Výlet bez restaurace na trase nemůže být úspěšný. Vztah bez sdílení různých dobrot a času u stolu je vztahem bez chuti. Jídlem a pestrými recepty můžete objet svět, aniž byste vyšli z domu. A den bez dobrého jídla je krásný jen tak napůl. Anebo vlastně vůbec.
Proč píšu o jídle v lednu, kdy si většina lidí odškrtává nejčastější bod z novoročních předsevzetí – totiž začít držet dietu? Protože pro mě vřelý vztah k jídlu nikdy nekončí. Naopak, s novými předsevzetími si vždycky tak trochu plánuju, co nového v tom nadcházejícím roce ochutnám. Dnes to tedy bude taková óda na jídlo. Nebo se vám tady jen jednoduše vypíšu z toho, jak strašně ráda jím. Věřím, že v tom nejsem sama.
Když se dáte dohromady s Italem, automaticky se rozhodnete pro život, který se bude točit okolo jídla. Věřte, že partnerství s člověkem, který má jídlo a skvělé suroviny ve svém DNA vás hodně poznamená. Láska s Italem totiž prochází žaludkem. Doslova.
A já jídlo miluju. Krom jater a žemlovky sním asi úplně všechno. Ráda, často a ve velkém množství. Jako malá jsem milovala naplněnou páteční lednici. Představovalo to pro mě naprostý klid přicházejícího víkendu. A taky jsem se vždycky tak trochu styděla za to, kolik toho sním a vždycky mě stresovaly malé porce. Zatímco se tak moje kamarádky ve školní jídelně na základní škole pubertálně okřeňovaly nad plátkem teplé šunky s bramborovou kaší, já se na tohle mé nejoblíbenější jídlo školního jídelníčku vždy těšila několik dní dopředu. Zatímco někomu stačila k snídani jedna půlka rohlíku s marmeládou, já jich snědla klidně šest. A tu žemlovku a játra v jídelně jsem si vždycky vynahrazovala několika talíři gulášové polévky.
V době dospívání a intenzivního každodenního sportovního tréninku jsem pravidelně konzumovala dvě večeře. Když jsem začala chodit s Tomym, smutně vždy v restauraci konstatoval, že není normální, aby po mě nikdy nic nezbylo. Ano, jím tolik, že po mě nikdy ani drobek nezbyde. Byla jsem vychovaná tak, že se to prostě nedělá a pak – je mi líto cokoliv nechat, byť mi moje kalhoty říkají: „Už zastav“!
Na prvním rautu, na kterém jsme spolu kdy byli jsem se držela, abych nepůsobila „nenažraně“. Vydržela jsem to asi tak pět minut, než jsem zjistila, že s ním tedy opravdu nemusím. Jakmile pak odjížděl na služební cesty, já se vždy vracela prostřednictvím mých chuťových pohárků z Itálie do Čech a dávala se do vyváření mých českých, nostalgických jídel – polévek a kuřete na paprice. Co na jídle totiž taky miluju je, že vás s prvním soustem přesune do míst z minulosti.
Tak třeba plátek šumavského chleba s máslem a rajčetem, stejně jako bramboračka mi budou vždycky evokovat letní večery s babičkou a dědou na naší chatě. Kuře s nádivkou z remosky mě zase přesouvají do Příbrami, k druhé babičce a jejímu gurmánskému želízku v ohni. Domů do mých dětských let mě přesouvají víkendové polévky, které potajmu ujídám, i když už je dávno po obědě a řízky holandské, vepřové, naruby, pečený králík, slepice na paprice a spousta dalších jídel, které nikdo jiný než vaše máma lépe neuvaří.
Absolutně nechápu lidi, kteří jsou schopní se zapomenout najíst. Pro mě je to, jako bych zapomněla dýchat. Tak trochu jim závidím v době, kdy mě škrtí oblečení a vím, že bych měla ubrat, většinu času je ale lituji. Požitek z dobrého jídla je podle mě jeden z nej, které se dají v životě prožít. Všimli jste si, že lidé co milují jídlo, nebo v gastronomii dokonce pracují, jsou celkově usměvavější a tak nějak více v pohodě?
