JAK VYCHOVÁVÁM TRLINGVNÍ DĚTI

Když jsem kdysi létávala na trasách Řím-Praha a Miláno-Praha, často jsem v letadle poslouchala přísedící české mámy, jak mluví se svými dětmi. A aniž bych tehdy nějak vážněji plánovala zakládání rodiny, jejich česko-italská hatmatilka, kterou na své ratolesti mluvily mě už tehdy přesvědčila, že takhle teda ne, tohle já nikdy nedopustím…

Takže v první řadě mě nechte říci, že vychovávat děti v mnoha jazycích nebylo nikdy mojí ambicí. Byl to důsledek reality, ve které jsem se ocitla. V životě si komplikuju snad úplně všechno, takže je jasné, že se musím poprat i s tímto. A naše děti také. Nejen, že jsem se manželstvím s Italem „upsala“ k česko-italskému životu, ale přestěhováním se do německé části Švýcarska jsme si zavařili ještě víc a naši kluci tak musí čelit jazyku, kterým ani jeden nemluvíme – němčině.

Googlujete-li návody jak vychovávat dítě ve třech jazycích, vyběhne vám mnoho rozdílných přístupů, rad a návodů. Někdo říká, že vícejazyčné děti začínají mluvit dříve, někdo zase, že později. Někdo, že je tolik jazyků zbytečně zatěžuje, někdo zase, že naopak a čím dříve se začne, tím lépe. Takže jak se v tom vyznat? Zapojila jsem selský rozum a došla ke třem bodům, které jsou pro mě naprosto zásadní

  • Jako rodiče musíme dodržovat koherentní přístup
  • Na dítě mluvím jazykem, kterým mluvím na perfektní úrovni
  • Trpělivost. Hodně trpělivosti

Už víte, že můj muž je Ital. Co ale ještě nevíte je, že všeho všudy umí asi pět slov česky. Náš vztah začal v Paříži. Na začátku jsme spolu mluvili francouzsky, později jsme se přesunuli do takového podivného esperanta, skládajícího se z paskvilu francouzštiny, angličtiny, italštiny a našich přezdívek a zvláštních slov pro všechno. Jakmile jsem začala pracovat v Itálii, vše předešlé bylo rázem smeteno ze stolu a u nás doma začala vládnout italština. Naštěstí.

Říkám naštěstí právě proto, že naše řeč už nebyla řečí nikoho, sami jsme si vybírali, jakou větu jakým jazykem řekneme a trochu jsme si v tom zpohodlněli. Nikdo nás nekontroloval, jestli mluvíme správně a tak musela přijít na řadu mateřština alespoň jednoho z nás. Tehdy jsme tak nastavili rodinný jazyk zavčas – hlavně kvůli našim dětem, které brzy začnou švýcarskou školní docházku, čímž se škála jejich „povinných“ jazyků rozrůstá na tři.

Jak to tedy u nás funguje?

JAKO RODIČE MUSÍME DODRŽOVAT KOHERENTNÍ PŘÍSTUP

To je na tom všem asi to úplně nejtěžší a nejdůležitější. Do takových Adámkovo dvou let jsem na něj jinak než česky nepromluvila. S několika pediatry jsem řešila, jak u nás mnohojazyčné prostředí nastavit a byla jsem ujištěna, že udělám dobře, pokud neustoupím a dítě se mnou bude mít spojenou jen tu češtinu. A s jinými lidmi / prostředím zase jiný jazyk.

Takže, se mnou čeština, s Tomym italština a němčinu jsme nechali na čistě německé školce, do které chodil od svým patnácti měsíců.

Osvojování jazyka u malých dětí se váže k osobě která na něj mluví a díky tomu od sebe dokáže jednotlivé řeči rozeznat. Jenže. Jako máma na mateřské jsem trávila s Adámkem 80% času sama a tudíž byla celá italská větev naší rodiny lehce nervózní z toho, že to budou oni, kdo nebude rozumět svým vnoučatům. Kdybych na něj ale mluvila v jeho prvních letech života každou chvíli nějak jinak, výsledkem by bylo, že by samo dítě neumělo rozlišit mezi jednotlivými jazyky a do budoucna bychom si zadělali na problém. Takže, italsky spolu mluvíme, jen když jsme pohromadě celá rodina a když jsem s kluky sama, mluvíme výhradně česky. Což vede k mému dalšímu pravidlu:

NA DÍTĚ MLUVÍM JAZYKEM, KTERÝM MLUVÍM NA PERFEKTNÍ ÚROVNI

Už když jsem držela malého Adámka v náručí  mi bylo jasné, že na něj jinak než česky mluvit nemůžu. To stejné jsem cítila u Lucy. Alespoň když jsme spolu samy. Tak, jako jsem si zcela proti italským tradicím vzala manželovo příjmení, abychom i úředně působili jako rodina, tak  mě musel můj mateřský jazyk spojovat s mými dětmi. Samozřejmě respektujíc, že to stejné musí mít v italštině s jejich tátou. Můj důvod byl jednoduchý. Žádný jiný jazyk lépe neumím. Takže ačkoliv mě často moje okolí připomínalo, že na děti musím mluvit česky, já to brala jako něco automatického, něco, o čem ani nemohla být řeč.

