O STÁŽI POD EVROPSKOU VLAJKOU

Sedím u stolu a přemýšlím, o čem bude My Pasta Story tento týden. A najednou mi pípne zpráva. Fakt. Přes Linked-in mi píše John. Můj bývalý kolega. Prý jestli by mě mohl zařadit do Who is Who brožury o Publications Office Evropské Unie. Of course, odpovídám mu ihned, přeci nemohu odmítnout příležitost vrátit se ve vzpomínkách o skoro deset let zpátky, do toho stážistického půlroku v zimním Lucemburku. A tak je téma tohoto týdne jasné…Díky, Johne!

Znáte taková ta zdlouhavá výběrová řízení, do kterých máte pocit, že ani nemá cenu se hlásit, protože vás mezi desetitisíci zájemci přeci nemohou vybrat? Tak takové je přesně výběrové řízení na stáž v Evropských institucích. Od té doby, co jsem měla možnost se s novinářskou průkazkou vypravit na několik dní do Bruselu a projít si tamější zázemí pro novináře, jsem fenoménu EU tak trochu propadla. Měla jsem rok do konce žurnalistiky, pravý čas na výběr tématu mé diplomky a tak to všechno do sebe hezky zapadalo. A do toho, samozřejmě, Tomy žil tehdy v Bruselu, takže mě to tam táhlo dvojnásob.

Plán byl tedy jasný, ještě než odpromuju, přihlásím se do toho neskutečného výběrového řízení, aby mě vybrali do Bruselu (na základě mé diplomky o Evropském Parlamentu to přeci byla jasná věc) a budeme mít s Tomym před sebou půl roku společného života ve městě, které je tolik blízké mému srdci. Ale jak už to tak bývá, člověk míní…

Pokud se chcete stát na půlroku součástí Evropského kolosu, musíte nejdříve odeslat dost komplikovanou přihlášku, do které napíšete tisíc a jeden důvod, proč jste zrovna vy ti praví. Ta vám pomůže vás vyfiltrovat do dvou tisíc předvybraných kandidátů, na seznam, kterému se říká Bluebook. Člověk by si mohl říct, že už má vyhráno, ale… Z tohoto seznamu dostane šanci „jen“ pětistovka šťastlivců, které si vybere konkrétní oddělení. A v tomto momentě je to souhra mnoha náhod – záleží na tom, z jaké země jste, aby se naplnily kvóty pro zastoupení ze všech států EU a záleží na tom, zda se klíčová slova z vaší přihlášky shodují s těmi, která hledají ti, co jim odsouhlasili stážistu na nadcházející sezónu. Vy proto můžete udělat maximálně to, že budete na vlastní triko kontaktovat ty, co by vás zajímali a budete se snažit “prodat”. Upřímně řečeno ale, ačkoliv jsem s tím ztratila neskutečně času a obepsala asi deset různých lidí, nakonec mi přišel naprosto nečekaný mail od někoho, o kom jsem neměla ani tušení, že existuje. Prý jestli bych měla zájem. Nastoupit do oddělení interní komunikace v Publications Office EU. V Lucemburku.

Už jsem vám v minulosti psala, že u mě je všechno komplikované. Takže namísto, abych se stěhovala za Tomym do Bruselu, jsem si balila kufry sice podobným směrem, ale o 250 kilometrů mimo vytyčený cíl.

29.září 2011 jsem se snášela v letadle společnosti Luxair do mlhavého poklopu neprodyšně přikrývajícího Lucemburk. Už ten první pohled na město potvrdil to, co mi o něm všichni říkali – slunce tady svítí asi tak padesát dní v roce. Takže hodně štěstí, abys nějaké vychytala. Na letišti na mě čekala moje budoucí bytná. Malá, zhruba šedesátiletá Číňanka, která žije sama ve velké vile. Její děti jsou rozjeté po studiích ve světě, muž je na Thajwanu, tak využívá sezónní migrace nadšených stážistů a pronajímá tři volné pokoje. Už ze začátku jsem trochu nervózní, namísto dvou holek spolubydlících, se kterými mám sdílet i koupelnu, jsem představená dvěma klukům – Francouzovi a Belgičanovi. Tohle v naší domluvě za 600 euro na měsíc nebylo. Naštěstí to jsou ale takoví kliďasové, že o sobě po celou dobu pobytu ani nevíme.

Mým pracovním posláním je pomáhat nadšené německé padesátnici s měsíčním interním newsletterem. Po mých novinářských zkušenostech a vzdělání se těším, že si vyzkouším práci trochu jiného druhu, navíc ve francouzštině. Můj problém není ani tak úroveň gramatiky – v takových institucích, co není zkontrolováno rodilými mluvčími se nedostane ani na papír- natož pak někam ven, problém je v tom, že absolutně nechápu, o čem mám psát. Hlavním tématem mého stážistického období je totiž neskutečně náročná digitalizace všech dokumentů Evropské Unie, okolo mě létají slova jako metadata, různá kódování a francouzské zkratky, jejichž význam vám Google rozhodně nevysvětlí.