A pak jsou také lidé, kteří nejedí ve stresu. Tak to také není můj případ. Ve stresu mě přepadají stavy, během kterých musím sladkost Nutelly ihned kompenzovat plátkem šunky a slané chipsy zajíst čokoládou. Taky jím, když je mi zima – abych se zahřála a jím i když je mi horko – to protože na to mám prostě chuť. A dieta mě stresuje. A protože ze stresu jím, tak raději žádné nedržím. Jediné, které jsem v životě poctivě držela byly ta v těhotenství a ta dvouhodinová – ta co musíte držet po odchodu od zubaře.
Čeho se ale vždycky držím je pravidlo, podle kterého je lepší sníst spoustu „prasáren“ (promiňte mi ten výraz) najednou, než jich ujídat každý den po troškách. Prostě nemají kapacitu se všechny uložit. A někde jsem četla, že jídlo snědené s láskou nezanechává následky – proto asi už několik let dopnu ty stejné kalhoty.
Když jsme se s Tomym poznali v Paříži, naše láska procházela žaludkem od prvního momentu. Jako správný Ital si potrpí na skvělé jídlo a tehdy měl jako student trochu jiné finanční podmínky než já. A tak mě zval, do jedné restaurace za druhou. Provedl mě svým životem provoněným skvělým jídlem. Dodnes se smějeme tomu, jak šokovaný byl, když jsem bez mrknutí oka vysrkla naší první společnou ústřici, když jsme si objednali jeden a půl kila roastbeefu a snědli ho bez mrknutí oka, když jsme si objednávali pařížské sushi zásadně v množství pro čtyři osoby. Dalo by se říct, že se do mě zamiloval z části i kvůli mému apetitu. Našli jsme se, dva požitkáři, kteří za dobu našeho vztahu navštívili troufám si říct několik stovek restaurací, projedli peněz, že se vám to ani nechce počítat a nabrali kil, která jsme pak tvrdě shazovali.
Cestujeme tak, že projíždíme Tripadvisor a hledáme, kde se nejlépe jí. Vracíme se na místa ne kvůli památkám, ale kvůli atmosféře místa a konkrétním restauracím. Tak se těšíme do Bruselu k venkovnímu rybímu baru Nordzee, do vesnice Ariccia u Říma (je tam víc restaurací než obyvatel), do Paříže do Bar des huitres nebo baskické restaurace Chez Gladine…ten seznam by vydal na jeden další článek, zajímalo by vás to?
S Italem totiž začnete na jídlo nahlížet trochu jinak. Budete si ho užívat, budete ho hýčkat. Vždycky. Budete častěji chodit do restaurací, kupovat kila a kila zeleniny a vepřové budete jíst jen v šunce. Ovoce už nikdy nedáte do lednice, ale budete ho nechávat pěkně venku dozrát. A po hlavním jídle si zvyknete na malinkaté dolce. To nesmí nikdy chybět. I kdyby to měl být jen kousek ovoce, dolce musí být. Zastaví vás to totiž v dalším dožírání. Vlastně od doby, co žijeme spolu nevyjídám v noci lednici. Malou sladkou tečkou ukončím přísun kalorií na daný den a basta. U televize už se neuďobává.
A s Italem se o jídle budete bavit každý den. Jídlo u jednoho stolu je pro něj synonymem rodiny. Už i naše děti vědí, že tento čas je jen náš, často jediný, kdy máme možnost sedět nerušeně pohromadě. Protože žaludkem prochází všechny druhy lásky, i ta rodinná.
A na závěr ještě dovětek: když s mým Italem sdílím pochyby, jestli není tento článek o tom, jak ráda jím úplně blbý a jestli to nepůsobí moc nenažraně, odzbrojuje mě následující reakcí: „Ma perché? Mangiare è cosí bello…“(Ale proč? Vždyť jíst je tak krásné)…Tak mě zase jednou přesvědčil o tom, že je to pro mě prostě ten pravý.
Všem vám do nového roku přeji dobrou chuť!!!
Díky, že čtete,
Klára
mypastastory.com 