O MÝCH ČTYŘECH LETECH V ŘÍMĚ – 2. ČÁST

Pokračování z minulého týdne…

ROK DRUHÝ – Díky za každou příležitost

Stres ze závěrečných zkoušek stoupá spolu s tím, že se má rozhodnout, zda dostanu stáž či ne. Nakonec vyhrávám a začínám pracovat v pětihvězdičkovém hotelu v centru Říma. Cestou do práce snídám pohled na Piazza del Popolo přes kterou si to ženu do jedné z pitoreskních přilehlých uliček. Pracuji kousek od Via Margutta – ano, té, ve které bydlel Gregory Peck v Prázdninách v Římě. Dvěstěpadesát euro na měsíc mi dává hořkou naději, že každý začátek je přeci těžký a že bude lépe. Hlavně když ve Via Condotti koukám do výloh luxusních značek, o kterých toho tolik vím a na které tolik nemám.

Jak už je v Říme zvykem, většinou stážujete na místech, které jsou plnohodnotnými pracovními pozicemi. A tak mám na starosti hotelový marketing, PR a boomojící sociální sítě. Aniž bych se měla od koho učit, sedím na své kancelářské židli do pozdních večerních hodin a začínám odkrývat římské poměry – ředitel je král, který se neodmítá, ani když se naparuje před stážistkami. V žádném případě se z práce neodchází, dokud neodejde on a pokud jste upřímný a neintrikujete, máte to dost těžké.

Ve škole prezentuji svůj závěrečný projekt. Jako správná šprtka jsem vyhlášená za nejlepší z ročníku a nikdo neopomene vyzdvihnout fakt, že jsem celý projekt připravovala při práci. To, že jsem v Praze pracovala při studiu od svých dvaadvaceti let a že je to u nás v Čechách běžná praxe většiny studentů, už ani nikomu nenutím,  stejně by to nepochopili.

Z napjatého hotelového vakua mě po úspěšných zkouškách vysvobozuje dvojice mých profesorek, které mají vlastní značku se šperky. Obě mají za sebou kariéru, o které se mi ani nesnilo a tak nadšeně přitakávám na nabídku, která jen potvrzuje zlaté pravidlo. To říká, že v módním světě musíte deset let stážovat zadarmo než si vás vůbec někdo všimne. Vidina všeho, co se od nich mohu přiučit mi dává kuráž vypovědět hotel a vydat se vstříc nové stážistické nabídce. Od chlípného ředitele se dozvídám, jakým jsem zklamáním, že do mě prý hodně investoval a zrovna mi chtěl přidat pět euro na den ve stravenkách…

A mým odvážným krokem začíná nová éra. Dostávám se mezi místní Římany a poznávám Italy po celé Itálii. A taky denně mluvím italsky.

ROK TŘETÍ – To, co turista nezažije

Každý den docházím do krásné budovy v křoviskách mezi fotbalovým stadionem a Ministerstvem zahraničí. Jako jediná z celého kancelářského komplexu chodím těch dvacet minut od autobusu pěšky, což mě posouvá v očích ostatních pracovníků na naprostý konec sociálního žebříčku. Nejen, že působím divně, že nemám auto, ale jsem ještě divnější, že mi nevadí jezdit autobusem. No, vadí, ale co mám sakra dělat.

Zkušenost v malé firmě je pro mě neskutečnou školou, vidím 360 stupňů práce na značce a jsem do všeho přizvána. A k tomu poznávám zvláštní skupinu římských zákaznic. Bohatých, rozmazlených. Žen, jejichž plastické operace jsou výsledkem nudy a rozmaru. Jejichž vystupování a chování mi dává za příklad to, čím nikdy nechci být. Na oko vším, v reálu nic. Úroveň mojí italštiny se každým dnem zlepšuje, stejně ale čelím pohrdavým pohledům od lidí, kteří anglicky neumí ani hello.

A pak přichází povýšení. Povýšení pracovní a povýšení v byrokratickém procesu. Jsem nadšená, dokud se nedozvím, že si musím zařídit živnostenský list. Já. V Itálii. Vůbec nevím jak začít, ale formuláře a nejrůznější doporučení mě zavádí na místa, na která se už nechci nikdy v životě vrátit. Do úředních kanceláří, které jen potvrzují jakýkoliv prototyp jižanského úřadu. Do kanceláří, do kterých se musíte minimálně dvakrát až třikrát vrátit proto, abyste vyřídili co potřebujete. Jsou to místa, na kterých nechápete, jak můžou být připojená k internetu, místa, kde se bojíte , že vás někdo naloží do auta a odveze bůhví kam, beze stopy.

Zjišťuji, že dojít si v Římě na poštu nebo zařídit jakýkoliv byrokratický úkol vás stojí neskutečně času a nervů. A na to, abyste vyřídili co potřebujete, si musíte vzít alespoň půl dne volna. Už chápu, že se nemůžu jen tak vypravit podle mapy na okraj města nebo si zkrátit cestu přes lesík. To se v Římě prostě nedělá, mohla by to totiž být vaše poslední procházka. A to nepřeháním. V Římě nechcete zůstat doma v srpnu, kdy je celé město na dovolené, v noci vás totiž budou budit alarmy upozorňující na to, že prázdné byty nejsou až tak prázdné. Proč asi. Historky o nočních loupežích, kdy vás někdo vzbudí s pistolí u hlavy nejsou mezi mými kolegy nijak výjimečné a přítomnost policie? Na tu se nespoléhá nikdo.

ROK ČTVRTÝ – Hledání záminky k odjezdu

Už to tady trochu chápu. Chápu, že je Řím opravdu jedním z nejkrásnějších měst na zemi, váš pobyt se ale musí omezit na prodloužený víkend, ne na pár let. Chápu také, že sem nikdy nezapadnu. Máme toho doslova plné zuby. Každodenní dojíždění nás obou, plesnivý byt, lidé, kteří se na nás v práci dennodenně přetvařují. Lidé, kteří slibují lepší budoucnost aniž by na tom byla trocha pravdy. Pro mě 25 stupňů v listopadu a příšerné zácpy, které vás nepustí z města ani do něj. Jsme jako časované bomby před výbuchem a ani to skvělé jídlo už nás neuklidňuje.

Pomalu si s Tomym dáváme jedna a jedna dohromady a zjišťujeme, že v tomto městě víceméně trpíme. Čerstvě zasnoubení se začínáme bavit o rodině a zjišťujeme, že si vůbec nedovedeme představit, že bychom tu vychovávali děti. Dětských hřišť je tu pramálo a nejsou nijak zvlášť udržovaná a dítě nesmíte doslova spustit z dohledu. Takže když přichází pracovní nabídka z Milána, bereme ji oba všemi deseti. Mezitím si sice ještě odskočím na měsíc do Katánie, ale to je zase na jiné povídání.

Tak, uf. Jak to tak čtu, byly obě části tohoto článku spíše takovým mým osobním vyrovnáním se s Římem. Slibuji, že sem v jednom z příštích příspěvků přidám i to, kde se skvěle najíst, co se mi tam líbilo a jaká místa si rozhodně nenechám ujít, až se tam zase jednou vrátím. Na ten prodloužený víkend.

Díky, že čtete!

Klára

PS: Tato fotka vznikla pro novou kolekci značky, pro kterou jsem pracovala.