Není větší změny, kterou můžete v životě zažít. Tedy alespoň podle mě. Ten kolotoč, který vám točí hlavou může za to, že máte v těch všech pocitech tak trochu bordel. Proto jsem se na chvilku zastavila a snažila si v tom všem udělat trochu pořádek. Po čtyřech letech a dvou dětech je už myslím na čase.
MATEŘSTVÍ BYCH ROZDĚLILA DO NÁSLEDUJÍCÍCH FÁZÍ:
Fáze předporodní, kdy se posouváte na linii euforie z pozitivního těhotenského testu přes strach z každé větší kontroly, aby vám lékaři sdělili to, co chcete slyšet – že je vše v pořádku, až po neskutečnou netrpělivost, umocněnou tělesným nepohodlím, způsobeným mnoha nabytými kily, oteklýma nohama, bolestmi zad a pocitu, že jste uvězněna v těle, které se připravuje dát život tělu novému. Jak bude vypadat? Komu bude více podobný? Bude spavec nebo nespavec? Běží vám hlavou snad miliónkrát za den.
A pak se najednou přesunete do fáze poporodní, která začíná euforií, srovnatelnou se šňupnutím si nějakého bílého prášku (alespoň tak si představuju, že ten prášek musí působit), kdy koukáte na váš “produkt”, který vám dal tak strašně zabrat při cestě na svět, který je ale jen váš, závislý jen na vás a na tom, jakou budoucnost pro něj připravíte.
V této euforické poporodní fázi máte tendenci se všem chlubit, čekáte na to, až vám budou všichni dokola opakovat, že krásnější dítě v životě neviděli a budete se tetelit štěstím a pýchou.
Fázi euforickou, poporodní, na nějakou dobu po návratu domů vystřídá fáze naprosté paniky. Co teď? A spíše než strach z toho, jak se o to malé bezmocné stvoření postarat (to vám přeci dala příroda do vínku, takže stačí poslouchat vaše instinkty) vám dojde, že zrozením toho malého života jste naprosto změnily život sobě, vašemu muži, zbytku rodiny (ano všem, i psovi), že už NIKDY nebude nic tak, jak to bylo dříve, že jsi v situaci, se kterou se prostě musíte sžít, že už není cesty zpátky, že váš život prochází kompletním restartem. A může se snadno stát, že se najednou zastavíte a budete se snažit najít odpověď na otázku: Co teď s tím?
MŮŽE SE DOST DOBŘE STÁT, ŽE ZA SEBOU PROSTĚ ZAVŘETE DVEŘE NA ZÁCHODĚ A DÁTE PRŮCHOD SLZÁM, KTERÉ MUSÍ VEN
A kdyby se vás v tu chvíli někdo zeptal, proč pláčete, tak mu nebudete schopní odpověď. Je to totiž takový pozoruhodný mix únavy, zoufalství, štěstí a lásky. Mix, který chlapi nechápou a který ženám dovoluje vybouchnout jako přetlakovaný papiňák a z minuty na minutu restartovat, pročistit všechny emočních kanály tak, aby mohly pokračovat zase nanovo, silné a vyrovnané, šťastné.
Nejkrásnější na tom všem je, že ačkoliv je tato fáze asi tou nejsložitější a nemá žádné konkrétní řešení, sama se přehoupne do fáze nekonečné, srdce drásající lásky, té nesobecké, té pro kterou byste obětovali život, té, která roste s každým úsměvem, novým pohybem, vykakaným hovínkem, zoubkem a lumpárnou. Najednou totiž cítíte sílu života, toho, který byl zrozen díky vám a v ten moment pochopíte, že ta všechna únava a tělesné nepohodlí prostě stálo, stojí a vždycky bude stát za to.
Je/byl na tom někdo z vás podobně?
Všem vzkazuji: HLAVU VZHŮRU A HLAVNĚ SE Z TOHO NEPO****!!
Díky že čtete!
Klára
mypastastory.com 