O ŽIVOTĚ S “CIZINCEM”

Vztah s cizincem je jedna ze situací, kterou byste prožívali úplně jinak, kdybyste dopředu věděli, jak dopadne. Na takový vztah musíte mít totiž kuráž, pevné nervy, musíte být strašně, ale strašně zamilovaní a musíte umět komunikovat. Jinak to jen těžko ustojíte. Protože vztah s cizincem je neustálým během přes překážky.

Zeměpisná vzdálenost, jazyková rozdílnost, úplně jiný kulturní základ a zvyky. To, co je na vztahu s cizincem nové a vzrušující, ho ale taky dělá pěkně komplikovaný.

Pevně věřím, že dnes už je doba trochu jiná, svět je propojenější, mladí více cestují (samozřejmě, když zrovna nejsme zavření v covidové pasti) a celkově je nám cestování do zahraničí bližší. Takže představa cizince, kterého si přivedeme domů není dnes možná tak nereálná, jak tomu bylo před třinácti lety, když jsem poznala mého Itala.

NEJSME JEN NĚJAKÁ PRÁZDNINOVÁ ROMANCE!

S Tomym jsme strávili prakticky celý Erasmus spolu. Viděli jsme se každý den, propovídali hodiny u večeří, procházeli se Paříží a mezi novými kamarády jsme byli dost brzy považováni za pár. Vlastně to byla úplně stejná situace, jako kdybych se v Praze seznámila s jakýmkoliv Čechem. Nebo vlastně ne, bylo to mnohem intenzivnější, protože jsme věděli, že náš čas je omezený a že bude už po šesti měsících čelit první zkoušce. A hned té největší. Zatímco Tomy zůstával v Paříži ještě o další tři měsíce déle, mě čekal návrat do Čech. A tam spousta udivených výrazů od lidí, kteří nechápali, proč v tom chceme dál pokračovat i přes tu dálku a bez přímé vidiny nějaké společné budoucnosti. Jemu bylo 26 a mně 22.

Zcela upřímně, ani já (a myslím, že ani on) jsme nijak zvlášť nesnili o buducnosti, která by zahrnovala svatbu a rodinu. Tehdy jsme, tak jako na začátku každého vtahu, žili daným okamžikem a pod vlivem našeho mladého věku a zamilovanosti se až tolik netrápili tím, co jednou bude. A naše okolí nás mezi tím zásobilo svými zkušenostmi z prázdninových romancí, při kterých se někde potkali s pěkným plavčíkem, strávili s ním pár dní opojeni pivem a sluneční září a nám to dávali za vzor. „Taky jsme  si mysleli, že to vydrží, dávám vám ještě několik měsíců, než vás to přejde,“ „No jo, Ital, to dlouho nevydrží,“ slýchávala jsem dost často. A pokaždé mi to přišlo hrozně nefér. Měli jsem toho za sebou přeci už docela dost. Možná tím, že jsme oba dva lvi a možná tím (nebo tedy určitě), že jsme byli zamilovaní až po uši, jsme tyto komentáře ustáli, šetřili každý vydělaný peníz na to, abychom se mohli alespoň ob dva měsíce vidět a koupili si úplně první iphony, abychom mohli Skypovat kdykoliv a odkudkoliv. Tak, jako jsme spolu všechno sdíleli v Paříži, tak jsme byli neustále na drátě i přes tu hroznou dálku, která se pořád ne a ne zkrátit.

Byly to dlouhé čtyři roky dojíždění, vítání se i loučení se slzami v očích. Každý z nás mezi tím dostudoval a odbyl si první pracovní zkušenosti až najednou přišel moment rozhodnutí. Zkusíme spolu žít nebo povedeme oddělené životy tak jako doposud? K čemu by to ale bylo?

KULTURNÍ MIX – VE VŠEM. I VE VÁS.

Když se rozhodnete žít s cizincem, už od začátku musíte být připraveni na to, že se jednoho dne jeden z vás bude muset přestěhovat. A to ne do vedlejšího města. Když budete chtít  založit s cizincem rodinu, nevyhnete se kompromisům. V kolik jíst a co? Jak trávit Vánoce? Jakými jazyky mluvit? Jakou svatbu mít? A kde? A co jména vašich dětí? A pak, sňatkem s cizincem si berete také jeho rodinu. Jak budete dělit čas mezi tu jeho a tu vaši, když je mezi nimi taková vzdálenost. A poznají se vaši rodiče vůbec? Dorozumí se spolu? A při tom všem budete čelit radám od všech “expertů” okolo, kteří to s vámi myslí dobře a kteří chtějí, abyste si v tomto vztahu zachovali co nejvíc vašeho češství. No, zcela na rovinu, to dost dobře nejde.

Takový vztah je totiž zkouškou vaší osobní schopnosti dělat kompromisy. Ty životní. Často musíte mít na paměti, že každý pocházíte z úplně jiného prostředí. Vaše zvyky a tradice jsou úplně jiné, stejně jako smysl pro humor. Takže nad rámec klasických střetů, které vznikají při sžívání se dvou lidí stejné národnosti, se přidávají ještě rozdíly kulturní. Spoustu věcí nechápete stejně, protože jste každý vyrostl v jiných poměrech, když se sejdete s rodinou nebo přáteli, pořád někomu něco tlumočíte, což je často únavné a frustrující. Proto říkám, musíte být opravdu hodně zamilovaní, abyste se tím vším nenechali zastrašit a měli energii na to, co je na tomto vztahu to nejlepší.

Vztah s cizincem totiž otevírá obzory. Poznáváte jinou kulturu s intenzitou, která se nedá s ničím srovnat. Najednou se přistihnete, že jste i vy mnohem více otevřeni sami sobě, vašemu okolí, že jste tolerantnější a chápavější. Protože už víte, že je svět mnohem rozmanitější a že je krásné si to užívat.

A když uplyne tolik let, co uplynulo nám, začnete si pomalu uvědomovat, že už v žádném případě nejste ve vztahu s „cizincem“. Z cizince se totiž stal váš životní partner, vaše druhé já, které dělá váš každodenní život o tolik pestřejší nejen proto, že je z jiné země, ale prostě proto, jaký je. Těch rozdílů je čím dál méně, protože jste se už dávno sžili a vy můžete s klidným svědomím vzkázat tomu o třináct let mladšímu já: “Neboj, všechny ty překážky a jízlivé poznámky za to stojí. Vydala ses na báječnou cestu, která je jen tvoje, tak vydrž!”

O tom, jak jsme zvládli střet české a italské kultury a zvyků vám povím zase v nějakém příštím psaní.

Díky, že čtete,

Klára