JAK PROŽÍVÁME COVIDOVÉ OBDOBÍ DALEKO ODE VŠECH

Minulý rok touto dobou jsem se stresovala pracovním projektem, který měl být můj poslední – před tím, než své místo navždy opustím, abych mohla být na mateřské. Rok 2020 tak nabízel ty nejlepší vyhlídky, jaké jen mohl. Těšili jsme se na to, že se nám v lednu rozroste rodina o našeho malého chlapečka, těšili jsme se na stěhování se do nového kantonu a těšili jsme se, jak to všechno budeme sdílet se svými nejbližšími a jak si uděláme v novém místě nové přátele. A ani ve snu nás nenapadlo, že to vlastně bude všechno jinak.

Nebudu tady vůbec hodnotit, zda mi přijde COVID přehnaný nebo zda naopak spějeme ke zkáze lidstva. Nebudu tu rozebírat, jestli lidé, co zemřeli by zemřeli tak jako tak. To přísluší jiným. Já bych se chtěla pozastavit jen nad tím, jak člověk vnímá toto období z rozhraní tří států a tří odlišných přístupů.

Když jsme se v lednu loučili s našimi rodinami, vůbec jsme netušili, že se to naše příští setkání odloží o několik měsíců. Pocity byly o to silnější, že si nikdo nechtěl nechat ujít, jak roste naše novorozeně. Italská strana ho dokonce poprvé viděla až po pěti měsících.

Když začali poprvé prosakovat zprávy o viru z Číny, nikdo jsme tomu nedávali nijak velkou důležitost. Když už ale v březnu zavřeli Tomyho kancelář s tím, že mají 3 pozitivní případy, když jsme věděli, že Tomy seděl přes hodinu v zasedací místnosti s infikovanými lidmi, stáhli jsme se do ústraní, přerušili fyzické společenské kontakty a vzali Adámka ze školky. Aniž by nám to tehdy někdo nařídil. I přesto, že jsme měli dva týdny před stěhováním, dvě děti na krku a žádnou pomoc s hlídáním jsme usoudili, že je to to nejvíc, co můžeme udělat pro nás, naši rodinu a pro lidi, které bychom v případě naší nákazy potenciálně ohrozili.

Švýcarské zprávy tehdy nebyly tak „hysterické“ jako ty ve zbytku světa. Čísla pomalu narůstala a alespoň v kantonu Zug, byly roušky po celu dobu první vlny jen dobrovolným opatřením, za které jste v mnoha supermarketech „schytali“ jen udivený výraz. Lidé si k sobě byli blízko jako vždycky a asi pod nestresujícími zprávami o tom, jak švýcarské nemocnice celou situaci zvládají a vypomáhají dokonce i sousedním státům, se nikdo COVIDU nijak panicky neobával. Městské úřady sice rodičům proplácely školné za školky, ze kterých většina dětí zůstala doma, dětská hřiště však byla plná a policisté objížděli přírodní grill placy aby se přesvědčili, že ty mraky lidí, co venku grilují, dodržují rozestupy a maximální počet osob, co se smí sdružovat. Od dětské lékařky jsem se dozvěděla, že se nemám bát, že bude lepší, když se promoříme co nejdřív. A že prý Švýcaři nemají rádi, když se jim něco nařizuje. Bylo jaro a nikdo jim nenařídil sedět doma. Tak byli venku. Na co se ale ve Švýcarsku můžete spolehnout je, že když už se nějaké nařízení vydá, je také důsledně dodržováno. Tak jako ve druhé vlně. Roušky jsou momentálně povinné všude a blbě se teď lidé koukají na ty, co je nemají nandané.

Oproti tomu italské zprávy prezentovaly katastrofické scénáře o počtu mrtvých. Naše rodina zůstala zavřená doma celé tři měsíce. Naši kamarádi, podle některých naprosto neriziková skupina, seděli před televizními obrazovkami a třásli se strachy. Uvolnit se nám dovolovalo občasné virtuální aperitivo, během kterého se mohl každý vypovídat ze svých stresů. U sklenky něčeho na uvolnění. A my se nestačili divit. Z Italů, kteří se na začátku snažili vykroutit z vyhlášených omezení tím, že začali běhat třikrát denně, nebo vozili psy na luxusní vycházky několik hodin za město, se po nějaké době stali Italové, jak je neznáme, respektující pravidla, držící ve většině případů za jeden provaz , aby čelili hrozbě největší – strachu. Vezměte Italům možnost stýkat se, možnost obejmout se…tak začnou alespoň zpívat. Klidně z balkónů, ale všichni spolu. Pamatujete?

A pak Češi. Jak jsem byla hrdá na to, jak se umíme jako národ stmelit. Český smysl pro improvizaci nemá podle mě hranice a není srovnatelný s žádným z národů které znám. Když jsem vyprávěla o tom, jak si Češi vzájemně šijí roušky a jak respektují svůj prostor, sklízela jsem jak obdivné, tak i nechápající pohledy (zkuste říct Italovi, aby zasedl k šicímu stroji a z jakékoliv látky ušil něco, co by mohlo pomoci. Už předem se dozvíte, že to přeci nemůže fungovat.) Když jsem Italům líčila, jaká jsou v Čechách striktní opatření, aniž by kdy Česká republika dosahovala vysokých cifer, záviděli nám, že zasahujeme v čas. To jsem ale netušila, jak celá situace v české společnosti bobtná a jak se ve druhé fázi překlene do politického boje. Ostatně tak, jako většina témat u nás. Zatímco si v první vlně mnoho facebookových účtů zarouškovalo profilovou fotku, dnes už většina přechází stejně kritickou situaci se stoickým klidem a sarkasmem Čechům vlastním.

V září k nám konečně měli přijet moji rodiče. Poprvé do nového bydlení. O týden to nestihli. Švýcarsko umožňovalo vstup Čechům pouze pod podmínkou desetidenní karantény. Nemohli se vidět ani s námi, jinak by je čekala pokuta deseti tisíc franků za osobu.

Tento pátek jsme měli letět do Dubaje. Cesta, na kterou jsem čekala několik let, cesta, kterou jsme slibovali Adámkovi a cesta, která měla být naší první „letní dovolenou” ve čtyřech.

Jsem si jistá, že spousta lidí zmeškala mnohem víc než my a jsem si taky jistá, ze přijde chvíle, kdy si to všichni několikanásobně vynahradíme. Stresující ale je, co když to s mnohými nestihneme? Z dálky se některé věci zdají lehčí, některé ale, jako třeba zdraví a možnost vidět své blízké, se snáší o poznání hůř. Co kdyby to poslední loučení bylo opravdu tím posledním? To je teď pro nás jádrem toho pravého strachu.

Napříč zkušenostmi ze třech zemí, na jejichž rozhraní žiji, tak pro mě vyplývá:

Chovejme se s pokorou k něčemu, co nemusí ublížit jen nám, ale někomu v našem okolí. Upozadněme naše pohodlí a plány, uklidněme se a zvažme, co si můžeme odepřít pro to, abychom zase byli brzy všichni volní tak, jak si tolik přejeme. Naše životy si přeci zaslouží i jiná témata než jen COVID.

Díky, že čtete!

Klára

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s