Je únor, déšť venku usilovně smývá všechen pracně nasněžený sníh a s aktuálními omezeními není mnoho nových zážitků. A tak vzpomínám. Na to, jak byl v minulosti tento měsíc vždy plný očekávání, tvrdé dřiny a neúprosné soutěživosti. Během mého dospívání a univerzitního života patřil totiž Mistrovství České republiky v latinsko-amerických tancích, přehlídce těch nejlepších ve sportu, kterému jsem po dlouhá léta zasvětila všechen svůj volný čas.
Je zvláštní, jak často na moji dvanáctiletou taneční éru zapomínám. Samozřejmě, v kolotoči mateřství a životem s člověkem, který než mě poznal ani netušil, že takový sport existuje, na to moc často řeč nepřijde. Přitom jde ale o svět tak strašně bohatý a plný neskutečné dřiny. Dodnes cítím ten zvláštní pach tréninkového sálu našeho klubu. Už při otevření hlavních dveří navozoval odhodlání makat a jakmile slyším rytmus latinsko-americké hudby, vždy mi to rozzáří oči a začnu se hýbat. Vrací se mi totiž vzpomínky na ten pocit, kdy stojím na parketě a pod kritickými pohledy poroty i diváků nasávám tu skvělou atmosféru. Buší mi srdce nervozitou a zároveň se strašně těším, jak si to užijeme. Krásně oblečená, učesaná, namalovaná nechávám své tělo aby naprosto souznělo s hudbou a snažím se z toho adrenalinu, který kulminuje prvním vyšlápnutým krokem vytěžit naprosté maximum, abychom si zasloužili bod, který nás posune do dalšího soutěžního kola.
Jsem si jistá, že díky Stardance vám tento sport ani nemusím představovat. Skupinu tanců v každé ze dvou základních kategorií – standard a latina, krásné šaty, perfektní make-up, postava, hudba, pohyb…Je zvláštní, jak je tento sport v Čechách historicky oblíbený. Já se k němu dostala přes balet, moderní tanec a step na popud mých rodičů, kteří protancovali nejedny střevíce v kulturním domě v Příbrami. Vlastně u nás tančila celá rodina. Moje teta, moje dvě sestřenice, a tak to často bylo naše společné téma číslo jedna. Díky tomu, že jsme měly v dětství někoho, kdo byl schopen nás alespoň přibližně naučit kroky Patricka Swayzeho a jeho Baby z Hříšného tance, jsme mohly trénovat do aleluja. A snít. O tom, že to třeba jednou budeme doopravdy umět. No a když jsem se v tom kulturáku pak o několik let později sama postavila na soutěžní parket, bylo to pro nejednoho z nás až dojemné.
Společenský tanec vás, tak jako každý sport, naučí disciplíně a fyzickému výkonu. Ještě předtím, než když začaly v televizi každý podzim všelijaké české osobnosti hlásat, jak náročný je to sport, potvrzujíc to shozenými kily, jsme každého přesvědčovali, že i my tanečníci se pěkně potíme. Důkazem toho byla vždy zapocená a zamlžená zrcadla v našich tréninkových tanečních sálech. Zkuste si dát minutu a půl jivu v plném soutěžním nasazení, nebo chachu či sambu. Vlastně cokoliv, v tanci totiž neustále zapojujete neskutečné množství svalů najednou, aby byl pohyb co nejplynulejší a co nejpřesnější. A tak se takový jeden tanec vyrovná vydanou energií sprintu na sto metrů.
Když vykládám o svých tanečních letech cizincům, mezi kterými žiji, spousta z nich vůbec nechápe, jak jsem se to k takovému sportu vůbec mohla dostat. A já se nedivím, že je to tak šokuje, vždyť i česká tradice teenagerů v rukavičkách a společenských šatech, dobrovolně se hlásících do tanečních šokuje nejednoho z nich. A přitom by to všichni potřebovali jako sůl. Společenský tanec je totiž krom té jeho sportovní stránky, také skvělou školou do života.
Takový párový tanec vás naučí mezilidským vztahům a toleranci. Z malých kluků vychová gentlemany pečující o své partnerky a s holek dámy, elegantní za každou cenu. Oba se naučí, že o partnerství se musí pečovat, ať už jsou v jakémkoliv věku. Musí jim to totiž fungovat i mimo taneční parket. Neznamená to, že by museli být tanečníci za každou cenu i partnery životními (já si dokonce myslím, že je lepší, když nejsou), musí to ale mezi nimi klapat lidsky. A to často vyžaduje mnohé kompromisy. Taneční partnery nemůžete měnit moc často, jinak to nikam nedotáhnete. Souhra, zvykání si na sebe a společný trénink než se může vyjet do soutěžního klání vyžadují enormní množství času a peněz. Protrénované všední dny a víkendy strávené na soutěžích po celé ČR nebo světě – to vyžaduje hodně velké přesvědčení, aby vám nevadilo, že tento taneční čas je na úkor času soukromého.
