KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

Je tomu přesně rok, co končily letní prázdniny a já měla nadupaný notes poznámkami o nových podnětech, článcích. Než jsem se ale nadála, celý rok se mi tak nějak rozpliznul a já nebyla schopná dát nic kloudného dohromady. Nejdříve mě semlel začátek školkového roku. Totální zmatek z toho, jak jsem to těm našim dětem všechno nakombinovala a pak i hledání sebe sama. Po roce a půl mateřské a předchozích třech letech pracovního úvazku, jsem najednou měla třikrát týdně několik vzácných hodin jen pro sebe. Luxus, se kterým jsem si absolutně nebyla schopná poradit.

Je až k nevíře, že volnost, po které tolik toužíme nejsme ve finále schopné ani využít, tedy alespoň na začátku ne. A tak pereme, rovnáme, organizujeme. Děláme všechno pro zázemí naší rodiny a sebe, velmi úspěšně, posouváme na poslední místo. A než se nadějeme, život nám do cesty předhodí události, které nás na chvíli zase vyvedou z míry.

Když mi v listopadu nečekaně umřel můj milovaný francouzský buldoček Rufy, musela jsem se najednou srovnat s náhlou a naprosto nečekanou smrtí milované bytosti, která byla po našem boku dennodenně posledních šest a půl let. Naše první dítě, o kterém jsme často žertovali, že to byla taková malá zkouška na to, co jednou doopravdy přijde. Celá rodina jsme z toho byli extrémně vyvedení z míry. Pes, který se mnou odrodil obě děti, který vždycky vycítil jakýkoliv z mých splínů a čile přiklusal k mým nohám. Pes, který byl neodmyslitelným členem rodiny a který nám bude navždy chybět. Kdo zažil, ten pochopí. Byl natolik naší součástí, že jsme si další budoucnost bez čtyřnohého přítele nedokázali představit, a tak jsme si do naší domácnosti přivedli ženskou posilu Nami. Shiba Inu, která svým charakterem naprosto popírá svoji oficiální charakteristiku, fenka, která zaplnila to zvláštní ticho v naší domácnosti.

Špatné události ale bývají vybalancované těmi dobrými. A tak, když jsme na podzim jeli na jeden z našich víkendových výletů a projížděli městečkem Schwyz, jehož starobylé náměstí nás hned okouzlilo, kontrolovala jsem možnosti zdejšího trhu s realitami a našla byt, který přesně odpovídal našim představám. Natolik, že jsme už za tři týdny jsme složili první zálohu a podepsali rezervační smlouvu. Kdo by to byl řekl, že nám tím začne kolotoč radostí i problémů, že máme před sebou necelý rok, během kterého musíme se švýcarskými architekty vyřešit, jak holé šedivé zdi zútulníme do krásného bydlení. Byl to nečekaně velmi náročný proces, který jsme letos v červenci zakončili dalším stěhováním. Byť jen dvacet kilometrů od našeho předešlého bydlení, adrenalin z nového a hlavně poprvé našeho, hrál po celou dobu hodně velkou roli. Už mě ale trochu znáte a víte, že já rozhodně nejsem z těch, kdo by se takovým životním výzvám vyhýbal.

A během tohoto shonu jsem si dopřála můj opravdový holčičí víkend. V Paříži. S mojí milovanou Lucií jsme prostě nechaly děti a muže doma a vyjely. Těšila jsem se na čtení knihy během čtyřhodinové cesty vlakem, těšila jsem se na první nadechnutí se pařížského vzduchu na Gare du Lyon, na láhev vína u Seiny a na další pod Montmartrem. Bylo to super, slunce nám během toho březnového víkendu krásně ožehalo tváře a s Lucií, která si kdysi také prožila svůj pařížský půlrok, jsme během nekonečných procházek stačily lehkým krokem bez dětí a kočárů projít  a probrat snad úplně všechno.

