ČECHY, ČEŠI, CHYBÍTE MI!

„Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do p­****e, to je mi smutno…“ Znáte? Nikdy jsem si nemyslela, že budu tuto Cimrmanovu pasáž ze hry Dobytí severního pólu prožívat tak intenzivně. Protože – ano, je mi smutno. A hodně. Psala jsem vám, jak se mi stýská po Itálii – částečně i proto, abych vám ji představila z trochu jiného, neturistického pohledu, který tady tak ráda prezentuji. Ačkoliv, kdyby to šlo, bych do Itálie odjela klidně ještě dnes večer, v srdci cítím tíhu, kterou jsem za tu dobu, co žiji mimo ČR tak intenzivně neprožívala. Čechy, Češi, chybíte mi!

Rozhodnete-li se pro život v západní Evropě, mezi lidmi, kteří dost často nechápou českou novodobou historii a to, jak se vývoj politických a společenských událostí posledních – řekněme sta let podepsal na našem národním charakteru, odříznete se od lidí, společnosti, která by byla vůbec schopná pochopit zcela ojedinělou a nepopiratelnou část vašeho DNA. Českého DNA. A mně trvalo docela dlouho, než mi tohle celé došlo. Možná je to tím, že v zahraničí Čechy vůbec nevyhledávám. Naopak jsem si vždycky myslela, že mi takové vztahy budou bránit v tom abych poznala „lokálnější“ přátele a pak taky fakt, že žiji v mezinárodním manželství, mě automaticky předurčoval k tomu, že jsem vždy vyhledávala cizince.

Než jsem zjistila oč se vlastně obírám. Oči mi otevřeli až moji čeští kolegové v práci. To když jsem jednoho rána čekala na kafe u našeho firemního občerstvení a slyšela dva Čechy, jak se přede mnou baví o tom, že jim chybí nové koření na guláš (ve Švýcarsku ho nekoupíte). Vůbec jsem je do té doby neznala a tak jsem neváhala a nabídla se, že ho mám doma dost, jestli potřebují.  Oba se na mě vesele otočili s typickým českým „A heléé“, dotazujíc se, kdy jsem tu začala pracovat. Při mé odpovědi jsem se trochu zastyděla, chodila jsem tam dennodenně tři čtvrtě roku a neměla tušení o jejich existenci a jejich českém obědě, při kterém se v kantýně schází jednou měsíčně. A rovnou mi pak došlo, že vina byla jen a jen na mé straně. Zatímco byla většina z těch osmi Čechů v naší firmě rozpoznatelná podle příjmení, já se, až příliš úspěšně, schovávala za to mé – italské.

Věřte mi nebo ne, ale tyto obědy se staly událostí, na kterou jsem se celý měsíc potutelně těšila. A to proto, že jsem se při nich vrátila do mých rodných míst a se smála tak, jako se dokážu smát jen s mými českými přáteli. Tak, že vás z toho bolí břišní svaly a nadopuje vás to energií na několik dní dopředu. Když to trochu zbagatelizuju, tak cizinci nechápou vtipy o sekané a řízkách na cesty, o termoskách a autobusových zájezdech, nebudou s vámi sdílet neúnosnou chuť na buřta nebo na pivo, na které jste si často skočili jen tak, po práci nebo před obědem. Nechápou české dvojsmysly, které velmi opovážlivě balancují mezi slušností a drzostí. Humor, který se často skrývá za výrazem ve tváři, podle kterého si tam venku neustále myslí, že jsme permanentně „grampy“ (naštvaní). A přesně tenhle český, suchý, přisprostlý, dvojsmyslný, český humor, ten mi asi chybí úplně nejvíc. I když jsme si s mým mužem vytvořili náš pseudo-slovník, který je bohatý až až (až moc??), přeci jen to není moje mateřština, která mi i po těch letech stále koluje v žilách.

Tady venku o Češích ráda mluvím hezky, i když my sami se tak příliš často neprezentujeme. Našemu okolí se většinou ukazujeme v tom horším světle, namísto toho, abychom vypichovali to, v čem máme oproti ostatním tak velký náskok. A v čem ho máme? Rozhodně ve smyslu pro improvizaci, ve volnočasovém kulturním životě, v pracovitosti, v tom, jak o víkendech neposedíme doma. Dejte Čechovi projekt, na který nebude mít závratný rozpočet a přijde se super řešením. Nikdo mi nevymluví, že díky výchově našich rodičů a prarodičů, kteří často vyžili s málem v sobě máme cit a schopnost nacházet řešení, o kterých se lidem, žijícím v západních kulturách ani nesnilo. Máme v sobě dravost, kterou na nás ostatní často obdivují. Relaxujeme velmi aktivně, ať už na kolech, lyžích, túrách, okopáváme do nekonečna zahrádky okolo našich chat a celý den v posteli většinou trávíme jen když jsme nemocní. Většina z nás zná hodnotu peněz, na které tvrdě dřela už při studiích, protože málo z nás dostalo všechno darem od rodičů a najít mezi námi jedince, který v životě nebyl alespoň desetkrát za život v divadle je skoro nemožné. Vždyť tam chodíme už v rámci základní školy. A schválně, kdo z vás hned rozeznal úvodní větu tohoto článku?

A vedle toho se mi stýská po starých dobrých místech, která se během času změnila navždy, ale pro mě je stále těžké tyto změny vstřebat. Tak si často si říkám, že kdybych nikdy nikam neodjela, bylo by pro mě dnes samozřejmostí, že mohu nasednout na metro v Praze na Petřinách, možná bych pracovala v jedné z těch administrativních budov, které vyrostly podél Evropské třídy jako houby po dešti. Vyznala bych se ve výjezdech a nájezdech tunelu Blanka a hlavně, byla bych schopná poradit všem cizincům, jaké jsou nejlepší současné restaurace a kavárny v Praze. Procházela bych se po místech, se kterými mám spojené důležité životní milníky a celkově by to všechno bylo asi o dost jednodušší.

Vím ale, že ačkoliv bych se každý den smála těm českým dvojsmyslům a zdobila řeč roztomilými zdrobnělinami, nepřestala bych snít o tom tam venku, což by mi z té potenciální české perspektivy připadalo, tak jako mnohým, které znám, mnohem lepší. Přitom je to ale někdy zrovna naopak, tak, že se odsud, z té dálky, zdá najednou dost často lepší to české.

Mám tu někoho, kdo taky uvíznul v zahraničí a „nemůže“ se vrátit alespoň na chvilku zpátky domů? Co vám nejvíc chybí? Přeji vám, ať se brzy dočkáte, třeba toho českého piva, vtipu, rohlíku…

Díky, že čtete,

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s