KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

Je tomu přesně rok, co končily letní prázdniny a já měla nadupaný notes poznámkami o nových podnětech, článcích. Než jsem se ale nadála, celý rok se mi tak nějak rozpliznul a já nebyla schopná dát nic kloudného dohromady. Nejdříve mě semlel začátek školkového roku. Totální zmatek z toho, jak jsem to těm našim dětem všechno nakombinovala a pak i hledání sebe sama. Po roce a půl mateřské a předchozích třech letech pracovního úvazku, jsem najednou měla třikrát týdně několik vzácných hodin jen pro sebe. Luxus, se kterým jsem si absolutně nebyla schopná poradit.

Je až k nevíře, že volnost, po které tolik toužíme nejsme ve finále schopné ani využít, tedy alespoň na začátku ne. A tak pereme, rovnáme, organizujeme. Děláme všechno pro zázemí naší rodiny a sebe, velmi úspěšně, posouváme na poslední místo. A než se nadějeme, život nám do cesty předhodí události, které nás na chvíli zase vyvedou z míry.

Když mi v listopadu nečekaně umřel můj milovaný francouzský buldoček Rufy, musela jsem se najednou srovnat s náhlou a naprosto nečekanou smrtí milované bytosti, která byla po našem boku dennodenně posledních šest a půl let. Naše první dítě, o kterém jsme často žertovali, že to byla taková malá zkouška na to, co jednou doopravdy přijde. Celá rodina jsme z toho byli extrémně vyvedení z míry. Pes, který se mnou odrodil obě děti, který vždycky vycítil jakýkoliv z mých splínů a čile přiklusal k mým nohám. Pes, který byl neodmyslitelným členem rodiny a který nám bude navždy chybět. Kdo zažil, ten pochopí. Byl natolik naší součástí, že jsme si další budoucnost bez čtyřnohého přítele nedokázali představit, a tak jsme si do naší domácnosti přivedli ženskou posilu Nami. Shiba Inu, která svým charakterem naprosto popírá svoji oficiální charakteristiku, fenka, která zaplnila to zvláštní ticho v naší domácnosti.

Špatné události ale bývají vybalancované těmi dobrými. A tak, když jsme na podzim jeli na jeden z našich víkendových výletů a projížděli městečkem Schwyz, jehož starobylé náměstí nás hned okouzlilo, kontrolovala jsem možnosti zdejšího trhu s realitami a našla byt, který přesně odpovídal našim představám. Natolik, že jsme už za tři týdny jsme složili první zálohu a podepsali rezervační smlouvu. Kdo by to byl řekl, že nám tím začne kolotoč radostí i problémů, že máme před sebou necelý rok, během kterého musíme se švýcarskými architekty vyřešit, jak holé šedivé zdi zútulníme do krásného bydlení. Byl to nečekaně velmi náročný proces, který jsme letos v červenci zakončili dalším stěhováním. Byť jen dvacet kilometrů od našeho předešlého bydlení, adrenalin z nového a hlavně poprvé našeho, hrál po celou dobu hodně velkou roli. Už mě ale trochu znáte a víte, že já rozhodně nejsem z těch, kdo by se takovým životním výzvám vyhýbal.

A během tohoto shonu jsem si dopřála můj opravdový holčičí víkend. V Paříži. S mojí milovanou Lucií jsme prostě nechaly děti a muže doma a vyjely. Těšila jsem se na čtení knihy během čtyřhodinové cesty vlakem, těšila jsem se na první nadechnutí se pařížského vzduchu na Gare du Lyon, na láhev vína u Seiny a na další pod Montmartrem. Bylo to super, slunce nám během toho březnového víkendu krásně ožehalo tváře a s Lucií, která si kdysi také prožila svůj pařížský půlrok, jsme během nekonečných procházek stačily lehkým krokem bez dětí a kočárů projít  a probrat snad úplně všechno.

Ale jak říkám, minulý rok byl hodně o nečekaných zvratech a tak se stalo, že nám u toho našeho pařížského korzování tentokrát chybělo to víno a čtyřhodinovou cestu vlakem jsem místo čtení knihy prokoukala z okna, přemýšlejíc o novince, kterou jsem zjistila v den odjezdu na tento snový víkend. Jaká bude naše budoucnost, jak to zvládneme, kdy se vůbec po takové pauze vrátím do pracovního procesu a jak se těším, až mi zase, už potřetí, pukne srdce láskou k tomu malému, co nosím pod svým srdcem…

Jak vidíte, novinek a témat jsem za poslední rok nasbírala opravdu hodně. A já už je pro vás čile zpracovávám, takže vám, milí čtenáři moc děkuji za to, že jste na mě nezanevřeli a těším se, že snad spolu budeme zase pokračovat v mé zahraniční story.

Díky, že čtete,

Klára

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

Je šestnáctého srpna, osm hodin ráno a ulice okolo našeho domu zaplňují malí špunti, kterým se na krku houpají reflexní trojúhelníky. Ta záplava svítivě oranžové mě utvrzuje v tom, že už je to nenávratně tady. Začala nám povinná švýcarská předškolní docházka!

Continue reading “VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU”

#ZA UPŘÍMNÉ MATKY

#ZA UPŘÍMNÉ MATKY

Sedíme u stolu, naši dva kluci si po občasném vytrhávání vlasů konečně sedli a v klidu si hrají. A my máme čas nechat u šálku kávy promluvit naši duši. Speak it loud  – tak bych to nejradši popsala. Když se mojí kamarádce Noře začnou hrnout slzy do očí, když mi sděluje, že už to chvílema nezvládá, že je unavená, že nesnáší, jak jí to někdy ujede a na malého řve a že má pocit, že je jediná, nejhorší matka na světě, beru ji za ruku a zcela rázně ji dávám najevo, že se asi zbláznila. Vždyť to stejné se děje přeci i mně! Continue reading “#ZA UPŘÍMNÉ MATKY”