Všechny cesty vedou do Říma. Ta moje tam vedla v roce 2011 a první měsíce v tomto historickém skvostu považuji za jedno z nejtěžších období v mém životě. Přijela jsem do města, které je snem tolika lidí a jediné, co jsem věděla, že tam budu dělat, bylo zůstat zamilovaná do mého Itala. To, že jsem se tam za ním rozhodla odjet nebyl výsledek mladické nerozváženosti založené na jednom prázdninovém zamilování, ani posedlost Itálií a filmem Prázdniny v Římě. Bylo to rozhodnutí založené na zralé úvaze nás dvou a rozhodnutí které vedlo k ukončení toho nekonečného čtyřletého dojíždění a dolétávání jednoho za druhým proto, abychom si mohli dovolit pár společných dnů. Abych jen upřesnila, Tomy je původně z Janova, takže na jihu byl stejnou náplavou, jako já. I když on tam alespoň vizuálně zapadal.
Protože jsem právě dostážovala v Lucemburku, mé konto nebylo zrovna nejtučnější a byla jsem nastavená na skvěle zorganizované město, které fungovalo jako na drátkách. Kulturní šok tak byl to první, co mě srazilo na kolena. Byla jsem ve městě, ve kterém mě každý den vábily do všech restaurací vůně toho božského jídla, na které jsem neměla peníze. Ve městě, kde dostat se z místa A do místa B byla vždycky veliká proměnná kvůli příšernému systému městské dopravy a neustálým stávkám. A ve městě, ve kterém nezažijete klasická čtyři roční období.
A krom toho, jsem měla tři handicapy, které mi to teda rozhodně neusnadnily.
ITALŠTINA
Takže, právě jsem dokončila žurnalistiku v Praze, jakž takž se zase rozpovídala anglicky a francouzsky na stáži v Lucemburku a najednou mi to bylo všechno k ničemu. V Itálii můžete mluvit třeba tisíci jazyky, ale pokud jedním z nich nebude italština, jste nahraní. Není to tím, že by Italové tak strašně neuměli anglicky, ale jsou líní mluvit, často se stydí za svoji úroveň a nemají potřebu se procvičovat zrovna s vámi.
BLONDÝNA Z VÝCHODU
Přijela jsem do Říma s blond vlasy dlouhými po pas a hned v prvních dnech zjistila, že takhle tady nepřežiju. Teď nemyslím, že bych byla nějak ohrožená na životě, spíš to byla taková menší bojovka kdykoliv jsem se někam vydala sama, do malých římských uliček, kde se střetáváte s lidmi, kteří na vás zírají, troubí, pokřikují. Když na to nejste zvyklí a navíc nikomu nerozumíte, je to strašně nepříjemný pocit. Proto šly moje vlasy dolů a než dorostly, získala jsem pár měsíců na to, abych se tu trochu zorientovala.
BEZ PRÁCE NENÍ PIZZA
Ale kde tu práci najít? Přijela jsem v době nejhlubší krize, především jižní Itálie byla od roku 2011 v neskutečném propadu a procento nezaměstnanosti vysokoškolsky vzdělaných Italů bylo alarmující. A do toho tam přijela Klára, která si myslela, že tam dobyje svět, což se bohužel nestalo. Psala jsem tehdy na dálku pro několik dost bezvýznamných serverů, online svět nebyl tehdy ještě v takovém boomu, abych třeba reportovala přímo z Říma skrz nějaký blog a navíc jsem byla tak nějak paralyzovaná, což mi sebralo jakoukoliv průbojnost se do něčeho opřít. Dodneška mě mrzí, že jsem svůj volný čas tehdy nevyužila právě tímto směrem. Těch pár článků, které jsem každý týden sesmolila mi vždycky zaplatilo nějaký banální nákup základních potravin a to bylo vše. Upřímně, bez pomoci mého Tomyho a jeho odhodlání zůstat spolu za každou cenu, bych to tam tehdy rozhodně nedala a za pár týdnů by mě měli zpátky doma v Praze. Je paradoxní, že Řím, ačkoliv je hlavním městem tak veliké země jako je Itálie, nenabízí zdaleka tolik příležitostí na mezinárodní úrovni, jako třeba Florencie nebo Miláno. Velké korporace sídlí většinou ve dvou posledně zmíněných městech a Řím tak ovládá hlavně turismus.
Takže jak si můžete odvodit, dolce vita se v mém případě nekonala, naopak, byl to tvrdý pád na hodně tvrdou dlažbu, ze kterého jsem se musela zuby nehty vybabrat sama, byl tvrdou školou do života, která se neztrácí. Ani moje rodina tehdy nechápala, proč jsem se rozhodla k tomuto kroku, odjet na místo, které nikdy nebylo v mých plánech…Pro mě to ale bylo přeci rozhodnutí úplně jasné, jela jsem za mužem, o kterém jsem věděla, že si ho jednou vezmu a že to bude otec mých dětí. Prostě to byl on a nikoho jsem nenechala aby mi do toho kecal.
O tom, jak jsem to v Římě zvládla, jestli jsem nakonec práci našla a jaké byly ty necelé čtyři roky, co jsme tam s Tomym strávili, s jakým pocitem jsme toto město opouštěli se dočtete v jednom z mých příštích postů.
Díky že čtete!
Klára
mypastastory.com 