Sedím na gauči s nohama nahoře, využívám chvilky, kdy se nemusím pro nic ohýbat, za nikým se na zavolanou rozběhnout. Obrys mého břicha už přesahuje hranice mých kyčlí a já koukám na pohyby pupku, o kterých spousta matek hlásá, že jim po porodu strašně chyběly. Mně nikdy, raději jsem se vždy dívala na čerstvě narozené miminko, o kterém jsem měla, alespoň co to šlo, jistotu, že je v pořádku. Těhotenství není pro mě. Je to období nepohody a stresu, které ještě k tomu vyústí neskutečně nepříjemným intenzivním momentem porodu. Ale to, to co přijde pak… Moment prvního pláče, prvního pohledu na to malé, pro to přetrpím cokoliv. Už o tom něco vím, jdu do toho potřetí.
Zase to bude všechno dokola, čekat než odpadne zbytek pupeční šňůry, sláva z prvního koupání, stres z nočního vstávání, nekonečné tulení a kojení od rána do večera, od večera do rána. A přesto to bude jiné. Obavy. Přemáhají mě vždy, když si uvědomím, že mám jen dvě ruce, které musí zvládnout ty dva, co už mám doma, že když se nevyspím, jsem neskutečně nepříjemná, klepu se a je mi zima, a přesto, přesto se ale hrozně těším. Tentokrát ale nově, pod závojem strachu. O slovo se totiž hlásí pokora. Už vím, že spousta věcí není samozřejmých a prioritou číslo jedna se stává zdraví. Není nic důležitějšího. Všechny mé kamarádky už matkami jsou, jsou přirozenou součástí mého nejbližšího okolí a já vím, že co dítě, to jiný příběh. A tak vzpomínám na sladkou nevědomost z prvního těhotenství, bláhovost, se kterou jsem přijímala všechny dobré zprávy, jako by to bylo něco samozřejmého a tlumím svojí fantazii ujišťujíc se, že i tentokrát to bude dobré.
Snažím se přejít na malichernější problémy typu jak se vejdeme do našeho auta, na jaké dovolené se společně vypravíme a kolik nás to bude pro všechny stát? Stresy okolo pořízené výbavičky a seznamu věcí do porodnice přenechávám prvorodičkám a soustředím se na jiný level věci. Co ti moji dva. Teď se těší, ale už vím, že mezi touto radostí a pocitem zmatenosti z nové situace je jen velmi slabá hranice, že je to pocit, se kterým se ty malé mozečky perou, aniž by věděly, že se jim říká žárlivost. A že na to, jak je zbytečná, si musí přijít samy. Snad to bude brzy.
„Nejdřív se ze mě musí stát slonice a pak se narodí,“ odpověděla jsem Adámkovi, když se mě ptal kdy se dočká nového sourozence. Sama jsem si tím připomněla období, které se nám, stejně jako porodní bolesti, trochu vypařuje z hlavy. Jak se říká, jinak by do toho ty ženské znovu nešly, že? Jemu jsem tak vymezila kritéria pro odpočítávání termínu porodu a sobě připomněla období, ve kterém je pro vás naprosto nepředstavitelné popoběhnout na autobus nebo za dítětem, které vám právě ujíždí na odrážedle. Požadavky na výběr bot a oblečení se vymezují na pár klíčových slov: pohodlnost, rychlost, volnost. Akorát je tentokrát aplikujete už mnohem dříve. Nálada na to se oblékat roztomile těhotensky a vystavovat pupík, mě přechází tak rychle, jako mi rostoucí břicho zakrývá pohled na zem. Pupek už je zvyklý se nafouknout a sfouknout jako balon, jen nechápu, proč to musí na potřetí táhnout do takových extrémů??? No, podle Adámka ještě nerodím, tak to snad zatím není tak hrozné.
Užívám toho, že mám čas rozvážet mé kluky na kroužky, mám čas je každý večer uspávat s neomezeným deadlinem a tak nějak předpokládám, že se u mě o všechno zase postará příroda. A zkušenost. Už vím, že až se vrátím z porodnice, mé děti mi budou připadat tak o deset let starší. Už vím, že každé náročné období je jen dočasné, vím, že stačí málo oblečků, protože děti rostou neskutečnou rychlostí. Vím, že krásné hračky v elegantních barvách kupuji pro sebe, zatímco dítěti, byť sebemenšímu, udělám největší radost křiklavě barevným kusem plastu. Vím, že každý pláč jednou skončí a vystřídá ho náznak úsměvu a vím, že po porodu se ze mě může stát uzlíček nervů, stejně jako nejpyšnější matka lvice na světě. A že se všechny tyhle pocity mohou úspěšně prostřídat několikrát za hodinu. No a to nejlepší na tom, že už tohle všechno vím je to, že už si mi v tom všem nikdo netroufá radit. Třetím těhotenstvím často těžíte z respektu ostatních, kteří vás, už konečně, nechávají v klidu. Huráá.
Někdo se místo toho, aniž by začal hned jásat nad vaším stavem nejdřív opatrně zeptá, jestli to bylo plánované nebo ne, někdo, bohužel bez jakéhokoliv filtru hned vyhrkne, že jsme se asi zbláznili. Třetí??? Někdo po tom, co máte doma dva kluky hned sází na holčičku, protože tentokrát to přeci musí vyjít, nebo ne? A já nestačím zírat. Musí to být holčička, aby se to počítalo? Musím snášet litující pohledy při náznaku, že bych mohla být mámou tří kluků? Nemusím být matematický expert, abych si spočítala, že šance na jedno nebo druhé pohlaví je jednoduše padesát na padesát. A kdo do toho s tímto jednoduchým poměrem nejde, je prostě bláhový.
Já už vím, jestli naše česko-italská rodina zůstane převážně maskulinní, nebo zda se k nám přidá ženská posila. Nekonečné čekání na to malé si krátím hraním takové malé soukromé loterie o tom, jak bude vypadat a v klidu duše děkuji osudu, že mi dopřál jasnou odpověď na mé předchozí váhání nad tím, zda do toho vůbec napotřetí jít.
Díky, že čtete.
Klára
mypastastory.com 