Sedíme u stolu, naši dva kluci si po občasném vytrhávání vlasů konečně sedli a v klidu si hrají. A my máme čas nechat u šálku kávy promluvit naši duši. Speak it loud – tak bych to nejradši popsala. Když se mojí kamarádce Noře začnou hrnout slzy do očí, když mi sděluje, že už to chvílema nezvládá, že je unavená, že nesnáší, jak jí to někdy ujede a na malého řve a že má pocit, že je jediná, nejhorší matka na světě, beru ji za ruku a zcela rázně ji dávám najevo, že se asi zbláznila. Vždyť to stejné se děje přeci i mně!
Hodně přemýšlím o tom, proč máme my ženský neustále takové sebemrskačské sklony. Máme strach na dítě na ulici zakřičet, nebo mu jednu plácnout přes ruku, když nám dělá hysterické scény. Po probdělé noci máme výčitky, že pro něj nejsme schopné vymyslet dostatečně zábavný program, protože na to prostě nemáme energii. Nikomu se nechlubíme tím, že mu někdy koupíme talíř hranolek, protože jsme byly “líné” připravit oběd doma s dostatečným předstihem, abychom ho s sebou vzaly ven. A taky mu přeci často pouštíme ty stupidní McQueeny a jiné. Proč? Třeba protože se chceme v klidu najíst v restauraci nebo prostě doma potřebujeme uvařit bez toho, aniž by nám přitom dítě kradlo nože nebo zkoušelo teplotu sporáku.
Tak a teď mi řekněte, kolik z vás by ocenilo, kdyby se tato témata zcela otevřeně a upřímně probírala na kávových sedánkách, na dětských hřištích, před školami a školkami? Pevně věřím, že je jen hodně malé procento z nás, které by obstály jako takzvané matky roku, kdyby je doma sledovala skrytá kamera. Takže se ptám, co to má za smysl, že v tomhle netáhneme za jeden provaz? Že tak, jak sdílíme úspěchy svých malých ratolestí, abychom skrz ně zářily, tak nesdílíme i problémy, které se opakují u každého malého dítěte a prožíváme je všechny podobně? Proč svým chováním cílíme k tomu, že se třeba ostatní mámy cítí provinile, doma pláčou, protože mají pocit, že jsou hrozné a že to prostě nezvládají tak, jako ty ostatní v jejich okolí?
Mám okolo sebe několik věrných duší, které mi vždycky zvednou náladu. Jedna moje kamarádka se mi nebojí napsat, že jsou dneska její děti k nesnesení, že by je nejraději vyhodila z okna (ty z vás, které napadne, že byste na ni zavolaly sociálku prosím tento blog ihned opusťte), jiná zase sdílí, jak provinile se každý večer cítí, když její dcera řve pod schody před domem, jak ji lidi vraždí pohledy a jak ona jen vytrvává, aby malou naučila ty schody vyjít bez pomoci. Miluju matky v mém okolí, které přestaly dětem desetkrát přežehlovat oblečky, miluju ty, které přiznají, že je pro ně každodenní stres dítě večer uspávat, ty, které přiznají, že by potřebovaly od svého dítěte na týden zmizet, ty které si užívají chvíle s dětmi tak, jako chvíle bez nich. Ty, co šly do práce, aby konečně měly pocit, že jsou zase samostatné dospělé bytosti s vlastním mozkem, nebo ty, co narovinu přiznají, že práci a starost o zabezpečení rodiny přenechají partnerovi a zůstanou doma s dětmi. A co potom ty, které zajdou, i když velmi opatrně, tak daleko, že se svěří i s tím, že řvoucí děti nejsou nejlepší ingrediencí na harmonický vztah s manželem a že by bylo dobré mít někdy možnost se zase na chvilku vrátit do toho „před-dětného“ období.
Samotná Nora nakonec přiznává, kolik má kamarádek z dřívější bezdětné doby, které se po porodu staly prototypem nejlepších matek na světě a že to jsou přesně ony, které by akorát kroutily očima po tom, s čím se ona právě svěřila mně. Tyto zbytečné slzy mě přivádějí k zásadnímu rozhodnutí:
Supermatky bez špetky upřímnosti radikálně eliminuji ze svého života. Posílám je do jejich vyžehleného supersvěta beze skvrn a vařené brokolice a vám radím to samé.
A jestli vám po takovém zásahu nikdo ve vaší skupině nezbyde, můžete se zapojit do mého malého mikrohnutí, o kterém se možná masově nikdo moc nedozví, ale proč to nezkusit. Takže prosím, od teď už jen upřímně #zauprimnematky, ať jsme v tom všechny hezky pospolu!
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 