První rok na parketě jsem dřela sama bez partnera. Holky to mají v tomto sportu přeci jen těžší. Když to pak konečně vyšlo, bylo mi patnáct a musela jsem se naučit vycházet s klukem, který byl úplně jiný než já. Strávili jsme spolu na tréninku dva roky, trápil mě nedochvilností a lajdáctvím, ale já chtěla tak strašně tančit, že jsem to musela překousnout. Když už jsem se rozhodla z tohoto partnerství uniknout, ocitla jsem se s novým partnerem v elitním klubu, kde měl každý skvělou budoucnost téměř jistou. Kvalita a oddanost trenérů, kteří svým klubem žili byla naprosto nekompromisní. A také drahá. A tak se můj partner po našem necelém společném roce rozmyslel, že z finančních důvodů s tancem končí. Našla jsem dalšího a v maturitním roce dojížděla pětkrát týdně z Prahy 6 do školní tělocvičny na Proseku. Cesta, která mi pokaždé trvala hodinu a čtvrt mě neskutečně štvala, domů z tréninků jsem se vracívala okolo jedenácté večer a druhý den vstávala do školy. Tak moc jsem to chtěla. Tempo ale bylo vražedné a já musela na nějakou dobu přerušit, abych tu maturitu vůbec dala. A pak přišli na řadu další dva partneři, se kterými jsem se sice vrátila do mého mateřského klubu, ale trenéři na mě koukali se slovy – VYMĚNIT. Jeden z nich to dokonce myslel tak vážně, že mi nového parťáka sám přivedl. A to bylo to ono.
Nejkrásnější taneční roky plné dřiny, neskutečné srandy a kamarádů. Odplata za to všechno, co jsem předtím vytrpěla. Náš taneční vztah dokonce zkousnul i to, když jsem odjela na půl roku na Erasmus. Po návratu jsem sice přemlouvala moje tělo, aby si vzpomnělo na všechno, co si předtím vydřelo, ale povedlo se. A moje zahraniční zkušenost se podepsala i na mém tanci. Chápala jsem víc a prý i působila dospěleji. Bylo to super. Jenže pak přišel moment, kdy můj partner řekl dost. Tanec vás totiž stojí veškeré vaše úspory – soukromé lekce, drahé šaty, neustálé dojíždění na soutěže, soustředění, klubovné, registrace…Je to neustálý tok peněz, který pokud sami někoho netrénujete nebo nemáte nasmlouvané taneční ukázky na různých akcích, nikdy nepoteče vaším směrem. A já ho tehdy chápala. Sama jsem byla v minulosti několikrát na vážkách, zda to za ty výdaje stojí, na mistry světa jsme přeci jen nikdy neaspirovali. Ten rozchod mi byl strašně líto, řekla jsem si ale že si dám pauzu na přípravu k přijímačkám na magisterské studium. I když bylo neskutečně těžké se přemluvit a hledat po tříletém krásném partnerství někoho jiného, můj plán byl znovu začít od září. To jsem ale tehdy ještě tušila, že tou dobou budu ležet na infekčním oddělení nemocnice na Bulovce s diagnostikovanou boreliózou a zakázaným sportem na minimum šesti měsíců, čímž se z mého nejkrásnějšího partnerství stane i to poslední. To, které mi navždycky zachovalo lásku k tomuto sportu.
Letos je kvůli covidu Mistrovtsví České republiky zatím posunuto na jaro. Rozhodnutí je to vzhledem k množství sportujících lidí a diváků v uzavřeném prostoru naprosto logické. Zároveň jsem se v těchto dnech dozvěděla smutnou zprávu, že zemřel člověk, jehož jméno bylo synonymem českého tance. Svoji expertizu, kterou zužitkovával ve své porotcovské a trenérské praxi prezentoval vždy stylem ostrým jako břitva, jímž se nikdy nebál pojmenovat věci pravým jménem. Když jsem přes rok působila na postu šéfredaktorky jediného časopisu o společenském tanci, který kdy v Čechách byl, byl to právě on, kdo vždy popsal každou soutěž tak, že se pak tanečníci báli číst jeho verdikt.
A tak mi to přijde skoro až symbolické, jakoby ten český taneční svět, teď v zimním období, tak trochu pietně, na chvilku utichl.
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 