O PŘÁTELSTVÍ, O ŽIVOTĚ DALEKO ODE VŠECH

Poslední dobou se s Tomym často bavíme o tom, jaké by to bylo žít ve městě, ze kterého alespoň jeden z nás pocházíme. Všechny mé nejbližší kamarádky z Prahy mají děti v podobném věku, jako jsou ty naše. Měla bych tak mateřskou, o které se mi ani nesnilo. To samé v Janově. Jeden kamarád za druhým se stává rodičem. A my jsme přitom ve Švýcarsku. Bez rodiny, bez těch dlouhodobých přátel. Už  poněkolikáté jsme začali život na novém místě, ve kterém jsme nikoho neznali. A poprvé jsme si domu pořídili velký stůl, u kterého jsme snili, jak budeme jednou hostit skupinu nových přátel.

PŘI TĚCHTO PŘEDSTAVÁCH JSME SE SAMI SEBE PTALI, JESTLI JE JEŠTĚ MOŽNÉ NAJÍT V NAŠEM VĚKU TY OPRAVDOVÉ PŘÁTELE

Co dělá opravdové přátele? Je to společná školní docházka? Společná studia na vysoké škole? Společný kroužek, do kterého chodíte ve volném čase? Jsou to bývalí kolegové? A jaké přátelství je věčné? Stačí jeden společný zážitek, sympatie na první pohled nebo se musí celý vztah vyvíjet po několik let? A existuje takové, které dokáže ustát nepředvídatelný vývoj našeho života? Nebo takové, které nemělo dostatek času, aby se upevnilo?

Nejlepší přítelkyně mojí mámy je ta ze studií medicíny. Jakmile holky dostudovaly, jejich cesty se na několik let rozešly. Obě porodily své děti, zaběhly si život každá ve svém městě. Když mi bylo třináct, znovu se zkontaktovaly  a dostaly nápad, že pojedeme na společnou dovolenou, při které krásně navázaly na to, kde jejich přátelství kdysi skončilo a ten dar, ta výhoda, že se znají tak dlouho a tak dobře způsobila, že se několik našich následujících dovolených neslo v tom nejpřátelštějším duchu, jaký si umím představit. Vem čert těch pár let, kdy si šly obě vlastní cestou.

I já mám přátele, se kterými se nemusím vidět dlouhou dobu a pak, když je najednou příležitost, navážeme vždycky tam, kde jsme naposledy skončili. Pak jsou přátelé, o kterých si myslím, že to jsou pořád přátelé, ale vlastně se už moc neznáme, což vyjde najevo pokaždé, když se se vidíme. Už jen ten zdlouhavý proces hledání termínu, který by vyhovoval oběma napovídá, že se něco změnilo. Pak mám přátele, se kterými jsem prožila jedny z nejintenzivnějších let mého života. Ty, kteří mi ukázali pravé české léto prožité na vesnici, v přírodě, s bandou lidí páchajících jednu blbost za druhou. A to jsou ti, které stále nosím ve svém srdci a ve vzpomínkách, ale jsou to také ti, které už jsem alespoň sedm let neviděla. A pak jsou přátelé, které jsem potkala velmi nedávno, řekněme v dospělém životě, se kterými jsem toho prožila poměrně málo, zato ovšem mnohem intenzivněji. A mám pocit, že ti mi zůstanou na celý život.

NA PŘÁTELSTVÍ SE MUSÍ PRACOVAT. ŽIVOT BEZ PŘÁTEL JE TOTIŽ JAKO ŽIVOT BEZ SOLI.

Řekněme, že si konečně připadám, že tu zůstaneme žít na pěkně dlouho, tudíž jsem se do toho „hledání nových přátelství“ opřela s vervou. Fakt, že mám psa a dítě mi otevírá cestu do společenské vrstvy matek a pejskařů, k čemuž se od chvíle, kdy jsem začala pracovat přidali také kolegové.

