O Švýcarsku se velmi často mluví v samých superlativech. Pokud se sem ale hodláte stěhovat, na jednu věc byste si měli dát velký pozor – než podepíšete nájemní/kupní smlouvu, proklepněte si vaše budoucí sousedy. Ti vám totiž mohou proměnit váš švýcarský sen v pěknou noční můru.
Už jsem v životě vystřídala několik zemí a měst, abych mohla s jistotou říci, že takovou tradici stěžujících si sousedů, jakou má Švýcarsko, jen tak nějaká země nemá. Podle průzkumu švýcarského lídra mezi online bytovými servery (Homegate.ch) si na svého souseda stěžuje jednou týdně každý pátý Švýcar. Nejčastějšími důvody jsou hluk, zápach a nepořádek ve společných prostorách. Stížnosti se zde většinou řeší osobní domluvou nebo dopisy buď přímo vám nebo majiteli bytu. Velmi často se takový naprosto bezpředmětný sousedský spor může stát důvodem k hledání jiného bydlení. Příkladů mám ve svém okolí hned několik. Při každém takovém incidentu vás zaskočí, že všechny domy, stěny a okna tady mají oči a uši. A v tom se nežije zrovna lehce.
Bytová situace je v německé části Švýcarska poněkud zvláštní. Na byt, který si chcete pronajmout musíte vyplnit formulář, ve kterém se dost podrobně představíte a nad rámec toho dokládáte pracovní kontakt, na který majitel bytu volá pro referenci a ověření vašeho platu. Na byty v novostavbách bývá často pěkná fronta. Sami jsme se hlásili na jeden, u kterého jsme byli v pořadí kandidátů na patnáctém místě, ale víme i o takových, na které se hlásilo lidí sto. Náš současný byt jsme rezervovali s ročním předstihem, na základě hrubé stavby a fotek návrhů interiérů. Když ale na bydlení spěcháte, musíte se často účastnit bitvy, o jejímž výsledku nakonec rozhoduje majitel na základě velmi podrobné rešerše a toho, kdo v daném domě již bydlí. To aby si to spolu sedlo.
Těhotná v osmém měsíci se v Curychu potkávám s naší agentkou Claudií, která má za úkol naplánovat naše bytové prohlídky. Píše se rok 2016 a my se nemůžeme dočkat, co vybereme. To, že je přihláška o byt srovnatelná s castingem modelek na důležitou reklamní kampaň nám Claudia vytrvale opakuje od prvního momentu. Je si naprosto vědoma toho, co na lidi platí a tak nám s Tomym pořizuje fotku, na které stojíme v objetí a ukazujeme můj pupek – prý aby to zabralo na majitele (nebo je to od nás hned odradilo???). Když vcházíme do prvního bytu, z něhož jsem hned nadšená, jeho majitelka, postarší dáma, mi až zvláštně představuje všechna jeho negativa. U vchodu je moc schodů, to není příliš pohodlné pro kočár, v obýváku je krb, což není vhodné pro dítě, atd., atd. Naše rozčarování z první prohlídky korunuje o pár týdnů později sama Claudia, když se nám chlubí, jak dostala od této postarší dámy vynadáno, že jí tam přivedla těhotnou zájemkyni. Instrukce od sousedů totiž zněly jasně – žádné řvoucí děti v baráku.
Je poledne, vracím se přes parčík našeho nového bytového komplexu s kočárem a se psem z pravidelné procházky. Na terase nade mnou vidím naši sousedku, která, jakmile mě zahlédne, mizí do svého bytu. Jak jsem překvapená, když na mě najednou čeká u poštovních schránek a trochu roztřeseným hlasem a špatnou angličtinou mě oslovuje „I am not happy with you!“ Tuhne mi úsměv na tváři, který jsem pro ní měla z dálky připravený a pevně se chytnu kočáru, abych se nerozklepala. Podobné spory totiž bytostně nesnáším. „Nemůžete takto grilovat na terase.“ Pokračuje, vysvětlujíc, že údajně musela po našem včerejším vypečeném obědě vyprat celý byt, jak jsme jí ho vyudili kouřem. Jen na objasnění, jestli má nějaká země grilované maso jako národní jídlo, tak je to určitě Švýcarsko. Gril má na terase (až na naší sousedku) snad úplně každý a zapíná ho s prvním jarním sluncem a vypíná ho, až když na něj začne pozdě na podzim sněžit. „Víte, takhle to dál nejde, chtěla jsem vám to říct osobně, raději než psát nějaké dopisy…“ Říká, jako bych jí za to měla být ještě vděčná. A mě nenapadne nic jiného, než se začít omlouvat, čímž nechávám tu za normálních okolností milou paní, aby mi zaryla pod kůži pocit provinění, který se hlásí s každým zažehnutím našeho grilu. A tak jak se vrací ten pocit, se vrací i ona, vyzývajíc nás pokaždé, ať ihned přestaneme.
