Jsou tomu dva týdny, kdy můj muž klikl na tlačítko SEND a nám tím skončilo tříleté období stresu s distančním studiem MBA na prestižní anglické univerzitě. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Když se upsal k tomuto závazku, byl Adámkovi rok a půl, uběhly tři roky a já si neumím představit, že by se nám náš papá zavíral ve své pracovně třeba jen o měsíc déle…
Tři roky zkoušek, učení, workshopů, vše daleko od nás. Do toho druhé dítě, každodenní pracovní úvazky, stěhování, teď covid. Ta velká zodpovědnost dotáhnout do konce toto finančně i časově velmi náročné studium skončila a já jsem neskutečně šťastná nejen proto, že už nebudu tolik sama, ale hlavně proto, že naši kluci budou mít zase tátu. Takže jsem poslední dny před odevzdáním jeho diplomové práce fungovala jako psychická opora a také jako korektor, který se snaží vychytat nejposlednější chybičky. Na nic jiného nebyl s během naší domácnosti čas. Jakmile pak klikl na to magické tlačítko, kterým rázem vše ukončil, bylo celé toto vypjaté období, kdy jsem se sama sebe nesčetněkrát ptala, zda to všechno stojí za to, vystřídáno klidem po bouři. Takovým tím, kdy se vám najednou nic nechce, povolí vám všechny nervy a jen v klidu, spokojeně vstřebáváte novou realitu.
Život vedle někoho, kdo se rozhodl pro ambiciózní mezinárodní kariéru, život vedle někoho, kdo má potřebu se neustále vzdělávat a jít kupředu, není jednoduchý. Nese s sebou totiž spoustu adrenalinu, na který musíte být trochu nastavení. Je to velká zkouška vaší přizpůsobivosti a umění zorientovat se v nových situacích. Stěhujete-li se často za prací, je jasné, že jeden z vás bude muset ve svých nárocích na kontinuální pracovní zkušenosti v životopise polevit a udělat prostor tomu druhému, obzvlášť, pokud na vás po pracovní době čekají děti. Pokud k tomu někdo ještě studuje, je jasné, že nebudete mít příliš volného času, který byste trávili společně. Na druhou stranu ale, máte vedle sebe někoho, kdo vám samotným neustále nastavuje laťku výš a výš a je jen na vás, zda-li se tím necháte inspirovat či ne. Ať tak či tak, aby takový vztah mohl fungovat a neskončil totální frustrací jednoho z páru, musí být základem všeho jasná domluva, že v tom všem jste spolu. A tu my naštěstí měli.
Dennodenně okolo sebe vídám ženy, které na tom jsou podobně jako já. Následují své muže všude, kam je vítr/firma zavane. A každá přistupuje ke své životní situaci jinak. Britka, co se zrovna přestěhovala z Ománu do Švýcarska ví, že nemá cenu se honit po pracovních příležitostech, protože zanedlouho pojede zase někam jinam. Italka, co nechala svého zaměstnání a přestěhovala se do Švýcarska, kde tráví život v domácnosti, protože neznalost němčiny ji totálně blokuje v tom, aby dělala to, co předtím v Itálii. Jiná Britka, co si sem svoji práci na dálku přivezla s sebou z Londýna šetří každou minutu, co její syn spí, aby s těhotenským pupkem odpovídala na pracovní emaily. Ruska, která se přestěhovala se svým italským mužem z Moskvy, aby pracovala na částečné úvazky, ke kterým bude stíhat rodinu. Holanďanka, lékařka, co pro kariéru svého muže ulevila od svých medicínských ambicí a spokojila se s ambulantními výkony třikrát v týdnu, aby vykryla absenci svého muže, který pracuje od nevidím do nevidím a cestuje do zahraničí 80% pracovní doby. A když on je zrovna doma, ona dokončuje své PhD. A já, Češka, která po skoro desetileté pracovní zkušenosti začala stážovat v korporátu, abych si vyzkoušela práci v nové zemi a mohla se vedle toho věnovat rodině, aniž by mi večer u večeře běhaly hlavou manažerské problémy. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Prakticky s každou expatkou, kterou tady potkám nás pojí velmi podobný příběh. Všechny podporujeme své muže v jejich kariérách. Všechny se necháváme popohánět tím, kam nás zavane vítr, jen každá z nás nastavuje plachty trochu jinak. Některé se tak v roli ženy úspěšného muže našly, některé se rozhodly chtít víc.
Upřímně vám mohu říct, že já v těchto ženách vidím neskutečné bojovnice, které se vydaly cestou životního stylu na horské dráze. Často, vlastně skoro vždy, bez jakékoliv pomoci příbuzných, blízkých přátel, kteří zůstávají rozeseti po celém světě fungují jako králíci značky Duracell. Vyřizují školy, školky, stěhování, učí se znova a znova nové jazyky, hledají doktory, nové přátele a k tomu často nerezignují na své pracovní postavení. Jen jsou prostě smířené s tím, že život nabízí v každé situaci jiné příležitosti, kterých se musí umět chytit a nechat si rozšířit nové obzory. Někdy je potřeba zatnout zuby, protože, co si budeme povídat, při mezinárodním životním stylu se rodina stěhuje většinou kvůli mužově práci, zatímco žena je ta, kdo musí často ustupovat do domácnosti. Alespoň tedy na počáteční období v nové zemi. Na druhou stranu tady ale neznám rodinu, ve které by žena neměla plnou manželovu podporu pustit se do čehokoliv o čem zrovna sní.
I já jsem neustále motivovaná zkoušet nové příležitosti. I mně je neustále nabízeno, abych se do nějakého studia ještě pustila. Ale upřímně, do toho už mě nikdo nedokope. Jsem ráda, že mám období stresujících zkoušek za sebou a dobrovolně už bych se na tuto půdu v současné životní fázi nevydala. Sleduji různé nezávazné online kurzy, ale plnit akademický sylabus zkoušku po zkoušce, na to už nemám sílu. Na rozdíl od mého muže, který prý ještě neskončil. V mobilu mám však nahrané jeho čestné prohlášení, že se do dalšího titulu nepustí dříve, jak za deset let. A já jsem svým způsobem ráda, že takové plány do budoucna pořád má. Jeho hlavní motivací k takovému rozhodnutí je totiž být příkladem svým dětem v tom, že člověk pro to, aby v životě něčeho dosáhl, na sobě musí neustále pracovat. To aby mu ten vítr vanul směrem, který chce on. A za to na něj budu vždycky neskutečně hrdá.
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 