O MATEŘSTVÍ A KARIÉŘE

Nalijme si čistého vína. Být matkou a přitom budovat kariéru je strašně náročné. Psychicky i fyzicky. Mateřství vás na nějakou dobu vyčlení z provozu a když se pak vrátíte, musíte soupeřit s bezdětnými, které si mohou dovolit sedět u počítače do nočních hodin a být k dispozici kdykoliv je potřeba. Když žijete v zahraničí a máte rodinu a přátele v Čechách – zvyklé na dlouhou mateřskou – budete to mít ještě o dost náročnější. Vaši blízcí totiž často nechápou, že v zahraničí je realita úplně jiná. Tam, pokud se rozhodnete nezůstat s dítětem doma a pokračovat v rozjeté kariéře, musíte do pracovního procesu naskočit sakra rychle. Je to systém, který vás nutí vyhroceně volit BUĎ – NEBO.

Ve Švýcarsku pracujete prakticky do porodu, pokud vás lékař nenechá doma na „nemocenské“. Jakmile porodíte, začne se vám odpočítávat zákonem stanovená lhůta tří měsíců – placených. Zbytek neplacených týdnů, které chcete strávit doma si musíte domluvit se zaměstnavatelem. Takže někdo se vrací po třech měsících, někdo po půl roce. Žen, které jsou po uplynutí této chráněné lhůty postaveny před rozhodnutí ber nebo nech být je tady bohužel mnoho.

EXISTUJE NĚJAKÝ PŘEDPIS NA TO, KOLIK ČASU NA MATEŘSKÉ JE TAK AKORÁT?

Sedím v naší kantýně a najednou mi skoro zaskočí, když si všimnu, že vedle mě obědvá ta Francouzka, která tudy ještě na podzim chodila s ohromným pupkem. Je březen, doma tedy se svým novorozencem strávila maximálně pět měsíců. No jo, vždyť ona je Francouzka, ty to mají jinak, napadá mě hned tak strašně blbě, že se za to vzápětí stydím. Kdo mi dává právo něco takového komentovat, i když jen v mé hlavě. Vždyť ji přeci vůbec neznám

Kdyby na toto téma už konečně existoval jeden jediný argument, věřte mi, že bych se jím řídila. Ale on není. A není právě proto, že se i přístupy jednotlivých zemí tak strašně liší v názorech na to, co dítěti vadí, co potřebuje a jaká doba je dostatečně dlouhá. A málokdo řeší, co potřebuje matka. Jediným společným jmenovatelem je tak to, že každá chceme, aby naše dítě bylo šťastné. A to začíná u spokojené mámy, nebo ne?

Jenže každá z nás se nachází v úplně jiné situaci. Je rodina dostatečně finančně zajištěná partnerem? Touží oba partneři po slušné kariéře? Žije rodina obklopena vitálními prarodiči a přáteli, kteří často vypomohou, aby si rodiče trochu oddychli, nebo není nikoho takového v okolí? Vyrůstá dítě v jiném jazyce, než v jakém potom začne povinnou školní docházku? A co samotný obor ženy mámy, jak rychle se vyvíjí dopředu, může si dovolit přerušit  zaměstnání a navázat po třech letech tam, kde před tím přerušila? A v neposlední řadě, je dítě hyperaktivní a extrémně společenské? Potřebuje dennodenně tisíce aktivit, aby se vůbec unavilo, nebo naopak, je to introvertní kliďas? To všechno má podle mě naprosto zásadní dopad na to, kdy se žena rozhodne vrátit zpátky do práce. A asi proto je strašně těžké najít mezi všemi těmito proměnnými jedno konkrétní doporučení.

JAK JSEM SE SE VŠÍM MUSELA UMĚT POPRAT

Adámek sfoukl první svíčku na narozeninovém dortu a mně v ten moment došlo, že je čas na to, vylézt z bezpečí domova a vydat se do spárů pracovního prostředí. Měla jsem pocit, že by mi jinak ujel pomyslný kariérní vlak. Po roce ve Švýcarsku jsem měla dvě kamarádky, se kterými jsem se tehdy stýkala jen velmi sporadicky. Jinak jsem to byla já a Adam. Celé dny, manžel co se vracel domů v osm hodin večer a já – sama s dítětem. Bez babiček a dědečků. Bez někoho, kdo by mi jednou za čas vyjel s kočárem na procházku. Ta situace se přibližovala ponorce, která nesvědčila ani jednomu z nás.

