Ex patria, život mimo rodnou zemi, nebo jak bychom to nejlépe přeložili? Život v zahraničí? Život mimo náš domov? Jaký je? Pro někoho se může zdát vzrušující, někdo by do toho nikdy nešel. A někomu se to prostě přihodilo a musí si s tím umět poradit. Tak jaké to je? Žít v zemi někoho jiného a být „zaškatulkovaní“ do skupiny těch, co opustili své doma?
Já s takovou nálepkou žila od svých třech měsíců. Nevím, jestli se nám Čechům, kteří tehdy žili v zahraničí, říkalo expati, ex patria jsme ale v každém případě byli. V Bruselu. Z původně plánovaných dvou let v Belgii se stalo sedm, šťastné číslo, které asi navždy poznamenalo můj život. Po našem návratu do Čech trvalo dlouhých sedm let, co jsem mohla říkat, že jsem prožila většinu mého života v zahraničí. A po všech přesunech, které mám dodnes za sebou, se v mých pětatřiceti letech dopočítávám, kde že jsem to vlastně tu většinu mého života prožila. A dostávám se k závěru, že už mi zbývá jen pár měsíců, během kterých mohu říkat, že jsem prožila většinu života v Čechách. Ex patria se tak stalo mým osudem.
Když jsem se jako čtyřletá holčička poprvé ukázala v belgické školce, koukali na mě jako na zjevení. Neuměla jsem ani slovo francouzsky a trvalo celý půlrok, než jsem se rozmluvila. (Více čtěte TADY). A když už se povedlo, prošla jsem si první třídou ve francouzštině a bum. Stěhovali jsme se zpátky do Čech, kde jsem zase byla na nějakou dobu za tu jinou.
V elitní pražské základní jazykové škole jsem po prvním roce neprošla testy, které mě měly posunout do třetí, jazykové třídy. Prý jsem nebyla schopná zvládnout výuku dvou jazyků najednou. Hm. Troufám si říct, že jsem tehdy byla jediné bilingvní dítě na celém prvním stupni a tak skrytá zpráva paní ředitelky, očekávající od mých rodičů sponzorský dar škole, nepadla na rodnou půdu. A já mohla od třetí třídy konečně poznat to mé doma. Na normální základní škole na Praze 6. Dokud jsem nevyrostla z belgického oblečení s Mickey Mousem a jinými postavičkami, které v Čechách do té doby ještě nebyly, byla jsem pořád expatem v zemi, ve které jsem se narodila. Naštěstí jsem z toho ale zanedlouho vyrostla.
Když si projdete podobnou zkušeností. Když už váš mozek jednou pozná, že je na světě více jazyků a s nimi spojených více kultur než jen ta vaše, zaseje to podle mě semínko, které jednou vyklíčí do touhy zase vyjet ven, ať to stojí co to stojí . Abyste zase mohli mluvit, abyste se zase mohli konfrontovat s jinými kulturami. Je to určitý druh absťáku, který neukojí dovolená v zahraničí. Aniž byste si třeba připouštěli, že to nebude tak jednoduché, že je to život plný nástrah, které jste si předtím ani nedovedli představit a hlavně, že život tam venku vám trochu změní pohled na to doma. Ale o tom až zase jindy.
„A to se ti nestýská? A to ti nechybí to a to české? No jo, to se ti to žije…V zahraničí je to určitě lepší…“ Otázky a komentáře, které musí ten, co si zvolil tuto náročnou a vzrušující cestu přečkat. Ano, stýská se mi, mrzí mě, že si nezajdu jen tak na kafe za rodinou nebo kamarády. Na druhou stranu ale vytvářím něco nového, žiju život, který předtím nikdo jiný z mého okolí nežil a tak se s ním náležitě peru a sklízím ovoce. Když je tedy dobrá úroda…
To, že můžu vyjet a znova žít tam venku mi pořádně došlo, když jsem dojížděla za Tomym do Bruselu. Ano, do toho města, ve kterém to v roce 1985 všechno začalo. Možná to byl pocit toho známého místa, díky kterému jsem se nebála, že by to třeba nemuselo být tak jednoduché. Už při mých návštěvách jsem poznávala ostatní expaty, především to byli lidé, co pracovali pro evropské instituce. Byli to ti kravaťáci namíchaní ze všech koutů Evropy z nichž většina budovala kariéru, velmi často byli singel a od čtvrtka do soboty trávili večery v barech na pivu, aby necítili tíhu ticha, které na ně čekalo každý den po práci v jejich pronajatých bytech. Tehdy mi takový životní styl přišel fascinující, říkala jsem si, že musí být skvělé být v tak široké skupině mladých lidí, kteří mají společný tak důležitý bod jejich života – jejich hon za kariérou. A samotu. Jakmile jsem se ale místo Bruselu dostala pracovně do Lucemburku a prožívala tam dlouhé podzimní a zimní večery sama, dojímala jsem se vždy nad rodinami, co si v pátek večer v supermarketu plnily košíky zásobami na celý víkend a tiše jim záviděla, že přečkají tu venkovní víkendovou zimu v teple jejich rodinného domova. Všichni spolu.
A pak jsem se stala ženou muže, který tvrdě dře na své globální korporátní kariéře a stěhujíc se za ním, jsem se svým statusem stala expatem v Itálii. Chyběla mi ale skupina lidí, se kterými bych na tom byla stejně. Tomy byl Ital, takže ačkoliv jsme žili hodně daleko od jeho domoviny, ex patria jsem byla jen já. Snažila jsem se tehdy účastnit různých fór, která mi měla pomoci najít další spřízněné duše, jenže tam jsem nenacházela přátele, se kterými bych mohla mít něco společného, ale chlapy, kteří chtěli zoufale pomoci s jejich samotou. Byla jsem tak v trochu jiné situaci, zatímco ostatní byli relokovaní velkými korporacemi, které se o vše postaraly, do Itálie za mým Italem mě relokovalo mé srdce.
Když jsme se poté přestěhovali do Švýcarska a já si tu našla práci, náhle se mi otevřel zcela jiný rozměr „expatismu“. Toho rodinného. Toho pracovního. V kanceláři o pěti stech lidech a 45 národnostech už to najednou nebyli single lidé, kteří se snaží mermomocí nabírat nové kontakty u půllitru piva, byly to rodiny s dětmi, které se vzájemně zvou do svých bytů na večeře nebo tráví pikniky v parcích. Expat život tak nabral úplně jiný rozměr, od prvotní představy samotářů po život těch, kteří o kvalitní společenský život nemají nouzi. Na rozdíl od toho belgického života v komunitě expat Čechů jsem tentokrát v komunitě namíchané ze všech koutů světa. Švýcaři, Španělé, Italové, Rusové, Angličani, Jihoafričané, Němci, Slováci, Rumuni, Američané, lidé z Latinské Ameriky…a tak bych mohla pokračovat dál.
Švýcarsko je určitě jednou ze zemí, kde se člověk – cizinec- necítí odstrčený. Švýcaři jsou zvyklí na to, že se to tady střídá jak na běžícím páse a jejich jazyková vybavenost je předurčuje k tomu, že se s každým dobře domluví. A my s nimi. Ale i když se na první pohled zdá, že je ve Švýcarsku tráva zelenější (beze srandy na švýcarskou travní zeleň opravdu podle mě jen tak něco nemá), můžu vás ujistit, že je to jen o úhlu pohledu a o tom, jak se člověk sám zaslouží o to, jak mu ta tráva poroste. A nemyslete si, to platí, ať žijete kdekoliv.
Díky, že čtete,
Klára
mypastastory.com 