Spaghetti bez lžíce, cappuccino jen dopoledne, ryby bez sýra, pizza bez ananasu, těstoviny bez kuřete… Proč jsou některé italské gastrozvyky pořád tak horkým tématem?
Pravidel, která mají Italové okolo jídla je strašně moc. Nedávno jsem se na instagramu zúčastnila diskuze pod příspěvkem, který ta základní, tak trochu prvoplánově, shrnoval. Vzbudil hodně divokou diskuzi a mě překvapilo, jak netolerantní komentáře jsem na tomto místě našla. Proč máme pořád pocit, že toho víme o italské kuchyni více než samotní Italové?
Italská gastronomie patří mezi nejlepší na světe. Nebo jí dokonce je, statistiky po ruce nemám, ale vím, že se nepletu. Každý Ital, byť nevydělává velké peníze, si sem tam výlet do restaurace dopřeje. A jestli Italům něco zůstává i v době nezaměstnanosti a tristních platů, pak je to právě láska k jídlu a pravidla, jakými ho ctít. Kultura. Italové mají kulturu, s jakou k jídlu přistupují. Kulturu stravování. Mají ji v krvi, předávanou z generace na generaci. Jedí kvalitně, stereotypy o tlustých Italkách už jsou dávno pasé. To je fakt. A pak přicházíme my. Náplavy. Turisté. My, kteří si myslíme, že přehánějí. My cizinci, kteří si myslíme, že přeci mohou na chvíli upustit od jejich gastronomického dědictví, aby nás nechali cítit se…Jak? Jako u nás doma? Jako někde jinde v cizině? Nebo jako v globálním řetězci, nabízejícím stejnou gastrozkušenost napříč kontinenty? Proboha proč???
Jsme s mým Italem spolu celých 15 let, z toho jsme šest let v Itálii žili. Dodnes tam několikrát do roka jezdíme za rodinou. A já si zrovna uvědomila, jak se mi všechny tyto italské zvyky a pravidla dostaly pod kůži, jak to, co pro mě bylo na začátku taky nepochopitelné, beru jako naprostou samozřejmost. Proč? Protože jsem akceptovala jejich kulturu. Dala jsem si na čas, abych zjistila, že méně je někdy více, že kvalita jídla spočívá v kvalitě a čerstvosti každé suroviny (kritérium, které konzervovaný ananas rozhodně nesplňuje), abych pochopila, proč něco s něčím nejde dohromady a proč se to či ono nekonzumuje v tu a tu hodinu (mléko v capuccinu je prostě příliš těžké do žaludku, zatímco malé silné espresso vás po obědě či večeři krásně nakopne).
Zrovna během naší poslední italské dovolené jsem si všimla jednoho markantního rozdílu. Skupina mladých Angličanů v porovnání se skupinou mladých Italů. V jedné restauraci, v době oběda. Zatímco se jedna skupina nalévá vínem, aby o sobě pod vlivem co nejdříve nevěděla, druhá si ji vychutnává. Zatímco jedna skupina objednává z jídelního lístku na základě fotek na Instagramu, druhá si objedná gastronomický zážitek od předkrmu až po dezert podle jeho popisku. Zatímco jedni na sebe řvou mezi stoly, protože přeci “platím, jsem tu pánem” a k tomu frajersky poklepávají číšníkovi po ramenou, o té druhé ani nevíte, že tam je. Kultura je zde společným jmenovatelem. Jedněm chybí, druzí jí oplývají. A to pozor, už víte, že umím být k Italům velmi kritická, na jejich šestý gastro smysl si ale sáhnout netroufám. Nemám k tomu ani sebemenší důvod.
A zatímco komentáře lidí, co si do Itálie zajedou občas na dovolenou do nějaké turistické oblasti neváhají nadávat na to, že je teda nikdo omezovat nebude, že jsou svobodní dělat si co chtějí, jak a kdy, že ten, kdo platí rozhoduje, my, co máme s životem v Itálii delší a intenzivnější zkušenost a jimž se pod kůži dostalo trochu italské DNA, to vidíme trochu jinak. Není to totiž o buzeraci cizinců, je to o pravidlech, která utvářejí italskou společnost, pilíře, na kterých stojí i v momentech, kdy se ostatní aspekty zdejšího života tak trochu hroutí. Zvyky, které mezi sebou uctívají jak v rodinách, tak v mnohačetných komunitách po celém světě. U jídla je dobře. U jídla se zapomíná na to špatné a vychutnává to vynikající. Italové právě díky tomu neztrácí sami sebe. Jak mi říká moje zdejší italská kamarádka, s člověkem, se kterým nesdílíš bezmeznou lásku k jídlu přeci nelze vytvořit pevné přátelství. A já s ní naprosto souhlasím.
A i když v nějaké turistické oblasti možná i tu pizzu hawai dostanete, věřte, že to bude s hodně velkým sebezapřením restauratéra. A určitě se v takovém podniku u vedlejšího stolu nepotkáte s místními… Když si jednou moje švagrová objednala v restauraci v jedné z nejtypičtějších gastrovesnic poblíž Říma cappuccino, nevzbudila pohoršení ani ošklivé pohledy, jen čisté nepochopení toho, proč se chce někdo po tak vydatné večeři napájet takovým množstvím teplého mléka. A pak taky začal problém s hledáním dostatečně velkého hrnku, restaurace otevírala vždy jen na večeře, po kterých si to to slavné cappuccino opravdu nikdo nedává…
Takže nakonec, až pojedete do Itálie, snažte se oprostit od všech vašich českých zvyků a nechte se vtáhnout do italského světa tak, jak vám to budou diktovat místní Italové. Sami pak můžete s klidným svědomím vyhodnotit, zda to stálo za to. A já vám zaručuji, že špatné to rozhodně nebude.
Buon apetito a díky, že čtete,
Klára
mypastastory.com 