Ale jak říkám, minulý rok byl hodně o nečekaných zvratech a tak se stalo, že nám u toho našeho pařížského korzování tentokrát chybělo to víno a čtyřhodinovou cestu vlakem jsem místo čtení knihy prokoukala z okna, přemýšlejíc o novince, kterou jsem zjistila v den odjezdu na tento snový víkend. Jaká bude naše budoucnost, jak to zvládneme, kdy se vůbec po takové pauze vrátím do pracovního procesu a jak se těším, až mi zase, už potřetí, pukne srdce láskou k tomu malému, co nosím pod svým srdcem…

Jak vidíte, novinek a témat jsem za poslední rok nasbírala opravdu hodně. A já už je pro vás čile zpracovávám, takže vám, milí čtenáři moc děkuji za to, že jste na mě nezanevřeli a těším se, že snad spolu budeme zase pokračovat v mé zahraniční story.

Díky, že čtete,

Klára

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

PŘEČTĚTE SI HISTORICKY PRVNÍ ROZHOVOR O MNĚ A MY PASTA STORY

Po hodně dlouhé době, já vím! Snad pro to, že se vše znovu probouzí k životu a je třeba si zvykat na nové situace a nový režim, jsem to tady poslední dobou trochu zanedbávala. V každém případě, když nepíšu já, tak jiní píší o mně, za což jsem mooc vděčná!

Když mě Michaela z blogu Itálie v Brně oslovila k tomuto rozhovoru, trochu jsem znervózněla. Rozhovory jsem totiž do té doby vedla vždy já s jinými lidmi a být na straně zpovídaného byla najednou divná představa. Na druhou stranu jsem si ale řekla, že se tak o mně dozví alespoň víc lidí – hlavně těch, kterým Itálie, zkřížila životní cestu. Tak jako mně. S Michaelou máme společné to, že obě žijeme s Italem. Ona toho svého přestěhovala do Brna a odtamtud tvoří blog o Itálii, jehož součástí jsou také rozhovory s holkama, jako jsem já. Těma, které se rozhodly usadit v zahraničí. Takže, abych vám zkrátila čekání na můj další článek, nabízím mezitím historicky první rozhovor se mnou – o mě. A pokud vás zajímají podobné příběhy a spousta článků o Itálii, projděte si celý Michaelin blog.

O mně můžete číst tady : BLOGERKY PROZRAZUJÍ, JAKÝ JE ŽIVOT S CIZINCEM: KLÁRA PIAGGIO – “CHCI SVÉ DĚTI PO ČESKU NAUČIT, ŽE NIC NENÍ ZADARMO.

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU

Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…

Continue reading “O ŽIVOTĚ NA CESTĚ ZA MEZINÁRODNÍ KARIÉROU”

ŽIVOT S NÁLEPKOU “EXPAT”

ŽIVOT S NÁLEPKOU “EXPAT”

Ex patria, život mimo rodnou zemi, nebo jak bychom to nejlépe přeložili? Život v zahraničí? Život mimo náš domov? Jaký je? Pro někoho se může zdát vzrušující, někdo by do toho nikdy nešel. A někomu se to prostě přihodilo a musí si s tím umět poradit. Tak jaké to je? Žít v zemi někoho jiného a být „zaškatulkovaní“ do skupiny těch, co opustili své doma?

Continue reading “ŽIVOT S NÁLEPKOU “EXPAT””

O PŘÁTELSTVÍ, O ŽIVOTĚ DALEKO ODE VŠECH

O PŘÁTELSTVÍ, O ŽIVOTĚ DALEKO ODE VŠECH

Poslední dobou se s Tomym často bavíme o tom, jaké by to bylo žít ve městě, ze kterého alespoň jeden z nás pocházíme. Všechny mé nejbližší kamarádky z Prahy mají děti v podobném věku, jako jsou ty naše. Měla bych tak mateřskou, o které se mi ani nesnilo. To samé v Janově. Jeden kamarád za druhým se stává rodičem. A my jsme přitom ve Švýcarsku. Bez rodiny, bez těch dlouhodobých přátel. Už  poněkolikáté jsme začali život na novém místě, ve kterém jsme nikoho neznali. A poprvé jsme si domu pořídili velký stůl, u kterého jsme snili, jak budeme jednou hostit skupinu nových přátel.

Continue reading “O PŘÁTELSTVÍ, O ŽIVOTĚ DALEKO ODE VŠECH”