JAK BYCH POPSALA ITALY V PĚTI BODECH

Měla jsem čtyři roky na to, abych poznala Itálii, Italy a jejich způsob života. Pracovala jsem mezi nimi, studovala, nechala se od nich učit, měla jsem je za sousedy, chodila k nim na návštěvu, na kafe, a apertitivo, byla mezi nimi v posilovně a v restauracích… a s jedním už devět let žiju v jedné domácnosti. Hodně lidí o nich má určitou představu a sezamy stereotypů popisujících to, jací “doopravdy jsou” by vydaly na celou knihu.

Já jsem si pro sebe zkusila malé cvičení a vybrala si pět hlavních charakteristik, které podle mě platí pro velkou většinu z nich. Takže:

Když se mluví o Itálii, nemůže se nikdy vynechat jejich výtečná kuchyně, poznatkem č. 1 tak pro mě bylo jednoznačně:

ITALOVÉ ROZUMÍ JÍDLU – VŠICHNI BEZ VÝJIMKY

Ano, bez výjimky. Gastronomická úroveň každého Itala je neuvěřitelná. Uvařit výtečnou pastu z ničeho umí snad všichni, a když náhodou ne, tak úplně všichni umí o jídle mluvit, ví, jak používat různé druhy rajčat a dokáží jmenovat hlavní speciality italských regionů.

Když v pondělí ráno potkáte kolegy v práci, s největší pravděpodobností se budete bavit o tom, co o víkendu jedli – ať  už doma, nebo v restauraci. Když jste na grilovačce s přáteli, dozvíte se z jakého obchodu je salát a z jakého cuketky a od jakého řezníka mají maso. A to se potom společně zhodnotí. I při telefonátech s naší italskou rodinou na tuhle otázku vždycky dojde. Se všemi výtečnými surovinami, které jsou v Itálii k dostání se tomu ani nedivím, jídlo je opravdu téma, o kterém můžete s Italy příjemně propovídat hodiny a hodiny…

Ze začátku jsem byla vždy za outsidera, těžkou českou kuchyní, založenou hlavně na konzumaci masa, brambor a knedlíků jsem v Itálii nikdy nikoho moc nedojala, ale troufám si říct, že se mi pomalu ale jistě tahle gastronomická kultura dostává pod kůži a jsem na to náležitě pyšná. Za tu dlouhou dobu už jsem totiž pochopila, že abych nezpůsobila gastronomické faux-pas, musím dodržet alespoň pár naprosto zásadních pravidel:

  • Smetana a kuře v těstovinách jsou nepřijatelné (smetana prochází jen v receptech pro děti).
  • Už jen spojení pizzy a ananasu, nebo dokonce dožadování se  pizzy Hawai vám navždy srazí gastronomickou prestiž.
  • Parmezán se v žádném případě nesype na rybí pokrmy.
  • Maso se kupuje u řezníka. Ryby u rybáře. Zelenina na trhu. Supermarket je vždy až nejposlednějším řešením.
  • Když si objednáte kávu po večeři, objednávejte jen espresso, v žádném případě ne capuccino, latte macchiato a další varianty s litry našlehaného mléka.

Prostě Italové vědí, že vypadají podle toho, co snědí a proto pro ně bude jídlo vždycky na prvním místě. A to mě přivádí k bodu č. 2:

ITALOVÉ JSOU POSEDLÍ ESTETIČNEM – TAKÉ BEZ VÝJIMKY

Když žijete v Římě, jste obklopeni historickou nádherou, skvosty nesrovnatelnými se zbytkem světa. V Miláno vás zase inspiruje designem a módou.

Takže je logické, že Italové jsou zvyklí obklopovat se hezkými věcmi, ať už jsou moderní nebo starožitné. A co se týče péče o sebe, v tom jsou úplní experti. Italky jsou vždy perfektně oblečené a mají snad všechny permanentně upravené vlasy.  Měla jsem jich okolo sebe několik, co si nikdy nemyly vlasy doma. Na místo toho zašly dvakrát týdně ke kadeřníkovi, aby jim zároveň udělal perfektní foukanou – tu mimochodem jinde lépe neumí. Pak také chodí na kosmetické a jiné procedury a fitcentra jsou plná k prasknutí. Kadeřnictví a kosmetické salony se tady zdají být jedním z nejvýnosnějších druhů podnikání.

