VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

Je šestnáctého srpna, osm hodin ráno a ulice okolo našeho domu zaplňují malí špunti, kterým se na krku houpají reflexní trojúhelníky. Ta záplava svítivě oranžové mě utvrzuje v tom, že už je to nenávratně tady. Začala nám povinná švýcarská předškolní docházka!

Záměrně bude tento článek subjektivního charakteru. Bude to popisek toho, jak to tady funguje pohledem jedné z mnoha matek. Té ne-švýcarské. Každá očekáváme od školní docházky něco jiného, každá pocházíme z jiné kultury a zvyků, tudíž je hodně těžké najít nějakou univerzální pravdu. Třeba to, co přijde švýcarským mámám úplně automatické, se zdá nám, náplavě ze zahraničí, jako naprostý úlet, nad kterým nám zůstává rozum stát.

Schválně jsem si na tento článek nechala trochu času, abych nepsala o mém rozčarování hned první týden. Dala jsem paní učitelce možnost se nám osobně představit při první rodičovské schůzce a dala jsem také mému dítěti čas na to, aby mi samo řeklo, jak to vnímá. A udělala jsem dobře. Pravidla, která tu jsou napsaná na papíře přeci jen vyznívají jinak, když podle nich žijete a když vidíte, jaké ovoce za jejich dodržování můžete sklízet.

Takže, o švýcarském školním systému jsem vám tu už psala, respektive o tom, jak je pro každou mámu těžké skloubit pracovní život s tím dětským, školním. Zatímco předtím to byla zmínka na teoretické úrovni, dnes k vám mluvím z praxe.

Abyste pochopili, týdenní rozvrh pětiletého školkového dítěte může vypadat třeba takto: pondělí 8:15 – 11:30 a 13:30-15:00, úterý, čtvrtek a pátek 8:15 – 11:30, středa volno. Celý den. Automaticky se předpokládá, že dítě bude jíst doma, pokud má odpolední vyučování, tak se pak do školky vrací. Pokud rodiče pracují a tudíž nejsou doma, mohou si zařídit tzv. Mittagstich, oběd ve skupině několika dětí a následnou družinu, ve které dítě pohlídají než nastoupí na odpolední vyučování nebo než si ho pozdě odpoledne vyzvednou. Vše za příplatek.

Na jednu stranu tedy, pokud pracujete, škola se o vaše dítě do jisté míry postará. Má to ale pár celkem podstatných ALE. Nejdříve si připomeňme to, o čem jsem se vám už také zmiňovala – totiž že se už od pětiletých, školkových dětí očekává, že budou chodit do školky a ze školky domů samy. Ano, čtete správně. Školka je každému přidělena tak, aby byla v co možná nejbližší vzdálenosti vašemu bydlišti. Jenže. Ne každá má svoji jídelnu, to znamená, že se děti musí na oběd přesouvat. V našem případě naštěstí jen přes školní areál, v jiných případech je to i vzdálenost přes jeden kilometr. A škola, až na strážníka na hlavním městském přechodu, neorganizuje nikoho, kdo by tyto děti doprovodil.

Ti rodiče, co oběd pro své dítě nutně potřebují a bydlí daleko od jídelny, domlouvají školky soukromé či jesle (do 5 let věku), které jsou třeba poblíž nebo nabízí servis převodu dítěte z místa A do místa B. Vedle tohoto švýcarského fenoménu samostatných dětí se pak zdá další překvapující fakt – to, že družina nenabízí nijak organizovaný program, aby si dítě po dopoledním vyučování užilo volnosti- jako nedůležitá prkotina.

A já váhám, jak se k tomu sama postavit. Řadím se k matkám, které se každý den loučí s dítětem o několik metrů dříve, to aby nenásilně prodlužovaly vzdálenost do školky, kterou musí jednou ujít úplně samo a pak se schovávám v houfu těch starostlivých, které se chtějí opravdu přesvědčit, že se dítě zdraví přede dveřmi s paní učitelkou. Jsem matkou, která se pýří hrdostí, když její dítě dojde samo na oběd (ale pro jistotu to kontroluji z okna našeho bytu, ze kterého naštěstí do té jídelní místnosti vidím).

Na druhou stranu ovšem váhám, zda Švýcarům tento hon za odpovědností každého z dětí nakonec neuznat jako dobrý nápad. V celkovém kontextu dětského života to totiž dává velký smysl. Jak to zatím tak chápu, tak tím nejdůležitějším, na co školní docházka takto malých dětí cílí, je jejich vývoj k samostatnosti (neexistuje, aby děti někdo oblékal, či jim na záchodě utíral zadek), spolupráci (všechny děti jsou vedené k tomu si vzájemně pomáhat. Malí prvňáčci fasují tutora ze starších ročníků, kterému se mohou svěřit s jakýmkoliv problémem. Starší děti jsou nabádané k tomu, aby čapli za ruku dítě mladší, které třeba zrovna někde samo tápe a odvedly ho na správné místo). Děti jsou také vyzýváni k tomu, aby vyjádřily svůj názor a komunikovaly vše co mají na srdci. A nutno dodat, že tomu samostatnému pohybu na ulici předchází školení se strážníkem který je vytáhne na nejfrekventovanější ulici města a tam, jednoho po druhém, přes ní učí přecházet. V pěti letech.

