Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MATTIA, MŮJ TŘETÍ

Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MATTIA, MŮJ TŘETÍ

Jsou tři hodiny odpoledne. Ležím na monitoru v našem okresním špitále a poslouchám tlukot jeho srdce. Jeho pravidelnost a klid nenapovídá tomu, že by se měl v brzké době rozmyslet se mnou konečně potkat. Ležím tam, probírám s mojí mámou naše předchozí porody, a čichám k tomu nějaký roztok, který má malého vzbudit, aby nám ukázal svoji aktivní stránku….Myslím přitom na moje předešlá miminka, jaké to tehdy bylo a také na to právě narozené, které jsem před několika minutami zahlédla na chodbě. Pohled, který jen umocnil moji nedočkavost. Mám dva dny po termínu a nějak podvědomě se rozhoduji, že už nechci čekat ani jeden.

Continue reading “Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MATTIA, MŮJ TŘETÍ”

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

Je tomu přesně rok, co končily letní prázdniny a já měla nadupaný notes poznámkami o nových podnětech, článcích. Než jsem se ale nadála, celý rok se mi tak nějak rozpliznul a já nebyla schopná dát nic kloudného dohromady. Nejdříve mě semlel začátek školkového roku. Totální zmatek z toho, jak jsem to těm našim dětem všechno nakombinovala a pak i hledání sebe sama. Po roce a půl mateřské a předchozích třech letech pracovního úvazku, jsem najednou měla třikrát týdně několik vzácných hodin jen pro sebe. Luxus, se kterým jsem si absolutně nebyla schopná poradit.

Continue reading “KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ”

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

Je šestnáctého srpna, osm hodin ráno a ulice okolo našeho domu zaplňují malí špunti, kterým se na krku houpají reflexní trojúhelníky. Ta záplava svítivě oranžové mě utvrzuje v tom, že už je to nenávratně tady. Začala nám povinná švýcarská předškolní docházka!

Continue reading “VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU”

#ZA UPŘÍMNÉ MATKY

#ZA UPŘÍMNÉ MATKY

Sedíme u stolu, naši dva kluci si po občasném vytrhávání vlasů konečně sedli a v klidu si hrají. A my máme čas nechat u šálku kávy promluvit naši duši. Speak it loud  – tak bych to nejradši popsala. Když se mojí kamarádce Noře začnou hrnout slzy do očí, když mi sděluje, že už to chvílema nezvládá, že je unavená, že nesnáší, jak jí to někdy ujede a na malého řve a že má pocit, že je jediná, nejhorší matka na světě, beru ji za ruku a zcela rázně ji dávám najevo, že se asi zbláznila. Vždyť to stejné se děje přeci i mně! Continue reading “#ZA UPŘÍMNÉ MATKY”