APRÍLOVÁ STORY

Ku příležitosti dnešního aprílového dne jsem se rozhodla vás trochu pobavit. Vtipy jsem nikdy vyprávět neuměla, ale touhle historkou pobavím vždy.  Sice se nestala v dubnu, ale říkám si, proč ji nepřipomenout zrovna dneska. Je v ní totiž několik momentů, které by jako aprílové žertíky klidně obstály.  Tak snad vás taky jednou trochu rozesměju. Dneska na můj účet…

Bylo třetího ledna, rok XY. Vrátila jsem se tehdy ze Silvestra z Itálie se značným předstihem, abych měla ještě alespoň na dva dny volný byt k přípravě na zápočtové období, které vždy bylo daní za prolenošené Vánoce. Rodiče v Jizerských horách, Tomy v Itálii, brácha taky někde na lyžovačce. To ani nemluvím o všech kamarádech, kteří se teprve balili k návratu do Prahy. Budím se tak v šest hodin ráno, sama v bytě, ve vyprázdněném městě. Vařím si kafe, sedám si ke stolu, pokrytému studijními materiály a před tím, než se do nich začtu, se ze široka protáhnu. Tak, že to ve mně evokuje zívnutí. Takové to velké, při kterém se na chvíli zapomenete. A najednou slyším jedno velké: „CHŘUP!!!!“  V prvních vteřinách vůbec nechápu, co že se to vlastně stalo. Zůstávám tam na té židli, koukám před sebe a uvědomuji si, že nemůžu zavřít pusu. Tím zívnutím jsem si totiž vyhodila čelist. Ano, čtete dobře.

Co teď? Koukám na sebe v zrcadle, pozorujíc pusu otevřenou na několik centimetrů a slinu, která se mi táhne ven a kterou se mi nedaří nijak zastavit. Z pohledu na sebe samu se mi dělá špatně. Co budu dělat? Jak teď někomu vysvětlím, co se stalo, když nemůžu mluvit?

Píšu SMS mým rodičům doufajíc, že si nechali přes noc zapnuté zvonění na telefonu a že je moje ranní zpráva probudí. „Potřebuju pomoc, vyhodila jsem si čelist a nemůžu mluvit!“ píšu jim jasnou a zřetelnou zprávu. Na nic víc se v té chvíli ani nezmůžu. Ani ne do pěti minut mi k mému obrovskému štěstí zvoní telefon zpátky. Volají: „Co se to stalo, jak ti je?“ Čelím otázkám, na které odpovídám s lehkostí, s jakou si povídáte se zubařem, když vám zrovna vrtá zuby. „Hajhahoooho…“ asi tak jsem tehdy musela znít. Hned dostávám první radu, ať si to zkusím nahodit zpátky – upřímně řečeno, jestli jsem do té doby ještě neomdlela, tak to bylo právě pro to, že jsem si na své čelistní klouby snažila nešahat. Takže bylo jasné, že bez sanitky se neobejdu. Jenže, jak zavoláte z Jizerských hor rychlou pro někoho, kdo je v Praze? Vysvětlujete a vysvětlujete. A čekáte a čekáte. Než vás přepojí od všech krajských – regionálních a nevím jakých dispečerů na ty pražské. Že se povedlo poznávám podle zprávy, která mi pípá na mém telefonu. Mám se obléknout, za chvíli přijedou, dočítám se.

Oblíkám si kalhoty, stále odsávajíc ty nekonečné sliny tisícem kapesníků, když zazvoní zvonek. „Tak jsme tady, zvládnete to sejít dolů?“ zní na mě zezdola. „Hano…“odpovídám a jdu. Otevřu dveře od baráku a vidím před sebou tu trapnou noční můru každého dospívajícího děvčete. Dva mladí fešní saniťáci na mě koukají a přes cukající se koutky se snaží zachovat veškeré dekorum. „Ježiš slečno, co jste to dělala?“ vypalují na mě zcela okamžitě, jako bych jim celý ten proces mohla do podrobností popsat. „Híaaa“, odpovídám studně a kryju si obličej jedním z mnoha kapesníků. Nastupuju do sanitky a dozvídám se, že jedem do Vojenské nemocnice. Oba ale pořád váhají, na jaké oddělení mě vlastně poslat. „Zkusíme to na stomatologii a když ne, tak pak někam jinam, tohle jsem ještě neviděl“, dozvídám se z jejich pobaveného dialogu.