Jak říkám, dnes je to zcela o mém subjektivním pohledu té, co žije na dost malém městě, ve kterém už hodně lidí zná a které mají její děti prochozené křížem krážem. Realita ve větších městech pak bude určitě jiná, ale podle počtu dětí, které se po Švýcarsku samostatně pohybují sem a tam si troufám říct, že je to systém, který prostě funguje.

Vedle tohoto hlavního rysu zdejšího školství je součástí docházky jednou týdně tělocvik na který se dítě opět učí samo převléknout, vycházky do lesa za každého počasí, doplňující výuka němčiny pro děti expatů, aby plně dosáhly úrovně rodilých mluvčích až nastoupí do první třídy. Školka také organizuje přednášky o čištění zubů a zdravé stravě, kterou musí dodržovat i rodiče, připravující krabičky se svačinou. A to, zda dítě potřebuje jeden nebo dva roky školky před první třídou záleží na psychologickém posudku, na základě kterého jej mohou nechat klidně ten první ročník i opakovat. Ano, opakovat!!!

Opakování ročníku, reparát, který je v Čechách vnímaný jako něco, co se týká největších looserů, je ve Švýcarsku na denním pořádku. Dítě může opakovat klidně i první ročník školky. To pokud není uznané za dostatečně psychicky vyspělé. A zatímco mně tuhne krev v žilách při představě, že by můj syn musel opakovat školku, tady je to vnímáno úplně jinak. V klidu. Tak, že se mu má dát čas na to, aby vyzrál. Na druhou stranu ale opět záleží na každé škole. Ze svého okolí sbírám i historky o sociálních asistentech, kteří vybrané jedince celé dny nespustí z očí a logopedech, kteří nezkoumají ani tak vadu řeči, jako úroveň vyjadřování, což je pro rodiče multilingvních dětí obzvláště stresující.

Můj syn mi v prvním týdnu docházky donesl obrázek, na který sám, poprvé napsal své jméno. Když uklízíme hračky, vyzývá mě ke spolupráci, aby byla práce dříve hotová a každý den odvážně, sám od sebe navrhne, že zítra půjde do školky sám. A já se psychicky připravuju na to, že brzy přijde den, kdy to bude myslet opravdu vážně.

Díky, že čtete,

Klára

MÁMOU VE ŠVÝCARSKU

MÁMOU VE ŠVÝCARSKU

Zítra tomu bude rok, co jsem odešla na mateřskou dovolenou. Moji druhou. O tom, kterým významným projektem jsem opouštěla mé pracovní místo jste už četli TADY. Tehdy jsem se rozhodla, že na nějakou dobu pověsím pracovní povinnosti na hřebík a budu se věnovat jen rodině. Rozhodnutí to určitě nebylo jednoduché, i když mě k tomu švýcarské poměry tak trochu nutily.

Continue reading “MÁMOU VE ŠVÝCARSKU”

O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE

O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE

Nalijme si čistého vína. Být matkou a přitom budovat kariéru je strašně náročné. Psychicky i fyzicky. Mateřství vás na nějakou dobu vyčlení z provozu a když se pak vrátíte, musíte soupeřit s bezdětnými, které si mohou dovolit sedět u počítače do nočních hodin a být k dispozici kdykoliv je potřeba. Continue reading “O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE”

JAK VYCHOVÁVÁM TRLINGVNÍ DĚTI

JAK VYCHOVÁVÁM TRLINGVNÍ DĚTI

Když jsem kdysi létávala na trasách Řím-Praha a Miláno-Praha, často jsem v letadle poslouchala přísedící české mámy, jak mluví se svými dětmi. A aniž bych tehdy nějak vážněji plánovala zakládání rodiny, jejich česko-italská hatmatilka, kterou na své ratolesti mluvily mě už tehdy přesvědčila, že takhle teda ne, tohle já nikdy nedopustím…

Continue reading “JAK VYCHOVÁVÁM TRLINGVNÍ DĚTI”

#ZA UPŘÍMNÉ MATKY

#ZA UPŘÍMNÉ MATKY

Sedíme u stolu, naši dva kluci si po občasném vytrhávání vlasů konečně sedli a v klidu si hrají. A my máme čas nechat u šálku kávy promluvit naši duši. Speak it loud  – tak bych to nejradši popsala. Když se mojí kamarádce Noře začnou hrnout slzy do očí, když mi sděluje, že už to chvílema nezvládá, že je unavená, že nesnáší, jak jí to někdy ujede a na malého řve a že má pocit, že je jediná, nejhorší matka na světě, beru ji za ruku a zcela rázně ji dávám najevo, že se asi zbláznila. Vždyť to stejné se děje přeci i mně! Continue reading “#ZA UPŘÍMNÉ MATKY”