Huráá, máme za sebou halloweenské strašení a můj každoroční stres z toho, jak tento americký svátek duchů přečkat. Není to o tom, že bych svým dětem nechtěla dopřát večer v maskách, ale tak nějak se mi ztrácí celkový smysl tohoto obchodního šílenství, které dekoruje celou zemi svítícími dýněmi, kostlivci a pavučinami. Je správné se komerčnímu svátku, který nemáme nijak zažitý z našeho dětství přizpůsobovat? Nebo je naprosto v pořádku v tichosti nezúčastněně počkat až bude „po“? Přestože vidím, že se i Česká republika začíná zahalovat do halloweenského pláště, já se, zcela sucharsky, poslední roky řadím k té druhé skupině a čekám než to všechno přejde.
A vím, že Čechy nejsou zdaleka jedinou zemí, která tento svátek adoptovala. Namátkou jsem se podívala na to, kde ho už slaví a k mému překvapení jsem měla dost problém najít státy, které ještě pořád odolávají náporu kostlivců. Tedy alespoň v Evropě. A Švýcarsko není výjimkou. Boom halloweenských oslav zde nastal s nástupem nového milénia a z čistě laického pozorovatelského hlediska mohu potvrdit, že se tady tento svátek více než uchytil. Vliv expatů ze severní Ameriky tak na sebe nenechal dlouho čekat, i když je dětské „koledování“ trick-or-treat takovou odlehčenou verzí jinak tradičních karnevalů, které tu mají přeci jen jiné grády.
Samo o sobě bych proti tomuto svátku nic neměla, ať se lidé baví, ať se převlékají za co chtějí. Vadí mi ale ten diktát, který na mě a mé děti každoročně volá: „kupuj si domů všechny ty ohavnosti!“ Proč se z tak poklidných svátků dušiček, kdy bych si raději sedla s výhledem do krajiny smířené s tím, že se brzy zahalí do sněhové nadílky a s šálkem teplého čaje v ruce vzpomínala na ty, kteří už mi odešli ze života, stalo období, kdy musím koukat na pavouky, pavučiny, netopýry a jiné potvory, kterými si mám „vyzdobit“ byt. Kdybych tím chtěla žít, nechám si rovnou ve sklenici toho pavouka rozměrů tarantule, který mi v létě málem způsobil infarkt, když na mě trpělivě čekal jednoho brzkého rána v koupelně. Dalo nám tehdy hodně práce vyprovodit ho z našeho bytu a já bych si teď měla kupovat, nebo v rámci dětského tvoření dokonce vyrábět, jeho chabé plastové napodobeniny, abych pak nerozeznala ty pravé od těch umělých? Ne děkuji.
A můj stres z onoho strašidelného večera se váže také s dětmi, které nadšeně zvoní na dveře a dožadují se sladkostí. „To opravdu nemusí ani nic zazpívat nebo zarecitovat?“, ptala jsem se mé kamarádky Švýcarky, která tímto svátkem každoročně velmi intenzivně žije. Proč mám někomu dávat bonbóny, jen pro to, že u mě zazvoní na dveře v masce ze supermarketu? Vždyť ani to štěstí, co mi má tato nadílka zajistit mi nikdo slovně nepřeje. Kdyby se alespoň počítala kreativita masek vyrobených tak zvaně z ničeho, jako ji znám z nesčetných dětských táborů – to pak ano, to bych bonbóny rozdávala jedna báseň. I bez té básničky. A úplně tím pomíjím fakt, že většina těch dětí, co na nás zvoní mluví pouze německy (hezky po švýcarsku), což ještě k tomu z mé strany eliminuje jakékoliv snahy o konverzaci a akt zazvonění je opravdu jen o tom jediném – „Naval mi ten bonbón“.
A tak bylo prozatímním maximem mého snažení vyřezávání dýně, do kterého jsem se pustila před dvěma lety. Snažila jsem se tehdy táhnout s davem, vzala do ruky nůž a řezala dýni středních rozměrů, která se měla stát highlightem mého dekoračního snažení se. Nůž místo toho, aby zajel do míst předkreslených k zubaté puse sjel do mé dlaně a rozříznul ji tak, že jsem váhala, jestli to vůbec ustojím. Můj muž byl tehdy ve sklepě a mě nenapadlo nic jiného, než absolvovat moji soukromou bojovku, přitlačit si ránu kuchyňskou utěrkou a běžet za ním, aby mi pomohl. Kapky mé krve vedoucí z našeho bytu do výtahu a sklepních prostor se tak mohly zdát švýcarským dětem z našeho domu jako naprostý vrchol strašidelné výzdoby. A já pak strašila ostatní mojí pořezanou rukou ještě pár dní poté.