Proč to nehodit za hlavu, říkáte si. Jak už jsem vám několikrát psala, Švýcarsko si zjednává pořádek svých občanů dost tučnými pokutami a tak dopis, formulovaný tak, že jste se provinili proti nájemní smlouvě, může mít velmi finančně nákladný dopad. Abychom si byli jistí, že je pravda na naší straně, nechali jsme si od firmy, která vlastnila celý komplex potvrdit, že se může grilovat kdykoliv a jakkoliv kdo chce, pokud dodrží podmínku plynového grilu. Takže z hrozeb zůstává hořká pachuť, díky které pak vnímáte i ostatní, byť stejně banální příhody ještě mnohem intenzivněji. To když vás sousedé, přilepení od rána do večera u okna nesmyslně obviňují z toho, že venčíte psa na dětských prolézačkách (argument proč bych to asi dělala, když si tam hraje i mé dítě není přijat), že necháváte vaše tříleté dítě cachtat se nahaté ve fontánce, ze které se v letních měsících stává takový mini bazén, že si musíte ihned přeparkovat auto, když stojíte na místě pro popeláře a potřebujete jen něco rychle přeložit….když vás devítiletá holčička vašich sousedů upozorňuje, že podle smlouvy nesmíte parkovat kočárek na chodbě přede dveřmi do vašeho bytu, protože – kdyby náhodou požár, že jo…A když vám pak k tomu všemu přijde dopis, vyzývající k dodržování nočního klidu, tak vám jako rodičům dvouletého dítěte co se budí několikrát za noc zatuhne krev v žilách, i když jde o dopis adresovaný nájemníkům celého vchodu.
Když potom slyšíte od známých, že jim sousedé vyhazují dětská kola z domovní chodby na ulici před barák, že moje známá prý příliš dupe ve svém přízemním bytě a ruší tak sousedy nad sebou (to jako vážně???), nebo když dostanete v domě o třech bytech dopis od sousedky, stěžující si, že jste po sobě nevyčistili pračku (ve Švýcarsku jsou často pračky ve společných prostorách). Co na tom, že se s paní potkáváte dvakrát denně, co je psáno, to je dáno. Může se to všechno zdát jako prkotina, některé kauzy se ale dostávají až před soud. A to potom končí veškerá legrace.
A nakonec…Ano, i já se zařadila mezi švýcarské sousedy – prudiče. Jsem asi jediná, komu nevadí ani hluk, ani vůně grilu, ani bordel. Jsem jediná, komu vadí super luxusní auta, jediná, co si stěžuje domovní správě, že v garáži o třiceti autech parkují značky jako Bugatti, Aston Martin, Rolls Royce a další, které mi zatím díky jejich plachtě neodkryly svoji identitu. Nechápete, že? Abych to upřesnila, jmenovaná auta má podle nás majitel na byznys a okupuje jimi už pětinu společné garáže. My se před měsícem vzdali jednoho parkovacího místa a upřímně, představa scénáře, že vedle nás přistane jedno z těch milionových aut, vedle kterého budu každý den parkovat se dvěma dětmi v zádech mi nedala spát. A tak jsem to napsala. Tedy, že bychom měli být především family friendly strukturou a ne luxusním vozovým parkem. Jsem hrozná, že? Odpověď domovní správy mě nijak nepřekvapila, naopak, utvrzení v tom, že každý má právo si na svém místě parkovat, co chce, mě do jisté míry uklidnilo. Dalo mi naději, že mohu grilovat a venčit psa kdy chci a jak chci a že je všem jasné, že moje děti, které oživují každou zdejší noc pronikavými výkřiky nebudou v blízké budoucnosti vyhoštěné z našeho baráku. A pak, když jsem si stěžovala já, je statisticky možné, že další čtyři sousedé nebudou mít sebemenší problém. Tedy alespoň tento týden.
Díky, že čtete!
Klára
PS: Od dnešního rána vedle nás parkuje naprosto nevinná, milá KIA střední velikosti. UF.
mypastastory.com 