Je šest hodin ráno, probouzím se po překvapivě velmi klidně prospané noci. Včerejší pečený králík a pivo z plechovky k večeři mě ukonejšili natolik, abych hodila veškerou organizaci za hlavu a odpočinula si na ten den, který pro mě už na vždycky bude s velkým D. Ten, kdy si s mým Italem řekneme po osmi letech vztahu na dálku a života daleko ode všech to naše vysněné SI.
Continue reading “MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ”
Sedím u stolu v mém dětském pokojíčku. U toho, do kterého se zapsaly všechny vzpomínky z mých dětských a dospívajících let. Toho, který má 12 metrů čtverečných a který jsem sdílela tak strašně dlouho s mým bráchou. Koukám se oknem ze sedmého patra na moji bývalou základní školu, na letohrádek Hvězda, obklopený tím tajemným lesem, ze kterého jsme měli jako děti takový respekt. Na okna bytu mé první dětské lásky, na okna mé tehdejší nej kamarádky. Sedím u stolu, u kterého jsem mastila bakalářku, diplomku, vyplňovala dokumenty k Erasmu v Paříži či ke stáži v Lucemburku a představovala si, jak to tam jednou dopadne. U stolu, od kterého vidím jak se na obzoru vznášejí a přistávají letadla. Pamatuji si, jak jsem vždy záviděla všem, kdo v nich někam letěl. Kamkoliv. Možná i odtud ta moje touha poznávat to tam venku.
Continue reading “Z Prahy…”
Po hodně dlouhé době, já vím! Snad pro to, že se vše znovu probouzí k životu a je třeba si zvykat na nové situace a nový režim, jsem to tady poslední dobou trochu zanedbávala. V každém případě, když nepíšu já, tak jiní píší o mně, za což jsem mooc vděčná!
Když mě Michaela z blogu Itálie v Brně oslovila k tomuto rozhovoru, trochu jsem znervózněla. Rozhovory jsem totiž do té doby vedla vždy já s jinými lidmi a být na straně zpovídaného byla najednou divná představa. Na druhou stranu jsem si ale řekla, že se tak o mně dozví alespoň víc lidí – hlavně těch, kterým Itálie, zkřížila životní cestu. Tak jako mně. S Michaelou máme společné to, že obě žijeme s Italem. Ona toho svého přestěhovala do Brna a odtamtud tvoří blog o Itálii, jehož součástí jsou také rozhovory s holkama, jako jsem já. Těma, které se rozhodly usadit v zahraničí. Takže, abych vám zkrátila čekání na můj další článek, nabízím mezitím historicky první rozhovor se mnou – o mě. A pokud vás zajímají podobné příběhy a spousta článků o Itálii, projděte si celý Michaelin blog.
O mně můžete číst tady : BLOGERKY PROZRAZUJÍ, JAKÝ JE ŽIVOT S CIZINCEM: KLÁRA PIAGGIO – “CHCI SVÉ DĚTI PO ČESKU NAUČIT, ŽE NIC NENÍ ZADARMO”.
„Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do p****e, to je mi smutno…“ Znáte? Nikdy jsem si nemyslela, že budu tuto Cimrmanovu pasáž ze hry Dobytí severního pólu prožívat tak intenzivně. Protože – ano, je mi smutno. A hodně. Psala jsem vám, jak se mi stýská po Itálii – částečně i proto, abych vám ji představila z trochu jiného, neturistického pohledu, který tady tak ráda prezentuji. Ačkoliv, kdyby to šlo, bych do Itálie odjela klidně ještě dnes večer, v srdci cítím tíhu, kterou jsem za tu dobu, co žiji mimo ČR tak intenzivně neprožívala. Čechy, Češi, chybíte mi!
Continue reading “ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!”
Ku příležitosti dnešního aprílového dne jsem se rozhodla vás trochu pobavit. Vtipy jsem nikdy vyprávět neuměla, ale touhle historkou pobavím vždy. Sice se nestala v dubnu, ale říkám si, proč ji nepřipomenout zrovna dneska. Je v ní totiž několik momentů, které by jako aprílové žertíky klidně obstály. Tak snad vás taky jednou trochu rozesměju. Dneska na můj účet…
Continue reading “APRÍLOVÁ STORY”
Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…
Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”
Abych byla upřímná, mám toho už tak trochu plné zuby. Toho, kam se vše vyvíjí, toho, jak se lidé chovají a toho, jak málo z nich je ochotno omezit své blaho pro ostatní. Nenabízím žádnou analýzu současné situace. Jen pohled člověka, který žije na rozhraní rozdílných kultur. Každá je jiná a přesto mají to hlavní společné – lidé by se měli zaměřit sami na sebe před tím, než začnou ukazovat na ostatní.
Continue reading “Kdo jsou viníci? Začněme každý sám u sebe…”
Je únor, déšť venku usilovně smývá všechen pracně nasněžený sníh a s aktuálními omezeními není mnoho nových zážitků. A tak vzpomínám. Na to, jak byl v minulosti tento měsíc vždy plný očekávání, tvrdé dřiny a neúprosné soutěživosti. Během mého dospívání a univerzitního života patřil totiž Mistrovství České republiky v latinsko-amerických tancích, přehlídce těch nejlepších ve sportu, kterému jsem po dlouhá léta zasvětila všechen svůj volný čas.
Sedím u stolu a přemýšlím, o čem bude My Pasta Story tento týden. A najednou mi pípne zpráva. Fakt. Přes Linked-in mi píše John. Můj bývalý kolega. Prý jestli by mě mohl zařadit do Who is Who brožury o Publications Office Evropské Unie. Of course, odpovídám mu ihned, přeci nemohu odmítnout příležitost vrátit se ve vzpomínkách o skoro deset let zpátky, do toho stážistického půlroku v zimním Lucemburku. A tak je téma tohoto týdne jasné…Díky, Johne!
Výlet bez restaurace na trase nemůže být úspěšný. Vztah bez sdílení různých dobrot a času u stolu je vztahem bez chuti. Jídlem a pestrými recepty můžete objet svět, aniž byste vyšli z domu. A den bez dobrého jídla je krásný jen tak napůl. Anebo vlastně vůbec.