„Slečna zívala a vypadla ji při tom čelist!“ předávají saniťáci můj případ sestře, která na nás čeká u dveří. Ta když mě vidí, div jí údivem nevypadne ta její. „No jo, ale co já s ní tady, vůbec nevím o nikom, kdo by to tady uměl nahodit. Jednou jsem to viděla dělat, ale sama si na to teda netroufnu!“ nesnažila se skrýt své zoufalství, aniž by jí došlo, jak zoufalá jsem z toho já.  A tak začalo kolečko telefonátů, po kterém se dozvídám, že jediný doktor, co by to snad mohl umět, je ten, co byl ten den na příslužbě. Naštěstí pro mě je ten chudák povolán.

„Měl by tu být do hodiny, tak vás mezitím pošlu na rentgen, co s vámi také jiného mám dělat?“ dozvídám se. Mezitím si pro sebe neopomene poznamenat, že to stejně mnoho nového neukáže.  Úšklebkem naznačuji rádoby úsměv a kráčím dál. Když se později koukám na rentgenový snímek a vidím, co moje čelist musela k takovému vyhození překonat, chce se mi zvracet. S tou otevřenou pusou by to šlo jedna báseň, napadá mě. Sestřička mě usazuje do čekárny před ambulancí a tam začíná to největší zoufalství z celého dne.

V zcela prázdné místnosti jsem musela zrovna já před sebe vyfasovat postarší pár, který tam čekal bůhví na co a který se rozhodl trávit si chvíli polemizováním nad tím, co se mi to zrovna stalo.

Ona: „Co se jí to asi stalo, že má pořád ten kapesník u pusy?“

On: „No nevím, ale přivezla ji rychlá, tak to bude vážný…“

Ona: „No to je divný, vždyť jí ani krev neteče…“

„Ne milá paní, tečou mi jenom sliny a nervy z toho, že se předemnou bavíte, jako bych tu nebyla, chce se mi křičet, ale mezitím se zmůžu jen na ten můj ohraný refrén „hohoho – hahaha.“

Doktor je tady. Mile mě pozdraví, a také si neodpustí otázat se, co jsem že jsem to dělala. A já bych to všem tak hrozně ráda řekla. Ledy polevují, když podle mého příjmení zjišťuje, že se zná s mým bráchou. To mě spolu s oblbující injekcí, kterou vzápětí dostávám do zadku trochu uklidňuje a mé přípravy na zkouškové se rozplývají v nedohlednu. Relaxuje mě to tak, že si ani nepřipouštím, jak mi to vlastně budou napravovat.

Není nad staré dobré techniky zkušených vojenských lékařů, říkám si když sedím na zemi v rohu ambulantní místnosti, zapřená hlavou mezi dvě zdi a když mi pan doktor hooodně pevně uchopuje spodní čelist. „Na tři to vrátím zpátky a pak zůstanete se zavřenou pusou, je to jasné?“ dostávám poslední instrukce před tím, než na raz a dva celou čelist rozhoupe ze strany na stranu, aby na tři opravdu sedla tam, kam má. Uf. Po skoro čtyřech hodinách mi konečně sklapla. A věřte mi, bála jsem se jí otevřít ještě po několik následujících dní…

Když jsem hrdinně vyprávěla tuto historku jedné mojí známé, obě jsme se neuvěřitelně zasmály. Ona tomu ale dodala naprostou korunu velmi suchým konstatováním: “A teď si, Kláro, představ, že mě se zasekla pusa zavřená…” Upřímně, sama jsem si do té doby neuměla představit, že se něco takového může vůbec stát, co vy?

Tak, třeba se mi povedlo vás v těchto dnech trochu rozptýlit tím, že jste si vyzkoušeli nakolik jste schopní otevřít pusu, aniž by se vám zasekla a přitom si zkusit vyslovit slovo “zívala”.

Přeji vám všem krásné, poklidné a hlavně veselé Velikonoce!

Díky, že čtete,

Klára