V životě jsem si prošla nespočtem zaměstnání. Byly doby, kdy mi ve školní lavici na gymplu smrděly ruce rybinou od toho, jak jsem celý víkend hosteskovala u pultíku s uzenými lososy. To byla škola života, stejně jako když jsem si léčila nohy po nekonečných směnách v obchodě Vodafonu, když jsem jezdila po Praze s autem plným rekvizit, abych jela fotit české osobnosti do časopisu Marianne nebo ELLE. V Českém rozhlase jsem se často klepala hrůzou, že mi přední čeští politici nezvednou telefon do živého vysílání a v jednom luxusním časopise jsem se zase nedočkala posledních dvou výplat – prý na ně mezi tím samým luxusem nějak nezbylo. Komunikaci a marketingu jsem se věnovala u Evropské komise v Lucemburku, v pětihvězdičkovém hotelu v centru Říma, ve start-upu dvou bláznivých nadaných Italek a než jsem se dostala k tomu, co jsem dělala ve Švýcarsku, vylítly mi z pusy milióny eur, to když jsem zastupovala prémiové klienty v aukční síni v Miláně. Kdybych neodešla na druhou mateřskou, pořádala bych nadále globální eventy ve firmě, co vyrábí diamanty pro každého. Jak to, že toho mám za sebou tolik? Asi proto, že jsem se vždycky snažila přizpůsobit se situaci, do které mě život přivedl.
Ale proč to nevzít od začátku.
Bylo mi třináct, přijela jsem domů po týdenní škole v přírodě a houževnatě přepisovala do počítače všechny moje zážitky, které se ve mě kumulovaly a které jsem nemohla jen tak někomu říct. Lásky, zklamání, kamarádství, milé i nemilé trapasy. Zapisovala jsem všechno. Milovala jsem to. Ten den u nás byla na návštěvě moje prababička. To ona, vždycky říkávala, když jsme ji pouštěli sednout do našeho jídelního koutu na chatě: „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě…“ a my to vždycky se smíchem opravovali na „…budeš-li hodná, zůstaneš tam“.
Tehdy mě tak pozorovala, jak zarytě zaznamenávám všechny ty vzpomínky do pracovního počítače mého táty a spontánně pronesla větu, díky které jsem začala snít o tom, co budu v životě dělat: „Ty na tom počítači píšeš tak rychle, ty bys měla být novinářkou…“
A tak to začalo, můj sen. Od té doby pro mě nepřicházelo nic jiného v úvahu. Novinařina pro mě byla jasná volba, ale jako bych měla blok. Bála jsem se toho, jak mě budou hodnotit ostatní, myslela jsem, že musím mít vystudovanou školu, abych napsala řádek, který bude k publikování, snila jsem o tom, že budu pobíhat všude možně s mikrfonem a budu točit. A psát. A točit…Ale tak nějak mi k tomu chyběla průbojnost. Asi proto, že jsem si vždycky myslela, že ti, kterým se to povedlo, měli z nějakého nevysvětlitelného důvodu štěstí, že je někdo oslovil, někdo jim to nabídnul, někdo je ujistil, že jsou dobří, na rozdíl ode mě…. Prostě jsem pořád, já hodná a hloupá, seděla v tom koutě.
Žurnalistiku jsem konečně studovala během magisterského studia v Praze. Ještě při škole jsem ale pracovala v těch nejdůležitějších módních časopisech v ČR, ve veřejnoprávním rozhlase, dopisovala pro několik webů pitomé články, abych si vydělala nějakou tu korunu. V rámci mojí první zahraniční pracovní zkušenosti jsem připravovala tiskové zprávy a obsah pro novináře. Česky, francouzsky a anglicky.
Když jsem se přestěhovala do Říma, nechtěla jsem tak nečinně čekat na to, až mi spadne nějaká neodolatelná nabídka do klína (bývala bych se toho ani nedočkala), a zjistila jsem, že pokud neustoupím ze svého vysněného snu, propadnu se do reálné noční můry. A tak jsem se rozhodla rozšířit si moje obzory. Všechno, co jsem věděla o módních časopisech a zkušenosti s médii jsem přeměnila ve vášeň pro PR a marketing a vystudovala tam na to zaměřený jednoletý program Luxury Marketing Management, čímž jsem se opět postavila na začátek startovní čáry a zase stážovala, aby si mě vůbec někdo všimnul. Kdybych tehdy seděla v tom koutě, ušetřila bych si spoustu frustrujících momentů nad výplatní páskou, ale nenaučila bych se italsky a pracovní nabídky, které jsem poté přijala by byly zcela určitě nabídnuty někomu jinému.
Ať jsem ale pracovala kdekoliv, po nějaké době jsem vždycky měla ten stejný pocit. Pořád to nebylo to ono. Pořád jsem cítila, že nedosahuju na tu kdysi vysněnou metu. Protože mi nikdo nic nenabídnul? Protože jsem neměla štěstí? Trvalo mi to hodně dlouho, abych pochopila, že ten, kdo má to štěstí, že ví co chce, musí mít taky kuráž si to umět vzít. Proto taky začínám s tímto blogem a věřte mi, nikdy jsem nemusela vzít do hrsti tolik odvahy jako na to, abych s vámi sdílela tyto řádky. Nejspíš právě proto, že tento “projekt” je jenom můj.
Tímto článkem uvádím krátký cyklus, toho, čím jsem si v životě prošla, protože vím, že jsem měla to štěstí (vidíte jak o tom zase mluvím, žádné štěstí to nebylo, tvrdě jsem si za tím šla) pracovat na místech, pro která by “spousta lidí vraždila”. Nebude to o žádných návodech, ale o mých čistě subjektivních zkušenostech, které třeba rozpoutají následný dialog s vámi. O těch, které vám usnadní rozhodování, těch, které vás nakopnou, třeba tím, že zjistíte, že pokud budete nadále sedět v tom koutě, tak tam s největší pravděpodobností také zůstanete.
Už brzy se s vámi podělím o to, jaké to bylo pracovat v aukční síni.
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 