Březen 2016, je půl jedenácté dopoledne, sedím na své kancelářské židli v aukční síni v Miláně a právě dojídám oběd, co jsem si přinesla z domova. Těhotenské chutě mě nenechají čekat až do polední pauzy. Nevadí, tak jako už několikrát pak vyběhnu ven a koupím něco navíc, abych nehladověla. Když dojídám poslední sousto, volá mi Tomy. „Tak co?, jak to dopadlo“?, ptám se ho hned zvědavě. A v ten moment se dozvídám, že se budeme stěhovat do Švýcarska.
Kdykoliv jsme se spolu bavili o rodině a budoucím životu, Švýcarsko bylo vždycky na prvním místě v žebříčku zemí, ve které „by to šlo.“ Aniž bychom s ním měli jeden nebo druhý kdovíjaké zkušenosti, věděli jsme, že pro rodinu potřebujeme přírodu, bezpečí a pohodlí. A to všechno pro nás tady prostě bylo. Rozhodnutí, zda vyjet nebo ne netrvalo dlouho a my omráčeni nabídkou platu kývli. Počkat než porodím a pak se jede, byla naše strategie.
Z milánského pavlačového bytu o čtyřiceti metrech čtverečných a dvěma okny do temného dvora jsme se najednou stěhovali do stodvaceti metrů s krásným výhledem do zelené přírody, té, kterou jsme si vysnili pro naši rodinu. Novorozený Adámek hezky chrupkal v kočárku a já mohla postupně, tak, jak nám přiváželi nový nábytek, vyklízet jeden karton za druhým.
Jako dneska si pamatuju na den, kdy jsme čekali na potvrzení Tomyho zkušební lhůty. Ta zpráva k nám přišla jedno pondělí v šest hodin ráno. Jak zvláštní, radovali jsme se aniž bychom se více zamýšleli nad tím, proč nám ten mail poslali v tak brzkou hodinu.
Dvě hodiny. Přesně tolik času jsme měli na to, prožít bezprostřední nadšení z toho, že tady můžeme zůstat a dál žít náš život po švýcarsku. Po těch dvou hodinách totiž přišla studená sprcha, která nás odplavovala na studený sever – do Dánska.
Korporátní svět je sám o sobě strašně nevyzpytatelný. Ačkoliv se může zdát, že zázemí velkých firem je nekonečné, tohle zlaté pozlátko má i svoji cenu. A my to poznali na vlastní kůži mnohem dřív, než bychom si přáli. Tolik typické krácení stavů – restrukturalizace- je ve Švýcarsku v posledních pár letech hodně častým jevem. Firmy, které tady otevřely své hlavní centrály pro to, aby čerpaly výhod zdejšího daňového systému dochází do fáze, ve které jim jejich rychlá expanze „přerostla přes hlavu“ a v rámci zefektivnění týmů, musí všechno a všechny jaksi překopat. Takže přichází na řadu propouštění, nabízení jiné pozice nebo relokace. A my najednou, po těch dvou hodinách štěstí, čelili třetímu z verdiktů.
V Dánsku jsem v životě nebyla, jediné, co by mě lákalo na tamějším životě by bylo zažít jejich hygge styl a perfektní design. Ale ta dálka ode všech, to počasí? A to, že máme teprve po třech měsících zase plánovat stěhování nás nenechávalo v noci spát. Zkoumali jsme jaké jsou naše možnosti a při tom zažívali dost silné nevolnosti z toho, že to nejsme my, ale někdo jiný, kdo rozhoduje o našem osudu. O stále rozbouřených poporodních hormonech ani nemluvím. Když za mnou poprvé přijela máma na návštěvu, obdivovala, kde to bydlíme, vyjmenovávala všechna pozitiva tohoto místa a já v sobě dusila tu strašnou zprávu, která mi potají vháněla slzy do očí.
Bylo to tak jedno z nejtěžších období, jaké jsme zažili, nebyli jsme ve Švýcarsku ještě dost dlouho na to, abychom měli našetřeno na zdejší život bez příjmů a na zdejší podporu v nezaměstnanosti bychom sice nějak dosáhli, ale nikdo nám nezaručil, jak bude vlastně vypadat (což je i taktika, aby vás nikdo příliš nemotivoval k tomu se do stavu s nálepkou „nezaměstaný“ vrhat).
48 hodin na to se rozhodnout, co dál. Na sever nebo přijít o práci. Trochu zbaběle jsme si tehdy vybrali to stěhování, ke kterému, jak už můžete odhadnout, nakonec vůbec nedošlo.
Zatímco k nám chodili zástupci stěhovací firmy a řešili, jak nás přestěhují o vánočních svátcích – ano, měla jsem oči pro pláč, že budeme naše první Vánoce s Adámkem slavit mezi krabicemi, Tomy seděl na Linked-inu a hledal řešení, abychom nadále zůstali strůjci svého osudu. Nikdy mu nezapomenu to odhodlání a vervu, s jakou uspěl a radost, s jakou jsme si připíjeli na jeho novou smlouvu, která mu dorazila k podpisu už za neuvěřitelný měsíc. Nezapomenu na to, jak se rval za to, že si nenecháme od nikoho nic diktovat a hlavně se rval za cenu naší rodiny.
O korporátním světě se určitě v budoucnu ještě rozepíšu i v rámci připravovaného cyklu o mých zaměstnáních. Co je ale důležité zmínit je, že ačkoliv je tento svět lákavý a nabízí spoustu zajímavých zkušeností a benefitů, když dojde na lámání chleba, jste jen číslo, ať už na jakékoliv pozici. Tahle zkušenost nám dala obrovskou výhodu v tom, že jsme si tady ve Švýcarsku začali věřit a poznali cenu našich vlastních rozhodnutí. Ta bude už na vždycky nevyčíslitelná…
Díky, že čtete,
Klára
mypastastory.com 