JAK MĚ STRAŠÍ HALLOWEEN

JAK MĚ STRAŠÍ HALLOWEEN

Huráá, máme za sebou halloweenské strašení a můj každoroční stres z toho, jak tento americký svátek duchů přečkat. Není to o tom, že bych svým dětem nechtěla dopřát večer v maskách, ale tak nějak se mi ztrácí celkový smysl tohoto obchodního šílenství, které dekoruje celou zemi svítícími dýněmi, kostlivci a pavučinami. Je správné se komerčnímu svátku, který nemáme nijak zažitý z našeho dětství přizpůsobovat? Nebo je naprosto v pořádku v tichosti nezúčastněně počkat až bude „po“? Přestože vidím, že se i Česká republika začíná zahalovat do halloweenského pláště, já se, zcela sucharsky, poslední roky řadím k té druhé skupině a čekám než to všechno přejde.

Continue reading “JAK MĚ STRAŠÍ HALLOWEEN”

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

Je tomu přesně rok, co končily letní prázdniny a já měla nadupaný notes poznámkami o nových podnětech, článcích. Než jsem se ale nadála, celý rok se mi tak nějak rozpliznul a já nebyla schopná dát nic kloudného dohromady. Nejdříve mě semlel začátek školkového roku. Totální zmatek z toho, jak jsem to těm našim dětem všechno nakombinovala a pak i hledání sebe sama. Po roce a půl mateřské a předchozích třech letech pracovního úvazku, jsem najednou měla třikrát týdně několik vzácných hodin jen pro sebe. Luxus, se kterým jsem si absolutně nebyla schopná poradit.

Continue reading “KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ”

PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ

PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ

Ačkoliv podle kalendáře slaví My Pasta Story už celý rok, v mé hlavě se tento mini projekt vytvořil minimálně před pěti lety. Celou tu dlouhou dobu jsem pořád psala do šuplíku, vymýšlela, jak to má celé vypadat. Myslela jsem si, že musím být připravená minimálně na rok dopředu a na rady všech, kteří doporučovali, ať hlavně začnu, i když to nebude zrovna na sto procent podle mých představ, jsem kašlala a ztratila tak spoustu času. Bohužel.

Continue reading “PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ”

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

Je šest hodin ráno, probouzím se po překvapivě velmi klidně prospané noci. Včerejší pečený králík a pivo z plechovky k večeři mě ukonejšili natolik, abych hodila veškerou organizaci za hlavu a odpočinula si na ten den, který pro mě už na vždycky bude s velkým D. Ten, kdy si s mým Italem řekneme po osmi letech vztahu na dálku a života daleko ode všech to naše vysněné SI.

Continue reading “MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ”

Z PRAHY…

Z PRAHY…

Sedím u stolu v mém dětském pokojíčku. U toho, do kterého se zapsaly všechny vzpomínky z mých dětských a dospívajících let. Toho, který má 12 metrů čtverečných a který jsem sdílela tak strašně dlouho s mým bráchou. Koukám se oknem ze sedmého patra na moji bývalou základní školu, na letohrádek Hvězda, obklopený tím tajemným lesem, ze kterého jsme měli jako děti takový respekt. Na okna bytu mé první dětské lásky, na okna mé tehdejší nej kamarádky. Sedím u stolu, u kterého jsem mastila bakalářku, diplomku, vyplňovala dokumenty k Erasmu v Paříži či ke stáži v Lucemburku a představovala si, jak to tam jednou dopadne. U stolu, od kterého vidím jak se na obzoru vznášejí a přistávají letadla. Pamatuji si, jak jsem vždy záviděla všem, kdo v nich někam letěl. Kamkoliv. Možná i odtud ta moje touha poznávat to tam venku.

Continue reading “Z PRAHY…”

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

Po hodně dlouhé době, já vím! Snad pro to, že se vše znovu probouzí k životu a je třeba si zvykat na nové situace a nový režim, jsem to tady poslední dobou trochu zanedbávala. V každém případě, když nepíšu já, tak jiní píší o mně, za což jsem mooc vděčná!

Když mě Michaela z blogu Itálie v Brně oslovila k tomuto rozhovoru, trochu jsem znervózněla. Rozhovory jsem totiž do té doby vedla vždy já s jinými lidmi a být na straně zpovídaného byla najednou divná představa. Na druhou stranu jsem si ale řekla, že se tak o mně dozví alespoň víc lidí – hlavně těch, kterým Itálie, zkřížila životní cestu. Tak jako mně. S Michaelou máme společné to, že obě žijeme s Italem. Ona toho svého přestěhovala do Brna a odtamtud tvoří blog o Itálii, jehož součástí jsou také rozhovory s holkama, jako jsem já. Těma, které se rozhodly usadit v zahraničí. Takže, abych vám zkrátila čekání na můj další článek, nabízím mezitím historicky první rozhovor se mnou – o mě. A pokud vás zajímají podobné příběhy a spousta článků o Itálii, projděte si celý Michaelin blog.

O mně můžete číst tady : BLOGERKY PROZRAZUJÍ, JAKÝ JE ŽIVOT S CIZINCEM: KLÁRA PIAGGIO – “CHCI SVÉ DĚTI PO ČESKU NAUČIT, ŽE NIC NENÍ ZADARMO.

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

„Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do p­****e, to je mi smutno…“ Znáte? Nikdy jsem si nemyslela, že budu tuto Cimrmanovu pasáž ze hry Dobytí severního pólu prožívat tak intenzivně. Protože – ano, je mi smutno. A hodně. Psala jsem vám, jak se mi stýská po Itálii – částečně i proto, abych vám ji představila z trochu jiného, neturistického pohledu, který tady tak ráda prezentuji. Ačkoliv, kdyby to šlo, bych do Itálie odjela klidně ještě dnes večer, v srdci cítím tíhu, kterou jsem za tu dobu, co žiji mimo ČR tak intenzivně neprožívala. Čechy, Češi, chybíte mi!

Continue reading “ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!”

APRÍLOVÁ STORY

APRÍLOVÁ STORY

Ku příležitosti dnešního aprílového dne jsem se rozhodla vás trochu pobavit. Vtipy jsem nikdy vyprávět neuměla, ale touhle historkou pobavím vždy.  Sice se nestala v dubnu, ale říkám si, proč ji nepřipomenout zrovna dneska. Je v ní totiž několik momentů, které by jako aprílové žertíky klidně obstály.  Tak snad vás taky jednou trochu rozesměju. Dneska na můj účet…

Continue reading “APRÍLOVÁ STORY”

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…

Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”

Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…

Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…

Abych byla upřímná, mám toho už tak trochu plné zuby. Toho, kam se vše vyvíjí, toho, jak se lidé chovají a toho, jak málo z nich je ochotno omezit své blaho pro ostatní. Nenabízím žádnou analýzu současné situace. Jen pohled člověka, který žije na rozhraní rozdílných kultur. Každá je jiná a přesto mají to hlavní společné – lidé by se měli zaměřit sami na sebe před tím, než začnou ukazovat na ostatní.

Continue reading “Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…”