O SÍLE VELKÝCH ROZHODNUTÍ. AŤ JSOU NA 100% VAŠE!!!

Budím se do slunečného rána. Můj francouzský buldoček mě vítá rozvalením se na gauči, což znamená „drbej“ a mě nezbývá než si k němu sednout a užít si tu klidnou ranní chvilku, kdy se den  zdá být ještě dlouhý, děti zcela výjimečně spí a já vzpomínám na pocity, které se ve mě mísily touto dobou před několika lety. Bylo to období, velké školy života, té, která vás naučí se umět rozhodovat.

Včera bylo šestého ledna, v Itálii je tento den státním svátkem, slaví se tzv. Befana, čarodejnice, která obdobně jako náš Mikuláš, nosí dětem malou pozornost do punčochy. A taky je to oficiální konec vánočních prázdnin. Ve Švýcarsku, je to, asi stejně jako v Čechách den, kdy se naposledy loučíme s celým svátečním obdobím.

Pro mě osobně bude toto datum ještě hodně dlouho vyvolávat vzpomínku na rok 2015. Tehdy, před neuvěřitelnými šesti lety, jsem se vzbudila ve své posteli v Římě a věděla, že mi zbývá jen pár hodin do odletu do Katánie, posledních pár hodin společného poklidného života s mým Tomym, v našem nově zařízeném bytě a zajetých zvycích. To, že od teď už bude všechno jiné mi hučelo v hlavě jako nepříjemně drnčící budík, který nešlo vypnout.

Po dlouhých strastech v Itálii jsem totiž konečně dostala práci na plný úvazek, krytá ze všech stran, s nároky na regulérní dovolenou, proplácení přesčasů a s vidinou slibné kariéry. Po všech mých stážistyckých zkušenostech a strastech a práci jako OSVČ se to zdálo jako hotový Matrix. Výběrové řízení na moji pozici trvalo tři měsíce. Třikrát jsem se vydala na své náklady z Říma do Milána (což stálo jednu celou výplatu), abych prošla tím obrovským sítem uchazečů. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem poprvé dělala pohovory v italštině nad mým anglicky napsaným životopisem a už to, že jsem to ustála, pro mě bylo obrovským zadostiučiněním. Prostě důvod k oslavám po všech stránkách.

La Rinascente je síť obchodních domů s luxusním zbožím. Kdo ji nezná, tak je to taková obdoba italské La Fayette ve Francii nebo Harrods v Londýně. Je celkem v osmi italských městech přičemž ta nejhezčí a nejprestižnější je v Miláně, hned vedle slavného Duoma. Už při pohovorech mi přišlo vzrušující, že bych měla během příštího roku procestovat zemi a vystřídat několik prodejen, abych správně pochopila, jak to všechno chodí. Z mé pozice Area manager bych měla krásně připravenou cestičku na pokračování v marketingu a k tomu, co bylo dál v mých plánech. Prostě k nezaplacení. Vše bylo zalité sluncem, až na to velké, nezanedbatelné ALE.

Po posledním pohovoru jsem seděla ve vlaku na trase Miláno-Řím, koukala z okna do toho deštivého odpoledne, čas od času si klimbla, vstávala jsem přeci jen v půl páté ráno, abych tento jednodenní zpáteční výlet napříč Itálií stihla a pomalu jsem vstřebávala, jak že jsem si to vedla a jak to dnes celý den probíhalo.  A v tom mi zazvonil telefon. Kvůli špatnému signálu v rychlovlaku Freccia Rossa jsem se musela soustředit, abych rozuměla každému slovu. Jsem vybraná. MÁM PRÁCI!!!…a ano, i přes ten špatný signál rozumím dobře. Začínám 7. ledna, v Katánii. Počkej, Katánii??? Kde že to vlastně je???