A mého muže celé toto šílenství také nechává chladným. Halloween nikdy neslavil, ačkoliv byl jeho hlavní průlom v Itálii už v osmdesátých letech minulého století. Jde zde ale spíš o událost, která se slaví podobně jako v Čechách s kamarády po barech a restauracích nebo výhradně v rodinách. V dnešní době se uvádí, že oslavám „propadá“ pouze 16 % Italů, což dělá nějakých 7 miliónů mladých okolo 20 let. A tak vlastně s mužem pocházíme z kultur, které v nás vášeň pro tento svátek nijak nepěstovaly a je pro nás trochu těžké přizpůsobit se. A moje otázka vlastně zní, jestli je to třeba. Do jaké míry by se lidé žijící v zahraničí měli přizpůsobovat lokálním zvykům?
Měla jsem tady ve Švýcarsku za sousedku muslimku, narozenou v Pakistánu, posledních pětadvacet let svého života žijící v Londýně. Bylo zajímavé povídat si s ní o tom, jak slaví Vánoce, respektive neslaví, přesto, že v této naší západní křesťanské kultuře vyrůstala tak strašně dlouho. Vánoční svátky a volno v práci prý využívali vždy k setkání celé rodiny a trávení volného času pohromadě. Bez dárků, výzdoby, stromečků. A své děti bude vychovávat zrovna tak. Navzdory silnému tlaku okolí.
Moje švagrová je Číňanka. Do italského Janova se s rodinou přestěhovala, když jí bylo osm let. Absolvovala tak celé vzdělání v italském prostředí a přesto si prožila své první Vánoce až u naší tchýně. Kvůli svému muži se snaží jak může, aby nepřerušila tradice, které jednou budou důležité i pro jejich děti. Jak ale sama přiznává, je jí zároveň líto, že si pak stejnou měrou nemůže užít oslavy čínského nového roku, které se důležitostí vyrovnají právě našim Vánocům. Janovská čínská komunita je na takovou oslavu příliš malá. A tak bych mohla ze zkušeností našich mezinárodních známých pokračovat donekonečna.
Jenže to jsou Vánoce, které, jak sama věřím a jak se o to také každý rok snažím, lze prožít bez komerčního kýče, v pohodě útulného domova a jak děti rostou, lze je také pomalu seznamovat s jejich opravdovým duchovním významem. Je to svátek, který se během adventu vyvíjí a graduje. A je na nás jestli ho prožíváme komerčně nebo ne.
Nápor školního okolí a supermarketů je však obrovský a jak vysvětlit dětem, že něco prostě neslavíte, notabene v zemi, ve které jsou zakořeněni a v zemi, ve které jdou všichni jejich ostatní kamarádi s proudem. S jejich narůstajícím věkem to začíná být docela náročné. Myslím, že všudypřítomná oranžová barva je opravdu krásná a hodí se, miluji dýně a zákoutí, která se s nimi dají vytvořit, dává mi to pocit klidu a ujišťuje mě, že hned po tomto temném šílenství přijde období kouzelných Vánoc. Ale ptám se sama sebe, kolik lidí vysvětlilo těm žadonícím, na cukru jedoucím dětem, jaký je vůbec smysl těchto hallow dnů, a vzpomnělo si místo na dýně na milované, kteří už mezi námi nejsou a zapálilo pro ně třeba svíčku?
Minulé dva roky mě od Halloweenu „vysvobodil“ covid a to, že se všichni raději drželi doma. A letos v uvozovkách vlastně taky. Už dva týdny si ho úspěšně předáváme jeden druhému jako takovou děsivou halloweenskou štafetu. Adámek první šok z toho, že nebylo v mých silách připravit strašidelný večírek proplakal, letos se však naštěstí ani nikdo neodvážil zazvonit na zvonek našeho nového bytu, což nám tuto událost pomohlo přečkat s lehkostí. A taky se slibem, že příští rok, až budeme mít v našem novém městě víc známých, se o nějakou tu party pokusím. Asi mě to přeci jen nezabije a jemu tím udělám radost. Pavouky pro štěstí si kvůli tomu ale domu tahat nebudu.
A jak jste letos slavili Halloween vy?
Díky, že čtete,
Klára
mypastastory.com 