MON PARIS

Jakým jiným městem začít cyklus mých měst než tím, které mi navždy změnilo život a paradoxně mu dalo italský nádech.

Pain au chocolat, velká okna, nasládlý odér a hrozné horko v metru, špína, francouzská elegance, láska mého života, Edith Piaf, cigarety a le franàçais parisien…Město, které miluju, město, které mě neskutečně děsí…

Paříž byla vždycky můj sen. Ne proto, že bych se nechala ovlivnit věčným klišé, že je to nejkrásnější město na zemi. Ono totiž není. Je špinavé, je nebezpečné a je neúprosné. Vždy mě do něj ale moje okolí pasovalo. A já jej vždycky poslouchala. Snad proto, že je prototypem všeho francouzského a já francouzsky od malička mluvila.

Moje vzpomínky na Paříž si pečlivě rozděluji podle věku, ve kterém jsem je zažívala. Ty první jsou o závrati z Eiffelovky, kde se jako pětiletá choulím před silným větrem do máminého obrovského lososově oranžového svetru, jsou o domech se zahradami ve dvorech, ve kterých skáču přes švihadlo a o způsobu jedení čokoládových sušenek Princ (rozuměj rozpůlit, slízat čokoládovou náplň a pak se přemlouvat do snědení suché sušenky).

Je mi patnáct, se školou mám jeden den na to, abych zjistila, že pain au chocolat a bageta nechutnají nikde jinde tak, jako v Paříži a že je celé město prosáklé nasládlým odérem hnijících odpadků. V těch vzpomínkách, v naprosto nemoderní šusťákové bundě proti dešti, ve které jsem normálně jezdívala na kole po Jizerkách, pozoruju v této módní mecce kolem chodící francouzky a připadám si jako Popelka, která se bojí zahlédnout obraz sebe sama v jakékoliv výloze.

Je mi dvacet a procházím se tu po molu módního veletrhu Pret- à-Porter na Porte de Versailles, abych prezentovala šaty jedné české módní návrhářky. Za 5 dní v Paříži dostávám směšný honorář pětiset korun (ano, dohromady), ale je mi to jedno, hlavní je pro mě ta vstupenka do světa pařížské módy. Dostávám telefonní čísla od fotografů, kteří se mnou chtějí spolupracovat a kterým se nikdy neozvu ze strachu, že to přeci nemohli myslet vážně.

Ve dvaadvaceti letech získává můj pohled na Paříž trochu dospělejší nádech. Mám pět měsíců na to, abych to tu prozkoumala, životní cesta mě vede za hranice typických památek, potkávám moji životní lásku, bavím se na nespočetných večírcích, zuřím během nekonečných stávek, stresuji se prezentacemi na francouzské univerzitě a díky permanentní akci pain au chocolat 3 za cenu 2, číhající v pekařství u mé koleje, si vezu zpět do Prahy celých šest kilo nadváhy.

Je mi dvacet devět, mé vzpomínky jsou naštěstí zase o šest kilo lehčí a za ruku tu vodím tu lásku, kterou jsem tady na Boulevard Saint Michel potkala před sedmi lety. Na prstu se mi blyští prsten, který volá zásnuby. Držíme se za ruce a vyhýbáme se ozbrojeným hlídkám, které křižují město sem a tam a policejní sirény nám v pravidelných intervalech připomínají, že se „naše“ město změnilo, nebo alespoň náš pohled na něj.

Paříž pro mě bude vždy obrovským životním mezníkem. Poprvé bydlím bez rodičů, poprvé jsem zodpovědná sama za sebe. Poprvé se zamilovávám tak, že před sebou nevidím žádné hranice, poprvé mi dochází, že jsme každý strůjcem svého štěstí. A tak jako mi ta velká okna od stropu k zemi dávala každý večer nahlédnout do pařížských bytů, tak mi dala Paříž nahlédnout do mého života. A zato ji budu navždy věčná.

A jaké vzpomínky vážou k Paříži vás?

Díky, že čtete!

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s