Sedím u telefonu. Žaludek mám až v krku. Bojím se, že po několika vyzvánění zvedne volaný telefon. Anebo se spíš bojím, že ho nevezme…Uslyším ho? A budeme si rozumět? Myšlenky jak na horské dráze mi probíhají hlavou, když poprvé volám klientovi, za kterého se budu bít…jeho penězi, na dálku, v aukční síni…
K práci v aukční síni v Miláně, jsem přišla jako slepá k houslím. To, že jsem byla přítelkyní nejlepšího kamaráda jednoho z majitelů tehdy ještě neznamenalo, že mě přijmou s otevřenou náručí. Musela jsem přesvědčit moji budoucí nadřízenou, expertku na šperky těch nejvyšších hodnot, že opravdu umím všemi jazyky, kterými se prezentuji a že mi může věřit. A to se bez pomalého sledování a neustálého zkoušení mé profesionality neobešlo. Takže to, aby ze mě udělali hlavní kontakt pro šperky na milánské pobočce, jsem si musela, tak jako každý jiný, pěkně vydřít.
Než jsem vůbec dostala pozvánku na pohovor, znala jsem jen světová jména jako Christie’s a Sotheby’s. Představovala jsem si, že ta vždycky vydraží příšerně drahé obrazy moderního umění nebo nějaké starožitnosti nějakým neskutečně bohatým lidem, ke kterým se my, smrtelníci, nemáme možnost dostat.
Jak jsem se mýlila, jsem zjistila hned během prvního měsíce v mé nové práci. Tak zaprvé: aukce jsou i pro běžné smrtelníky, za druhé: spektrum věcí, které se dostanou do aukce je nepřeberné, nejde zdaleka jen o obrazy moderního umění, jak jsem si naivně myslela, a za třetí: k mému velkému překvapení je to svět, kterým žije strašná spousta lidí. Zkušenost to byla k nezaplacení, obzvlášť, když jsem si domů nosila klíč a číselnou kombinaci od toho největšího trezoru, jaký sem kdy viděla.
…Můj klient zvedá telefon, oznamuji mu, že mu volám z aukční síně a že již za chvíli přijde na řadu předmět na který se registroval. On je klidnější než já, jak to jen dělá? Vždyť se chystá utratit nehorentní sumu peněz. Začínáme na 5000 eurech, což v aukčním světě nejsou vůbec žádné peníze a já za něj budu přihazovat. V této fázi klidně i po 500 eurech. Rychlým tempem, v soutěži ostatních se dostáváme na 8000 eur. Klient mi oznamuje, že končí, částka přesáhla jeho rozpočet. S poděkováním zavěsím. Trochu smutná, že jsem nevyhrála můj “první” telefonát vytáčím další číslo. Před sebou jich mám na dnešek ještě padesát.
Díky této práci jsem měla neskutečnou příležitost poznat Italy z trochu jiné stránky. Z jejich domova, skrz jejich bohatství. Potkala jsem lidi, kteří vypadali jako z nějakého animovaného filmu, kteří vyprávěli, že jejich letní sídlo v Nice už není co to bývalo, že už nemohou nosit diamanty neskutečné hodnoty na tamější promenádě, že se už v životě vzbudili s pistolí u hlavy, to když je navštívil početný albánský gang…Potkala jsem se s paní, která k nám přišla s kabelkou z trhu, ze které vytáhla v mikroténovém sáčku šperky v celkové hodnotě 1,5 milionu eur. Na vlastních prstech jsem si zkoušela prsten, který jako by byl kopií toho z Arabely. Jen že těch jeho 22 karátů bylo pravých. A po celém světě jsem posílala safíry a smaragdy, jejichž odhad se pohyboval na půl milionu eur za kus. Už chápete, proč mi museli věřit?
…Číslovky hlásím klientům ve francouzštine, italštině a angličtině. Někdy začínáme na 1000 eurech, někdy na 10 000 a někdy taky na 100 000 eurech. Pokaždé je to nový adrenalin, který končí v deset hodin večer, když mám značnou část telefonních čísel zakroužkovanou s poznámkou o kladívkem odklepnutých částkách. Z pusy mi dneska vyletěly snad miliony eur, večer uléhám do postele s hlavou jako zvon a bolavým tělem. Takový stres se vyrovná státnicím na vysoké škole. Alespoň když je to váš první den.
Pravidla aukčního prodeje jsou všude stejná. Klient se musí předem přihlásit, přičemž se může rozhodnout, zda se zúčastní osobně přímo v sále nebo zda chce být zavolán na telefon. Někteří přijdou i přes to se nechají zavolat jen aby neukázali o co se zajímají. Úkolem telefonistů je představit klientovi situaci v sále – kolik lidí zvedá ruku? Kolik lidí je na telefonu a účastní se “boje”? A zároveň musí klienta srozumitelně vést kupředu, definovat příští nabídku, vědět, o kolik ji navýšit, aby hra byla fér, ale aby zbytečně neplýtvali klientovými penězi. Sledovat všechno dění v sále chce cvik, vše se totiž žene kupředu neskutečným tempem, někdy je na pořadu dne i na tisíc předmětů.
Tyto telefonáty jsou po všech dlouhých přípravách, expertízách, katalozích a nabírání nových věcí vždy takovou třešničkou na dortu. Je to adrenalin, který prokazuje opravdové výsledky. A když někomu na druhém telefonu gratulujete k úspěchu a on vám nevěřícně děkuje, že jste mu pomohli získat to, po čem toužil za cenu ve kterou ani nedoufal, když víte, že zítra zavoláte majitelům jednotlivých předmětů a oznámíte jim, že pro ně byla aukce úspěšná, je to radost na druhou…
Aukcí jsem zažila nespočet, vydobila jsem si pozici, kdy mě lidé vyžadovali na telefon. Prý jsem jim dodávala klid a srozumitelně je vedla ke zdárnému konci, i když mi často ten adrenalin rozklepával kolena. I přes tuto fascinující zkušenost jsem ale věděla, že moje pravé místo je někde jinde…
Více se dočtete v jednom z příštích článků z cyklu o mých zaměstnáních.
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 