JAK JSEM SE NAUČILA ŽÍT V CIZÍCH JAZYCÍCH

Dennodenně žiji ve třech až čtyřech jazycích. V hlavě mi to ještě pořád myslí česky, ostatně píšu tento blog abych si to nějakým způsobem udržela, doma mluvíme italsky, anglicky jsem mluvila v práci a dodnes mluvím s několika kamarádkami a někdy se ještě o slovo přihlásí francouzština. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že tohle vůbec dokáži. Já, které bylo doporučeno odstoupit ve druhé třídě z jazykové základky, protože prý nezvládnu výuku dvou jazyků najednou…(mým problémem byla tehdy čeština, kterou jsem měla upozaděnou kvůli francouzštině). Já, která měla na vysvědčení trojku z angličtiny s komentářem, že dokud se nenaučím předpřítomný čas průběhový, nebo jaký to tehdy byl, tak že se to rozhodně nezmění.

Jsem zářným příkladem toho, že ve školní lavici se jazyk nenaučíte. Musíte totiž ven, zkoušet to stůj co stůj, chybovat a chybovat a být na sebe náležitě hrdí za každou větu, kterou sdělíte světu. Krásně to vystihuje citát „Never make fun of someone that spokes broken English. It means they speak another language.“ Prostě když se snažíte mluvit cizím jazykem, vždy to znamená, že umíte mnohem lépe nějaký jiný. A to se počítá. Vždy mě vytočí, když někdo pomlouvá jazykovou úroveň svých známých, kamarádů, kolegů. Neustálé kritiky a posuzování jsou totiž tím nejčastějším důvodem, proč se lidé stydí mluvit. A to je přeci strašná škoda.

Takže jak to bylo se mnou?

Kapitola první – Francouzština a Klára mluví!!!

Byly mi čtyři roky, s rodinou jsme žili v Bruselu a moje rodiče se rozhodli dát mě do tamější mateřské školky. Francouzštinou tehdy nepolíbená jsem chodila dennodenně mezi ostatní děti a mlčela. Každý den. Paní učitelka si mě brávala na klín a rukama a nohama mi ukazovala, co právě jdeme dělat. Z té doby si pamatuji, že jsem měla jen jednoho kamaráda. Byl to černoch a jmenoval se Valmir. Naše „pevné přátelství“ bylo založeno na tom hlavním, co jsme měli společné – oba jsme byli oproti ostatním dětem jiní. On byl jediný černé pleti a já ta, co mlčela. Mlhavě si pamatuji veliké pískoviště, studené mléko k odpolední svačině a moment, kdy jsme si na dvorku házeli s míčem, když se to najednou stalo…“Klára mluví, Klára mluví“, křičela jedna část dětí, zatímco zbytek na mě koukal s otevřenou pusou. V ten moment to bylo totiž poprvé po půl roce pravidelné docházky, co jsem ze sebe vypustila plynulou francouzštinu.

Malé dítě je prý od narození schopné vstřebat až čtyři jazyky najednou. Já měla to štěstí, že jsem mohla vstřebat dva. I když jsem po návratu do Čech neměla příležitost s nikým mluvit, což mělo za následek, že jsem všechno zapomněla, studium na gymnáziu mě do mého dětského jazyka zase navrátilo. Přízvuk mi sice zůstal francouzský, slovní zásobu malého dítěte jsem však musela velmi pracně obnovovat. Když se mi pak na vysoké škole naskytla příležitost odjet na Erasmus do Paříže, neváhala jsem ani minutu. Nezajímalo mě, že budu muset psát hory esejí, studovat, prezentovat…viděla jsem před sebou jen to, že budu nasávat jako houba všechno francouzské a budu každý den vyzpívávat slabiky oi, au, eu…

Když jsem pak o čtyři roky později nastupovala na pracovní stáž u Evropské komise v Lucemburku, kde jsem měla mít na starost psaní newsletterů ve francouzštině, opět jsem viděla jen příležitost, která mě posune dál a možné stresy z toho, že moje psaná gramatika není na té nejlepší úrovni, jsem si nepřipouštěla. Svoji stáž jsem zakončila tvorbou desetiminutového videa o Úřadu pro publikace EU, kterým jsem provázela – jak jinak než francouzsky.

Kapitola druhá – Angličtina

S angličtinou mě provázel scénář, který znají asi všichni – drtí do vás gramatiku celou základní a střední školu, ale protože nemáte možnost mluvit s nikým, jehož úroveň by se přibližovala rodilým mluvčím, neumíte si na dovolené s rodiči říct ani o zmrzlinu. Já na tom byla přesně takhle.

Odmaturovala jsem převyprávěním Hamingwayeova Starce a moře a byla šťastná, že to mám za sebou. Zlom nastal, když jsem začala psát diplomovou práci a načítala všechny zdroje v angličtině. Najednou mi došlo, že nerozumím vůbec ničemu a červenala se pokaždé, když jsem měla možnost mluvit s někým, kdo mluvil anglicky pro mě tehdy na „božské“ úrovni.

Pak ale přišel Lucemburk. V domnění, že všichni moji spolu-stážisté budou mluvit francouzsky, jsem se těšila na nové přátele a na to, jak si budu pohodlně plout na mém francouzském obláčku…tento pocit se ale vypařil, jakmile jsem se přidala do naší facebookové skupiny a s hrůzou v očích zjistila, že všichni mluví anglicky a většina dokonce jen a pouze anglicky. První týdny jsem byla opět za outsidera, který jen poslouchá a vstřebává. Do svého notýsku Moleskin jsem si potajmu zaznamenávala slova a spojení, kterým jsem nerozuměla a večer je pak lovila ve slovníku. Po pěti měsících jsem se však rozmluvila natolik, že mi začalo být jedno, jestli dělám chyby. Už jsem byla mezi svými a angličtina se stala jedním z jazyků, ve kterém jsem byla schopná myslet.