Katánie – Sicílie – Vraždy v městečku Palermo a inspektor Katány… běželo mi na přeskáčku hlavou. Kde to proboha je? Sicílie? Etna? Skvělé jídlo, sicilská desorganizace, dialekt, kterému nejspíš ani nebudu rozumět. Vím toho o tom místě tak málo a většina z toho je asi i špatně… Prý jen na první tři měsíce a pak se uvidí, kam mě přesunou. TŘI MĚSÍCE!!!! Hned volám Tomymu a ten mi gratuluje, zároveň ale slyším v jeho hlase obavu z toho, jak tohle celé dopadne…

Následovaly dlouhatánské dny a bezesné noci, zda to přijmout či ne. „Jediným“ důvodem proč nejet byla naše touha zůstat spolu, plánovat naši svatbu a užívat si našich každodenních domácích rituálů. Nechápu, jak je to možné, ale tehdy se nám to zdálo podivně málo, v porovnání se slibnou kariérou. Holt jsme byli o něco mladší. Vždyť jde jen o tři měsíce, pak mě přesunou, třeba i do Říma a bude zase všechno ok, opakovali jsme si donekonečna.

Jak Tomyho rodina, tak ta moje na mě koukaly, co jsem si to zase vymyslela. Jakoby nestačilo, že žiji tak daleko, chci se přesunout ještě dál??? Sama jsem měla v hlavě hrozné dilema a nevěděla kudy kam. Nakonec jsem se ale rozhodla nabídku přijmout. Věděla jsem totiž, že kdybych řekla ne, následovaly by další probděné noci o tom, jaké to mohlo být, kdyby…

Po první noci ve čtyřhvězdičkovém hotelu, který mi firma na začátku pronajala na celý měsíc, jsem hledala hlavní obchodní ulici Via Etnea, ze které se stala moje nová pracovní adresa. Signor Caputo? Piacere, sona la nuova area manager, představila jsem se řediteli celého obchodu, zhruba padesátiletému sympaťákovi a skupině mých budoucích kolegů, se kterými zrovna řešil rozmístění povánočních slev. Všichni mě vítali s neskutečným úsměvem na tváři, měla jsem pocit, že by mě pod návalem jejich vřelosti snad i objali. Holt Sicílie, bylo tu na co si zvykat.

Můj první den byl v první pondělí v měsíci, to znamená pětihodinová odpolední schůze celého týmu, na kterou jsem byla rovnocenně přizvaná. Seděla jsem u stolu deseti lidí, a už po těch pěti hodinách mě napadlo, že z části by byla tato sestava skvělou předlohou pro nějaký sitcom. Tak schválně:

Luisa, drobná černovlasá Italka, která pojímá černou pracovní uniformu po svém – průhledné krajkové topy, boty na zhruba deseticentimetrové platformě a chování usměvavé naivky, která si neustále obtáčí dlouhou černou kštici okolo prstů. Červené rty a výrazný make-up nesmí nikdy chybět.

Kumar – čokoládový Ind s postavou muže roku mi hned jako první řekne, že rád líbá a tancuje. Tento beach boy chodí do práce rovnou z nekonečných party a o polední pauze se dospává v bytě, který si pronajal hned vedle svého pracoviště. To aby neztrácel čas dojížděním.

Carlotta – moje šéfová. Single matka původem z Milána je frustrovaná, že je už deset let zaseklá v tomto městě. Je to taková milánská mrcha s vřelým sicilským úsměvem.

Giusy – žena, co vyřeší všechno, malá, při těle, máma dvou dětí v práci i spí, protože bez ní se přeci nic neobejde. Její ustrašený, udýchaný vysoký hlas dodává každému tématu na vážnosti a urgentnosti. Prostě když máš problém, volej Giusy, ona se z toho ráda sesype za tebe…

Gioacchino– jediný gay v týmu, jediné umělecké oko, které je zodpovědné za merchandising. Rád vypráví o svých partnerských etudách a všichni tolerují jeho velmi časté náladové výkyvy.

A pan ředitel – Férový chlap, který dojíždí za rodinou do Palerma se mi snaží při každé chvíli vysvětlit co se dá. Zdá se mi, že jako jediný tady chápe, že tu jsem proto, abych se co nejdřív všechno naučila, čehož si na něm hrozně vážím. Bohužel ale jeho závislost na cigaretách proměňuje každé zasedání v doslova uzenou noční můru, při které padne krabička cigaret, jejichž kouř se nám postupně zakusuje nejen do oblečení a vlasů, ale po těch pěti hodinách na sebe navzdory všudypřítomným cedulím „zákaz kouření“ všichni koukáme se zarudlýma očima a podrážděným krkem.