Itala zase nikdy nepotkáte v sandálech, v košili s krátkým rukávem a s igelitkou, konzumace pánských parfémů je zde prý nejvyšší na světě. I ti, co jezdí s popelářským vozem vypadají v té uniformě upraveně.

Tenhle národ o sebe prostě pečuje. Někdy třeba i na úkor toho, jak potom žijí, ale jednoduše řečeno, to, co je vidět na venek, to musí být upravené. Pozor ale, starají se jen o to, co je jejich. Obzvláště na jihu není výjimkou vidět lidi, jak vyhazují odpadky z auta za jízdy po dálnici a hromadící se hnus na periferiích větších měst také popírá veškeré estetično.

Takže už víme, že se Italové umí pořádně najíst a skvěle upravit. Co je podle mě naprosto nezbytné zmínit, je můj poznatek č.3:

ITALOVÉ MLUVÍ NAHLAS A POUŽÍVAJÍ K TOMU VŠECHNY ČÁSTI TĚLA

Jestli si vedle vás na dlouhé cestě vlakem přisedne Ital, který se rozhodl trávit cestu tím, že obvolá všechny známé, máte se na co těšit. Telefonických rozhovorů mých spolucestujících kolegů jsem už vyslechla spoustu. Nejen, že je jim jedno, že hulákají tak, že se všemi sdílí své soukromí, ale ještě se u toho často rozmáchávají, že máte pocit, že potřebují dvě sedačky.

Pozor ale, to, že jsou hluční a že mluví nahlas neznamená, že se hádají, nebo že na někoho řvou, prostě jejich temperament a vášeň pro to, co vypráví jim nastavuje decibely na jinou úroveň, než třeba nám Čechům.

Když jsem ještě nerozuměla italsky, byla pro mě tohle největší záhada. Proč na sebe všichni křičí při rodinné večeři? Proč na sebe zvyšují hlas dva dobří kamarádi, nebo proč se vám pořád zdá, že ti, se kterými mluví na druhém konci telefonu mají rozbitá sluchátka?

Tak jako ale řvou do světa všechny své názory a argumenty, tak jsou také schopní nahlas projevit ty nejhlubší city. Upřímně. A proto jim to tolerujme.

No a když je řeč o projevování citů, nemůžu nezmínit můj postřeh číslo 4, který Italové někdy dohánějí do absurdních extrémů:

 ITALOVÉ MILUJÍ DĚTI A PSY

Dítě a pes jsou nejlepšími prostředky, jak si v Itálii najít známé. Pokud jste v doprovodu jednoho či druhého, všichni se na vás usmívají. Když máte obojí, vyhráli jste jackpot. Máte tak naději, že s vámi začnou minimální konverzaci, aby se vás zeptali, jak je dítě/pes staré, v restauraci vás příjemně přivítají a ještě s úsměvem na tváři uklidí bordel, co pod sebou vaše dítě zanechalo.

Když jsme si v Miláně pořídili našeho francouzského buldočka, byly první měsíce s ním neskutečné. Nejen, že jsme museli každou procházku několikrát opakovat kolik mu právě je měsíců a odkud ho máme, ale pravidelně se stávalo, že nám pes najednou skončil v náručí úplně cizích lidí, kteří se s ním začali doslova cicmat na ulici.

No a nakonec to shrňme do bodu, ze kterého byhom si mohli my Češi vzít příklad:

ITALOVÉ JSOU HRDÍ A I TI, CO TVRDÍ ŽE NE, TAK TI JSOU TAKY

Jsou hrdí, ne že ne, tak nějak…srdečně. Ital nebude obhajovat ostatní Italy, nebude o sobě tvrdit, že respektuje pravidla nebo že není hlučný, bude ale stoprocentně obhajovat italské jídlo, fotbal, módu a to, že Itálie je nejkrásnější zemí na světě – protože má hory i moře, neskutečné kulturní bohatství, vynikající jídlo a hodně srdečné obyvatele. Ta jejich hrdost je taková opravdová, protože si zbytečně nevymýšlí. Jsou prostě právem pyšní na to, za co je miluje celý svět.

Tak, a teď jsem zjistila, že bych takových bodů dala dohromady ještě mnohem víc a je mi líto se o ně s vámi nepodělit, takže vám je připravím do nějakého z dalších příspěvků. Do té doby mi dejte vědět, co jste třeba postřehli vy a co by stálo za to více rozebrat.

Díky, že čtete!

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s