Často jsem si dělala srandu, že tak, jako za mladých studentských let chtěl člověk nechat nebo dostat telefonní číslo od pěkného kluka, v dospělém životě manželky a matky čekáme na další sympatické manželky a matky, se kterými bychom mohly navázat spojení. A když se to nepovede, připadáme si odmítnuté stejně jako tím pěkným klukem ze střední školy.

Seděla jsem takhle jednou v Ikei, krmila jednoletého Adámka, který se zahleděl do slečny v jeho věku, sedící vedle nás. Skrz příznivé pohledy našich ratolestí jsem se začala bavit s mladou maminkou. Ona z Argentiny, ve Švýcarsku skoro stejně dlouhou dobu jako my…půl hodiny jsem si vyměňovaly nejrůznější postřehy, až se najednou zvedla a odešla. Připadala jsem si, jako bych řekla něco špatného, dostatečně se jí nelíbila…Bylo mi tehdy hrozně líto, že ani jednu nenapadlo říct si o telefonní číslo. Připadala jsem si jako holka, kterou odmítne kluk na dětském hřišti.

Ana nás sympaticky vítala s těhotenským pupkem, když jsem se byli poprvé podívat na náš budoucí byt, ze kterého se ona právě stěhovala. Její syn se měl narodit o tři týdny dříve, než Adámek, takže jsme měly od prvního momentu společné téma. Byla usměvavá, kamarádská a doporučila nás agentuře, aby nás do tohoto bytu vybrala (o celém švýcarském procesu zase někdy jindy). Vídaly jsem se hodně často. Potom jsme začala pracovat na plný úvazek a přestaly jsme se stýkat. Nebyl čas. Více jak rok jsme se neviděly, když jsem od ní najednou dostala zprávu, co se stalo s naším přátelstvím…Sama nevím a sypu si popel na hlavu, že jsem o něj více nepečovala. Vždyť my dvě jsem si tolik rozuměly. I díky přátelství, které mezi sebou mají naši kluci se dnes vídáme hodně často a já se za moji Anu neskutečně vděčná.

Kurz baby masáží se konal jednou měsíčně pro všechny matky z naší oblasti. Byla jsem tam už po páté a byla jsem připravená, že je to naposledy, protože se Adam už začal plazit a bylo prakticky nemožné ho udržet déle jak dvě minuty na jednom místě. Alessia seděla se svým teprve dvouměsíčním Tommym v kruhu ob jednu maminku ode mě. Viděla jsem jí, jak je ještě pořád nervózní ze svého malého uzlíčku a čelí ostatním matkám, které se na ní nasypaly a předávaly ty nejlepší rady na světě. Chuděra z toho byla poněkud mimo. Když jsme domasírovaly, popoběhla jsem za ní a chvilku jsme si povídaly. V klidu, ne o tom, co dělat a co ne, ale odkud je (z Milána, odkud jsme se před nedávnem přistěhovali), atd. atd. Zcela spontánně jsme si vyměnily telefonní čísla, pak se sešly, pak znova, pak i se svými partnery a dnes, dnes je už více jak dva roky mojí věrnou duší tady ve Švýcarsku a můžu ji považovat za opravdovou kámošku. Byla dokonce první, komu jsem se svěřila se svým druhým těhotenstvím. A naši chlapi? Už nás ani nezahrnují do svých konverzací.

Vidíte, jde to, k našemu stolu pro osm lidí jsme už nejednou přidávali dvě židle navíc, abychom usadili všechny hosty a pocit to byl nadmíru báječný. Byl to ale proces a fakt, že se to povedlo právě ve Švýcarsku přisuzuju tomu, že jsme tady už asi opravdu doma.

Všem, kdo jsou momentálně v podobné situaci, kdy nevědí, jak to vlastně s tím živote venku dopadne vzkazuji: hlavně vydržte, neodmítejte příležitosti chodit ven a zkoušet to. Přeci nikdy nevíme, koho nám osud pošle do cesty…

A co vy a přátelství? Máte víc přátel z dětství nebo z dospělosti? A co si myslíte o tom, že bez kamarádů se prostě nedá žít?

Díky, že čtete!

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s