S tímto kolektivem se alternujeme na různých směnách, pokrývajících celý týden. Hned během prvních pár dnů chápu, že dostat volný víkend na to, abych mohla letět do Říma nebo do Prahy, bude prakticky nemožné, že se necítím zrovna bezpečně, když se po večerní směně v devět hodin večer vracím za tmy pěšky domů, že moje šéfová mě nijak nepodpoří v tom, abych odsud mohla co nejdřív odjet do nějakého jiného města, když tady přeci ona zůstala na tak dlouho a že v historii nebylo jediného začátečníka v mé pozici, kterého by opravdu vyslali na zkušenou po celé Itálii tak, jak mi bylo přislíbeno. Všichni buď zkejsli tady nejméně na jeden rok, nebo dali výpověď. Snažím se tady tomu přijít na kloub, ale znervózňuje mě, že tu všem rozumím každé třetí slovo a že se mi prostě nějak nechce se se zdejším stylem života sžívat. Jsem prostě z jiného těsta a jih je pro mě tak akorát na dovolenou… Takže jsem se najednou ocitla ve městě, které na mě ze všech stran volalo: „Kláro, odjeď dokud můžeš!“

Po tom, co jsem se několikrát vzbudila s tím ošklivým pocitem, že se na mě všechno valí, po tom, co jsme s Tomym oslavovali po telefonu jeho novou pracovní nabídku v Miláně, jsem věděla, že pokud odsud budu chtít pryč, musím se rozhodnout TEĎ. Jinak by mě čekalo hledání nového bydlení, měla bych zkušební lhůtu tří měsíců a celkově bych se odsud jen tak nedostala.

Podělila jsem se o své rozhodnutí s Carlottou, která mi přiznala, že se mi vůbec nediví, vzala jsem odvahu do hrsti a šla za šéfem, abych se s ním podělila o své slavné NE, takhle to prostě nechci. Vyfukujíc cigaretový kouř na mě koukal, jako by mu spadly hračky do kanálu, bral si celou situaci velmi osobně a s obavami, že jsem se necítila dobře v jeho týmu, se mě dokola vyptával, proč že jsem se takto rozhodla. Já však, zcela upřímně přiznala, že jsem k mému rozhodnutí došla na základě kombinace všech pocitů, které ve mně Katánie vyvolává, čímž jsem alespoň z části uspokojila jeho zvědavost.

Ten tehdejší pocit, že to bylo MÉ velké rozhodnutí, ten pocit totální svobody nad vlastním životem pro mě byl na konci prvního měsíce roku 2015 jako injekce nové energie. Měla jsem jí najednou tolik, že jsem nepochybovala o tom, že všechno, co bude následovat, bude prostě skvělé, založené na tom, co opravdu chci. A také bylo. Po mém návratu jsme sbalili kufry a byt a odstěhovali se z Říma do Milána (konečně!!!), v květnu si pořídili našeho francouzského buldočka, v srpnu jsem oslavila mé třicáté narozeniny, v září jsme se vzali a v říjnu jsem začala pracovat v aukční síni a týden na to zjistila, že čekáme našeho Adámka. Kdo ví, jaký by ten rok byl, kdybych tehdy neposlechla vlastní intuici a pod tíhou strachu z toho, jak bude reagovat celé široké okolí na to, že jsem jediná, kdo z tak skvělé práce utekl tak brzy, si nechala své pochybnosti jen pro sebe a trpěla v situaci, ve které jsem nechtěla být.

Máme za sebou oslavy nového roku, spousta z nás sepisuje plány a předsevzetí, máme velká očekávání. Mým předsevzetím je, ostatně jako každý rok, stát si za svým, a rozhodovat se tak, aby to mě i mé okolí dělalo šťastnými. Jedině tak bude ten rok za každou cenu prostě skvělý.

Nezáleží na tom, jak se rozhodnete. Hlavně, že je konečný verdikt na 100% váš!!

Takže vzhůru do nového roku a do všech VAŠICH rozhodnutí!!!

Díky, že čtete!

Klára

One thought on “O SÍLE VELKÝCH ROZHODNUTÍ. AŤ JSOU NA 100% VAŠE!!!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s