Když jsem se pak přestěhovala do Říma a začala studovat jednoletý specializační obor v angličtině, jeden z profesorů mě hned při první lekci chválil můj americký přízvuk. Dobře, byl to Ital, ale zatetelila jsem se štěstím, do té doby jsem v Americe nikdy nebyla, ale Američany jsem si zvala každý den domů. Mými hosty byli hrdinové z  The Big Bang Theory, How I met your mother a Simon Cowel sedící v porotě jeho nekonečných talentových show mě jako bonus přiučil pár britsko-královských výrazů. Na konci mého studia jsem odprezentovala svůj závěrečný projekt před dvacetičlenným ansámblem profesorů a dmula se pýchou, že jsem to dokázala. Poté se angličtina stala nezbytnou součástí mého pracovního života. A ten anglický stařec najednou odplul někam daleko v moři zapomnění.

Kapitola třetí – Italština

Bylo to mé první léto u Tomyho v Janově. Abych využila čas nějak smysluplně, přihlásila jsem se na třítýdenní jazykový kurz italštiny. Do té doby jsem nepromluvila ani slovo, jen jsem sedávala se všemi Tomyho kamarády, kteří se se mnou odmítali bavit anglicky a snažila se něco pochytit z jejich rozhovorů…nebo alespoň předstírat, že jim rozumím a přitakávat, smát se či zádumčivě přemýšlet vždy, když to dělali ostatní. A věřte mi, že to byly opravdu dlouhé večery…

Hned během první lekce mi dala moje instruktorka za úkol, abych jí řekla jednu větu ze slovíček, které už znám. Já ji na to oponovala, že žádné neznám a ona na to, že si určitě alespoň na pár vzpomenu. A tak jsem ze sebe vydolovala: „Amore mio, spagetti!“. Celá třída padla smíchy, nicméně já jsem si vysloužila pochvalu, že přeci jen něco umím. Tento kurz byl jediný kurz italštiny, který jsem kdy v životě absolvovala, naučil mě ale dvěma nezbytnostem, které mi pomohly posunout se dál – přítomnému času a tomu, jakým způsobem vnést italského ducha do mé francouzštiny.

Pak uplynulo dlouhých pět let, během kterých jsem jezdila do Itálie a vždy se snažila něco pochytit – ať už od Tomyho rodičů nebo kamarádů a pak jsem to také nebojácně prodávala. Když jsem studovala v Římě vážila jsem si každé příležitosti a mluvila (nutno připomenout, že s mým Tomym jsem stále ještě mluvili francouzsky). Zásadní výhodou pro mě ale bylo, že jsem mohla pracovat v dvojjazyčném prostředí. V mé poslední práci jsem měla za šéfovou bilingvní Italo-Američanku, takže jsem měla na talíři dennodenní lekce z obou jazyků. Byl to perfektní můstek k tomu, abych získala kuráž, doučila se konečně budoucí a minulý čas a pustila se do toho, naplno. Aby pak moji kolegové při jednom z obědů v jídelně mohli zase zvolat: „Klára mluví!“.

Dnes to, že Klára mluví, nikdo nevolá. Ve Švýcarsku znalostí čtyř jazyků nikoho moc nedojmete. Já jsem ale i tak pyšná, že to mohu nabídnout.

…takže, co radím všem, kdo se učí novou řeč:

  • Mluvte, mluvte a mluvte. Nejhorší je se stydět, příliš přemýšlet nad gramatikou a zablokovat se tím. Prostě to zkoušejte, poslouchejte sami sebe, co říkáte a pak to konfrontujte s tím, co říkají ostatní
  • Zaznamenávejte si spojení a výrazy, které slyšíte jen v mluvené řeči a pak si je doma prostudujte. Jsou totiž věci, které vám jazykové učebnice nevysvětlí.
  • Koukejte se na filmy v originálech. Není lepší, levnější a zábavnější příležitost, jak poslouchat pravou řeč v situacích, ve kterých se ocitnete i v reálném životě. Když slyšíte něco, co si myslíte, že budete moci použít, zopakujte to hned nahlas.
  • Buďte sami se sebou trpěliví. Uvidíte, že to přinese ovoce.
  • Když nevíte nějaké slovíčko, nezoufejte, snažte se ho popsat, vysvětlit, nebo jednoduše říct, že nevíte, jak se to řekne. Proč by vám v takové chvíli neměla vaše protistrana vypomoci?
  • Nevyhýbejte se telefonátům – ty první budou strašné, ale uvidíte, že s každým dalším to bude lepší a lepší.
  • Nefrustrujte se tím, že nemluvíte jako rodilý mluvčí, tak ani nikdy mluvit nebudete. Buďte na sebe pyšní za každý pokrok, který uděláte.
  • A jedna jednoduchá rada na závěr…pár piv nebo sklenka vína zvyšují jazykovou znalost minimálně o dvě úrovně.

A na závěr jedna prosba. Mám pocit, že my Češi jsme velmi aktivní kritici všech, kdo se snaží mluvit cizími jazyky, jsme „odborníci“ na gramatiku a správný přízvuk, takže vás všechny prosím, podporujme se navzájem a mějme na paměti, že každý pokus, i ten nevydařený, vás (nás) posouvá dál.

Díky, že čtete!

Klára

A PS na závěr: Už jste četli o tom, jak vychováváme naše děti ve třech jazycích? Jestli ne, článek si můžete přečíst TADY.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s