A tak jsem se pustila do hledání a našla první pracovní pozici, ze které jsem byla doslova nadšená. Postoupila jsem do druhého kola pohovorů a tím, jak daná situace nabírala na vážnosti a jak dobrý pocit jsem z toho všeho měla, jsem si začala uvědomovat, co všechno budu muset zvládnout pro to, abych se mohla vrhnout do pracovního procesu:

Najít školku na plný úvazek, dojíždět hodinu tam a zpátky v dost šibeničním čase, s Adámkem trávit jenom víkendy, přeprogramovat mozek, tak, abych po několika letech práce v italštině naskočila do angličtiny, poznávat, učit se, pracovat – a to všechno v době, kdy se Adam ještě budí minimálně dvakrát za noc, což mi na energii nijak nepřidávalo.

Ačkoliv jsem to místo vážně chtěla, byla jsem na druhou stranu ráda, když mi zavolali, že je výběrové řízení dočasně přerušené a že se mi ozvou, kdyby bylo něco v budoucnosti. Uf. Alespoň jsem měla možnost si to pořádně promyslet a zjistit, že to nebyl ani pro mě, ani pro Adámka ten správný moment a příležitost. Alespoň prozatím, situace totiž hned za pár měsíců nabrala úplně jiné obrátky.

Když stejná firma vyvěsila inzerát na stáž v globálním PR teamu, neváhala jsem ani minutu. Životopis už jsem měla připravený, takže jsem ho jen odpinkla přes internetový systém. Za týden mi volali, jestli mám pořád zájem a jestli si jsem s mojí pracovní zkušeností vědoma, že jde JEN o stáž.

Spousta lidí si klepalo na čelo, proč se pouštím do stážování. Zase. Ale pamatujete? Už v článku o mém životě v Římě jsem jednou psala, že aby se člověk v módním světě někam dostal, musí nejdřív deset let stážovat…. Jediný Tomy mě neustále podporoval, abych do toho šla  nezávazně, bez nějaké extra zodpovědnosti, abychom zjistili, jak to zvládneme. A já jsem ráda, že jsem ho tehdy poslechla.

Na základně jednoho skvělého pohovoru jsem se dostala do mého dream teamu, bez extrémní odpovědnosti a s vědomím, že můžu kdykoliv „zdrhnout“, bude-li mě Adam potřebovat, jsem započala moji švýcarskou kariéru. Celou výplatu jsem sice odevzdávala školce, ale za půl roku jsem už byla povýšená na Junior managera a za rok na to na managera. Dostala jsem se tak tam, kde jsem chtěla být.

Cítila jsem se někdy provinile za to, že jsem poslala své patnáctiměsíční dítě na plný úvazek do školky? Ne, jen když došlo na konfrontaci s českými známými. Musela jsem si tak často připomínat všechny klady, které s sebou toto rozhodnutí neslo: Adámek se hned od malička naučil švýcarskou němčinu, domů jsem ho vozila sice unaveného, ale šťastného z toho, jak si celý den hrál se svými vrstevníky a já měla ten nejlepší pocit seberealizace. Užívala jsem si, že můžu přes den myslet na něco jiného než domácí povinnosti a cítit, že dělám také něco pro sebe. A díky mé plné pozornosti v našem společném čase naše láska nestrádala.

Když ale najednou Adam dospěl do dvou let a začal se mnou mluvit, pronášet jednu perlu za druhou a celkově být neskutečně vtipný, začalo mi být strašně líto, že o to přicházím. V práci se kumulovalo více a více stresu, což se promítalo i do mé víkendové nálady a tak jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat. A byla jsem to já, kdo dal firmě ultimátum. Buď budu mít zkrácený úvazek na 60%, nebo odcházím. Povedlo se mi dosáhnout čeho jsem chtěla a vybalancovala tak můj rodinný a pracovní život, čímž jsem se  zařadila mezi švýcarské matky, které takto běžně fungují.

Pak ale přišlo druhé těhotenství a s ním i moje okamžité rozhodnutí, vzdát se mého místa a po porodu se jen tak nevracet. Situace je už jiná a já cítila, že tak to bude správně. Ponorka díky velkému počtu známých a bývalých kolegů nehrozí a já mám čas na to, užít si ty moje dva rošťáky aniž bych se zase bála, že moje kariéra nějak závratně utrpí. A nebo je mi to už nějak jedno, tím, že jsem před třemi lety přitopila pod kotle toho pomyslného kariérního vlaku jsem si vydobila pozici, ze které se mi bude nové místo hledat úplně jinak než tehdy. Jinými slovy, mým stážím už navždy odzvonilo.

A někdy příště zase o tom, jaké je to být mámou ve Švýcarsku, ve kterém vám přiblížím důvod, proč se švýcarské ženy do práce tolik nehrnou.

Díky, že čtete!

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s