A tak mě na mém frustrovaném začátku zachrání spolustážistka Miriam ze Španělska. Prý, jestli bych jí nechtěla pomoci s jejím úkolem – vytvořit video o našem úřadu pro nově příchozí stážisty. Ano, ano, ano!! To umím, tomu rozumím a vím jak na to!!! Takže se ze mě stane průvodce vůbec prvního videa o tomto úřadě. Natáčíme to prakticky po celou dobu našeho pobytu a ve zbylém čase se pořád pídím po těch metadatech. Moje milá šéfová si dělá svoji práci a vůbec jí nevadí, že já trávím 70% mého času projektem, který nemá nic společného s naším oddělením. Je jednoduše šťastná, že jsem šťastná. Miluju ji.

A ona miluje mě, když s ní na začátku prosince sdílím nápad na novoroční článek v našem newsletteru. Motivovaná psát o něčem, čemu bych mohla alespoň trochu rozumět ji navrhuji udělat rozhovor s naší Madame le Directeur (pro francouzštináře -ano- říká si v mužském rodě). Můj záměr je napsat něco nad rámec klasického francouzského PF  a bla bla.  To ale ještě netuším, do jaké bryndy mě naše nadšení pro tuto malou nevinnou změnu dostane.

Sedím ve velké kanceláři. Se ženou jejího postavení, oblečenou v kostýmku od Chanela se cítím, jako novinářský trpaslík. Vždyť je to bývalá tisková mluvčí Romana Prodiho!! Cítím,  že chápe mé nadšení pro honbu za novými informacemi, kouká na mě ale pohledem, ze kterého čtu, že pro taková nadšení tady není prostor. Tady jsme instituce. Veřejná. Proto s námi na jedné sedačce sedí i její osobní asistentka a moje šéfová. To abychom se nedostaly do témat, o kterých se na takových místech nepíše. I tak mi to ale nedá a snažím se nabourat tu povrchní dokonalost všeho otázkou, jaký byl její největší neúspěch za její právě končící pětileté období a jaké ponaučení by si z něho vzala do období budoucího, pakliže bude zvolená. V konečném článku pak sdílím její upřímnou odpověď, abych ukázala všem zaměstnancům úřadu, co chce změnit v nadcházející pětiletce jejího eventuálního „mandátu“.

Hmmm, za pokus to stálo, Kláro… Pravidla evropské politiky a byrokratického světa mi vrací můj článek zpátky jako bumerang, který mě dělá o hlavu kratší a k zaměstnancům se ve finální verzi dostává klasické, nic neobsahující přání do nového roku, rozepsané na celou stránku. Přepsané její osobní asistentkou samozřejmě. Bývala bych z toho byla špatná, kdyby si mě později ta dáma nezastavila na chodbě a jen mezi čtyřma očima mi nesdělila, že obdivuje moji kuráž, ale že takhle to tady prostě nechodí.

Ulevilo se mi, to přiznávám, a zároveň cítím vděčnost za to, že mi v pravý čas ukázala, že veřejný, byrokratický sektor teď není pro mě. Je mi 26 let a jsem na to prostě ještě moc mladá.

Stáž podobného typu je úžasnou příležitostí, jak si zkusit pracovat v mezinárodním pracovním prostředí. Možnost, jak poznat EU “zevnitř”. Navíc jde o program, ve kterém nejste nosičem kafe či permanentní službou u kopírky. Tady máte úkol, na kterém pod vedením pracujete. Máte prostor pro chyby, je zde prostor pro zpětnou vazbu, která vám pomůže a je to takové “chráněné” období, během kterého si můžete vyzkoušet práci tam venku, mezi naprostými “cizinci”. Vždycky je těžké se zařadit do kolektivu a poznat jeho dynamiku. Když se ale k rozmanitým osobním charakterům přidají ještě různorodosti národnostní, je to úplný masakr. Víte, že s jižními státy (Portugalci, Španělé, Italové) nezačnete den před desátou ráno, naopak Němec bude v tuto hodinu už v kantýně vyhlížet teplou polévku. Francouz vám zaručeně nabídne to nejkomplikovanější řešení  a Angličanovi třeba ani nebudete přes jeho super britskou angličtinu rozumět. Škola života, bez které bych se na mých dalších pracovních etapách jen těžko zorientovala. V prostředí, kde se mixuje 27 různých států se prostě naučíte porozumění, kompromisu a toleranci. Nikdo totiž není dokonalý. Ani vy.

Na konci mého pobytu si užívám ovace za naše video, takže po těch skoro šesti měsících v Luxu odjíždím s pocitem, že i když se mi nepodařilo polidštit náš čtyřstránkový newsletter trochou politické upřímnosti, alespoň tady po mě přeci jen něco užitečného zůstalo. A v tomto domění jsem si žila až do tohoto týdne.

Když se ale před tím, než se pouštím do tohoto článku ptám Johna, zda se to naše video ještě používá, odpoví mi zcela laxně, že se to všeho všudy použilo asi jen jednou, že každý rok nastupuje stážista, který to točí znovu. A pak další, který to zase předělává…No, trochu mi tím kazí náladu, na druhou stranu, tu zkušenost mi tak jako tak už nikdo nevezme.

Díky, že čtete!

Klára

PS: Pod tíhou vzpomínek na to, jak každé slovo musí být několikrát zváženo a překontrolováno, aby bylo politicky korektní, i já edituji tento post více, než je zdrávo. Bohužel

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s