Je sedm hodin ráno, všichni moji kluci jsou ještě v peřinách a já mám svatou chvilku pro sebe, během které řeším obvyklé dilema, zda si jít ještě lehnout a ubrat tak na váze mým pytlům pod očima, cvičit, nebo se pustit do něčeho kreativního, co by mě nastartovalo dobrou náladou na celý den. Nevolím kafe, ani jiný povzbuzovač, jen se kouknu z okna na ty zamlžené, zeleně vibrující kopce, co nás obklopují kdykoliv sedíme u našeho jídelního stolu a říkám si, jak jsem šťastná za ten ráj, ve kterém žijeme. TEĎ. S naší rodinou.
A dnes jsem se rozhodla, že vás tudy trochu provedu, abyste pochopili mé nadšení.
Kdybyste se mě zeptali v patnácti, kde chci v životě žít, nejspíš bych odpověděla, že v Bruselu nebo Paříži. Kdybyste se mě zeptali v mých pětadvaceti, řekla bych vám, že v New Yorku, Miláně, Londýně nebo zase v Paříži. Kdybyste se mě zeptali po třicítce, řekla bych že někde v Alpách nad Bolzanem, na těch nekonečných zelených pláních, nebo v Praze (doma je přeci jen doma). A dnes? Hory nebo moře? Zeptejte se mě a já vám bez mrknutí oka odpovím, že hory. Vždycky hory. Pro ty jsem měla odjakživa slabost. V zimě, v létě, je to místo, na kterém vám nevadí ani horko ani zima a sníh, protože to k tomu vždycky patří. Po návratu z jakékoliv dovolené v horách zpátky do města jsem si vždy prošla několikadenní depkou z toho, jak mi chyběl ten klid a ta uvolněnost. Nikdy jsem se netěšila do města, vždycky jsem se těšila na hory.
Už samotný přesun z Milána do švýcarského Adliswilu (malé městečko přímo nalepené na Curych) pro nás bylo stěhováním do přírodního ráje. Z tmavého pětatřicetimetrového pavlačového bytu v srdci milánské čínské čtvrti to byla změna přímo zásadní. Pro nás, pro naše první dítě. Po třech letech ale přišel další přesun. Z města do alpského předhůří. Oblasti Aegeri.
Okolo jezera Aegeri jsou dvě hlavní městečka – Oberaegeri a Unteraegeri. Jezero je to sice malé, ale právě díky tomu je neskutečně využitelné. Po švýcarsku neskutečně čisté, vhodné ke koupání, padelboardování, potápění, rybaření, v zimě možná bruslení? Kdo chce, objede ho odpoledním výletem na kole nebo celodenním výletem pěšky. Skočit do něj můžete (také po švýcarsku) odkudkoliv a místy vám jeho azurová voda bude připomínat Karibik.
Jezero, sjezdovky, grilování, sportovní vyžití kam se podíváte, skoro vesnický způsob života. Málokdy tuty projdete, aniž byste nepotkali někoho známého. Místo, kde jsou podpatky a kabelky vyměněny za tenisky a ruksaky, autobus a tramvaj za kolo a restaurace za piknikovou deku a chladící tašku. Místo, jehož hymnou jsou kravské zvony a kostelní zvonkohra, která začíná den v pět hodin ráno. A přesto, že v garáži parkujeme auta vedle několika Tesel a Ferrari, jsou z nás vesničani. Švýcarští ale.
Švýcarský venkov je naprosto odlišný od venkova v jakékoliv jiné evropské zemi kterou znám. Na švýcarském venkově žije spousta z nás, expatů, kteří si zdejší životní styl vyberou záměrně. Kvůli dětem a kvůli tomu, že toho mají dost z velkoměst. Jazyková vybavenost lidí od prodavačů v pekárně po řidiče autobusu vám neskutečně usnadňuje život a protože je tady spousta dalších cizinců, není nouze o dobrou společnost lidí, se kterými toho máte mnoho společného. Dětský volný čas se naplňuje hlavně venku ať prší nebo svítí slunce. A přes to všechno, je to místo, které je jen 20 minut jízdy od hlavního města celého kantonu – Zugu, které je zároveň sídlem mnoha velkých korporátů.
Myslíme si, že je to navždy? U nás se nikdy neví. Většinou se o našich přesunech rozhodujeme velmi spontánně. Já si myslím, že jednou bude dobré dopřát našim synům také trochu města, ale prozatím, tohle místo pro nás nemá chybu.
A co vy? Město nebo vesnice, hory nebo moře?
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 