Přestože v italštině žiji už nějakých sedm let, dennodenně mluvím s „pravým“ Italem, koukám na italskou televizi a italština byla i mým pracovním jazykem, nedělám si naděje, že bych mluvila jako pravá Italka. Jsem si totiž jistá, že dělám časté chyby tak jako každý cizinec, že některé věci vyjádřím úplně jinak, než rodilý mluvčí a tyto odchylky nechci učit své děti.

TRPĚLIVOST. HODNĚ TRPĚLIVOSTI

Trpělivost nikdy nepodceňuji. Snažím se posuzovat úroveň Adámkova jazyka podle toho, kolik mu je let. Je mi jasné, že mi nebude ve třech letech recitovat Shakespeara, že má všechno svůj vývoj a multilingvní dítě toho musí oproti ostatním dětem zvládnout dvakrát až třikrát tolik. Vyhýbám se srovnávání s jinými dětmi, i když obavy z toho, že začne mluvit později se vůbec nepotvrdily, ba naopak. Adam začal mluvit úplně normálně jako jeho vrstevníci. Ze školky jsem si nechávala pravidelně vyprávět, jaké dělá pokroky, nechávala jsem učitelky, aby si s ním přede mnou povídaly, abych viděla, jak plynule mu to jde. Když máme doma německou návštěvu, Adámek nevědomky prochází posudkem rodilých mluvčích. A výsledky jsou vždy skvělé.

Co ale vyžaduje hodně trpělivosti, je konfrontace s ostatními dětmi. Ať už v Čechách nebo v Itálii, monolingvní děti pochopí, že Adam nemluví tak jako ony a někdy mu to dají trochu „sežrat“. Proto je vždycky dobré poprosit rodiče, aby své děti uvedli do situace a vysvětlili, že vaše dítě sice nemluví tak úplně perfektně, že zatím dělá chyby, ale za to zase mluví vícero jazyky.

Zatímco tak v němčině Adam naprosto zapadá do kolektivu rodilých mluvčích, v italštině a češtině ho děti někdy opravují, někdy se mu vyhýbají, což je bohužel momentální daň za to, z čeho bude jednou těžit. Důležité je, že ho na to jako rodiče připravujeme.

A v neposlední řadě je třeba být trpělivý s opravováním. Je přeci samozřejmé, že děti, které začínají mluvit, chybují. I multilingvní děti chybují, cítím ale, že se musí opravovat trochu diplomatičtěji. Adam někdy přenáší logiku jednoho jazyka do druhého. Někdy, když rychle změní prostředí, se trochu zakoktává.  Můj přístup je takový, že ho nechci odradit neustálým opravováním, komu by se to taky líbilo, že? Takže když řekne něco špatně, většinou to po něm zopakuji ještě jednou správně, aby slyšel, jak to má být. Dneska jsou Adámekovi 4 roky. Konečně jsem se dostali do fáze, kdy každý večer čteme českou pohádku na dobrou noc a já sleduji, jak blahodárný účinek to má na úroveň jeho češtiny. Takže poslední důležitý bod, který hodně pomáhá v trilingvní výchově:

NEPODCEŇUJME ROLI TELEVIZE, KNÍŽEK A ZAHRANIČNÍCH POBYTŮ

Díky animovaným pohádkám v italštině Adam v jednu dobu krásně dohnal úroveň, na které byl v  češtině a němčině. Každovečerním čtením Pejska a kočičky a opakováním těch stejných pohádek z něho zase najednou padají slova jako vřes a střep a celkově se mnohem lépe vyjadřuje. Pokaždé, když jsme nějakou dobu v čistě českém nebo italském prostředí, udělá najednou strašný pokrok ve všem.

Takže, abych to tu na závěr shrnula, při výchově multilingvních dětí je naprosto zásadní disciplína rodičů. Odměnou je pak to, že dítě bude přepínat z jednoho jazyka do druhého aniž by mu to dělalo nějaký zásadní problém.

Pokud máte jiné zkušenosti nebo tipy jako na to, budu moc ráda, když se o ně se mnou podělíte. Já už svůj přístup uplatňuji na mém druhém synovi, tak jen doufejme, že budu stejně úspěšná, jako u toho prvního. A kdo ví, jaký jazyk si ti dva moji kluci jednou vyberou ke komunikaci mezi sebou…

Díky, že čtete!

Klára

 

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s