že bych tedy měla udržovat jen jeden kolektiv dětí, abych v případě nějakého průšvihu nemusela obvolávat půlku města. A ejhle, tři týdny na to – pozitivní případ ve školce a naše celá rodina v karanténě na deset dní. Jediné, co mě tehdy dělalo alespoň trochu radost bylo, že nebyl nikdo, komu bych musela zavolat, že máme/má problém…

Mně žádná vláda nenařídila žít kontinuálně rok mimo jakékoliv společenské dění. Žádná vláda mi nenařídila nosit rok roušku do jakéhokoliv společenského prostranství. Ano, kombinace italských, švýcarských a českých vládních nařízení nás omezovala prakticky celý minulý rok a letos tomu není jinak. Žádná vláda mi ale nenařídila to, co mi nařídil vlastní selský rozum a smysl pro ohleduplnost a odpovědnost za lidi okolo mě. A ano, mohu si dovolit žít v izolaci, protože jsem na mateřské, protože nemám žádnou živnost, protože, protože…Ale ruku na srdce, kdo se omezuje jen na to nutné, co musí každý den vykonat?

Švýcarsko je zemí, ve které se disciplína cení, revolta trestá. Pokutami. Nedodržujete karanténu? Sejde se vás doma víc, než je povoleno? Věřte, že zdejší sousedé mají oči a uši všude a pokuty ve výši deseti tisíc franků na osobu za porušení pravidel nejsou nijak ojedinělé. Ale logiku to také tak úplně nemá. Ačkoliv jsou obchody a restaurace zavřené, všichni vesele lyžují, občerstvují se pod sjezdovkami a lanovky s kabinami o kapacitě několika desítek lidí jsou o víkendech plné k prasknutí. Svítí přeci slunce. Dává vám to smysl? Taky ne, že jo?

V Itálii jsou už zvyklí na to, že nesmí opustit svůj region. Během minulého roku zažili i kompletní lockdown se zákazem vycházení, naše rodina má zákaz vycházení z domu po deváté hodině večer, za námi nesmí, protože nesmí ven z Ligurie (nařízení se hodně mění podle regionů a podle toho, jakou barvou je která zóna zrovna označena).

Polovina mé rodiny jsou lékaři. Žiji s člověkem, který je farmaceut vzděláním, profesí ten, co vyjednává s vládami a agenturami vstup nových, extrémně důležitých léčiv na lokální trhy po celém světě. Člověkem, který věří vědě. Člověkem, který mě naučil, že data jsou jediným věrohodným základem všeho. Chcete-li ho o něčem přesvědčit, ukažte mu je, pro všechno – od přesného receptu  na to,  jak správně propracovat těsto na pizzu, po účinnost vakcíny a oficiální zprávy z jejího vývoje. Jinak vás nebude brát vážně. Se svatou trpělivostí všem vysvětluje, že Covid opravdu není žádná sranda, že vakcína může být opravdu vyvinutá takto rychle a pokud zvládne všechny tři fáze výzkumu (byť běžící současně, aby se proces urychlil), není se čeho bát. Že nijak neovlivní naše DNA a že je pravděpodobnější, že vás zítra přejede na ulici auto, než že byste měli vážnější vedlejší účinky po očkování. Tak mluví oficiální statistiky. Jejich interpretace už ale bývá, bohužel, o něčem jiném.

Mám toho dost, všichni okolo mě cestují jako o život, zatímco my jsme pořád doma. Jedni naši přátele procestovali za minulý rok to, co za několik let předtím. Chytli to? Samozřejmě. Kde? Kdo ví, někde po cestě asi. A kolik lidí se od nich po té cestě nakazilo…? Jiní jsou teď na lyžích. Prý se jejich syn po prázdninách beztak vrátí do třídy ke svým spolužákům, z nichž skoro všichni taky někam vyjeli. Sedět doma, když je volno přeci není možné. Švýcarsko totiž lyžuje. Takže z toho vyplývá, že se na to všichni vyprdneme a s Covidem tady budeme žít ještě hodně dlouho. Tedy, jak kdo, že?

Až na měsíční “pauzu” v Čechách, jedu celý rok naplno. Sama, bez pomoci. Od té doby, so se narodil Luca jsem nebyla ani na jedno odpoledne někde bez dětí. Můj manžel dokončuje velmi náročné tříleté MBA, takže toho hodně zastanu i bez něj. V noci se někdy budím i desetkrát kvůli malému a den potom musím fungovat. Každý den. Pořád dokola. Vařit, zabavit děti, uklízet. Vařit, zabavit děti, uklízet…Však mámy vědí. Možnosti aktivit jsou velmi omezené nebo si je omezujeme my, abychom nic neriskovali. Co kdybychom to s Tomym chytli a měli horší průběh? Kdo by se nám postaral o děti? V covidovém režimu bychom asi mnoho dobrovolníků nesehnali…

A tak tomu říkám zodpovědnost. A stejně takovou, jakou mám vůči svým dětem, takovou cítím i vůči svým spoluobčanům. Českým, švýcarským, italským. Těm na celém světě, protože nikomu nepřeji nic zlého a protože pro nás všechny chci, aby tahle noční můra co nejdřív skončila. Nikdo si nezaslouží být jen jeden jediný den nemocný jen proto, že se nechovám zodpovědně. Nikdo si nezaslouží být oddělený od své rodiny jen proto, že je mezi námi mnoho těch, co si neodpustí vlastní pohodlí.

Je mi neskutečně líto všech, kteří od 2020 očekávali úspěch, ať už v jakékoliv oblasti. Těch, co si chtěli splnit svůj sen vysněným podnikáním, těch, kteří museli své podnikání přerušit. Ale víte co? Ta naše solidarita se přeci váže i k nim! Vždyť je přeci opravdu v zájmu nás všech, aby to co nejdřív skončilo.

Virus přemůžeme jedině tím, že mu vezmeme hostitele. Ne tím, ze budeme kritizovat všechny okolo sebe a vymýšlet, jak obejít nařízení – ať už logická nebo nelogická. Nemuselo na ně totiž vůbec dojít. Kdyby lidé používali rozum. Kdyby jim záleželo na ostatních.

Nechme si prosím veškeré zúčtování za momentální situaci na později. Však příležitostí bude mnoho a každý dostane svůj prostor a hlas. Neztrácejme čas kritikami, využijme ho k reálným konstruktivním řešením. Snažme se jako celek porazit to, co hromadně ničí naše životy. Každý, jak umíme a tím, co je v našich silách. Vraťme do veřejné komunikace slušnost a ohleduplnost. Ať můžeme, na konci toho všeho konstatovat, že jsme ten virus porazili, namísto toho, že nad námi vyhrál a nechal za sebou paseku v podobě rozvrácené společnosti.

Díky, za to, že čtete, že chápete. A těm obezřetným, za to, že jsou!

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s