Je to pět měsíců, co jsme byli naposledy u naší italské rodiny v Janově. A to jen na víkend, zarouškovaní a zavření celou dobu doma. Nemůžeme se tak dočkat momentu, kdy Ligurie otevře své hranice a my se tam zase vypravíme. Protože mi to město opravdu chybí, rozhodla jsem se jím s vámi projít alespoň skrz tento článek. A jak už jste u mě zvyklí, přidám také trochu mé osobní story.
Do tohoto města už jezdím třináct let. Znám tam hodně lidí, účastnila jsem se nespočtu večeří v restauracích, svateb, snědla tam kila pasty a focacci a stala se součástí jedné tamější rodiny. Jak bych ho za tu dobu popsala? Fakticky je to město, odkud pochází Kryštof Kolumbus. Město, jehož přístav býval jedním z nejdůležitějších v Evropě a jež přinesl celému kraji neskutečné bohatství. Lidsky ho vnímám jako město, které je provoněné čerstvou bazalkou a focacciou. Město, odkud pochází můj Janovan. Město, ve kterém mi vždy pod tíhou vlhkosti neskutečně zkrepatí vlasy. Město, které se stalo jedním z mých domovů. Aniž bych po tom kdy toužila.
Slyšíš kroky pod platany?
Zříš vlas větrem rozpoutaný?
Vášeň škrtí mě jím. Stůj!
Janovane! Janovane!
Co se ze mě, z tebe stane,
Opustíš-li domov můj
(Josef Hora, sbírka básní Itálie, 1925)
Kromě učebnic dějepisu jsem se nikdy nijak extrémně o existenci Janova nezajímala. Abych byla upřímná, když mi Tomy poprvé řekl, že je z Genova, neměla jsem moc tušení, o čem mluví a hned po návratu domů jsem hledala na internetu, kde že to vlastně je. Tehdy mě ani nenapadalo, že už příští letní prázdniny tam strávím celý měsíc po boku mého Itala.
Janov je velmi zvláštní město. Kombinuje se v něm severský smysl pro styl (i když mnohem uvolněnější, než třeba v Miláně) s jižanským užíváním si života. Když se procházíte centrem, obdivujete jeho historickou hodnotu. Krásná architektura města se táhne 35 kilometrů okolo azurového Ligurského moře a hned za jejími zády se zvedají hory, zachycující mraky, díky kterým v tomto městě tak málo prší. Janované jsou trochu staromódní a jsou neskutečně hrdí na své město. Tak, že ho málokdy opouštějí. Jsou pyšní na svoji focacciu a pesto (nikdy jim neříkejte, že už jste takovou někde jedli, nebo že ji snad umíte udělat doma). V létě jsou strašně opálení a k tomu všemu to jsou hrozní skrblíci. Tedy až na toho mého.
Janov mě nadchl, protože to bylo první město, skrz které jsem začala poznávat Itálii a Italy. Ihned jsem se zamilovala do nekonečných aperitiv, bylo to město, ve kterém jsem se poprvé (a naposledy) přihlásila do kurzu italštiny. A Janov mě neskutečně naštval v den, ve který jsem se z novinových titulků dozvěděla o pádu mostu Morandi. Nejen, že se mi tehdy u mého počítače v práci udělalo fyzicky neskutečně zle (přes ten most jsme jeli na stokrát, naposledy čtyři dny před tím, než spadnul), ale také proto, že celá tato tragická kauza je odrazem laxnosti, která kazí celé Itálii renomé. A to je přeci strašná škoda.
Ale vraťme se k příjemnějším tématům. Kudy bych vás v Janově provedla, kdybych na vás měla jeden den?
Začali bychom zcela jistě v Porto Antico, pohledem na fascinující výtah Bigo, tyčící se nad celým přístavem. Konstrukci inspirovanou jeřáby navrhl Janovan Renzo Piano (ten, co je podepsaný třeba pod pařížským muzeem Pompidou). Jako správný turista, byste si na tento výtah zaplatili vstupné a kochali se výhledem na přístav, vy ale dáte na moji radu a vydáte se se mnou do posledního patra řetězce s italskými delikatesami – Eataly, který je hned vedle a odkud se můžete kochat úplně stejně. Vlastně ne, bude to zadarmo a k tomu si ještě můžete užívat pohled na regály s italskými specialitami.
Hned vedle na vás bude číhat další atrakce, která rozhodně stojí za návštěvu – největší mořské akvárium v Itálii. Na to si ale vyčleňete hodně času nějaký jiný den, já už tam přeci jen párkrát byla.
Jakmile se nabažíte přístavu, vezmu vás za ruku a vypravíme se do Vicoli di Genova, labyrintu úzkých temných uliček, které mají své „fascino“, ve dne je tu pravá italská atmosféra, po setmění tam ale jako turista a ani jako Janovan nemáte co dělat. Centrum Janova totiž díky velké koncentraci přistěhovalců není příliš bezpečné.
Dále vyjdeme podél katedrály San Lorenzo na Piazza de Ferrari, nenecháme se ujít ulici Via XX Settembre, kde rychle nakoukneme do zdejších obchodů a v její spodní části se zastavíme na Mercato Orientale, kde to neskutečně voní ovocem, zeleninou, rybami a delikatesami dovezenými z celé Itálie. Pak sejdeme dolů, na Piazza della Vittoria s typickou fašistickou architekturou. Vévodí jí Vítězný oblouk postavený na počest Janovanů padlých během první světové války. A také tam stojí gympl, na který chodil můj Janovan. Po cestě vám ještě ukážu ten Kolumbův dům, abyste ho viděli když už se tady narodil, ale sami hned uznáte, že je tak malinký, že ani nestojí za to do něj platit vstupné.
A potom vám koupím focacciu. Jen tak, do ruky, abychom si s ní sedli někde venku a kochali se. A taky něco k pití, po téhle janovské specialitě je totiž vždycky strašná žízeň. A aby vám focaccia přísliš neztěžkla v žaludku a abyste do večeře trochu vyhládli, půjdeme ji vychodit. Na Corso Italia, promenádu podél moře, která je asi tři kilometry dlouhá, asi pět metrů široká (to aby se sem po víkendových obědech vešli všichni Janované) a necháme se tady osvěžit slaným mořským vzduchem. Na této promenádě, která končí starou rybářskou vesničkou Boccadasse se budeme z jedné strany kochat sílou moře, které unáší obrovské zámořské výletní a nákladní lodě na jejich plavbu a z druhé strany impozantními vilami a paláci, které jsou zrcadlem tehdejšího janovského bohatsví.
Boccadasse
Říkáte si, že jsem zapomněla na zmrzlinu? Nebojte se, tu vám koupím právě na Boccadasse, které je pro mě jedním z nejmalebnějších míst v Janově. Je to tady prostě kouzelné. A tomu, kdo nejí sladké tady koupím drink. V baru na zdejší malé plážičce bych vám doporučila snad ten u Italů nejoblíbenější – Negroni. Smočili bychom si unavené nohy v moři a popíjeli ho u západu slunce.
No a na večeři bych vás pak pozvala k mé tchýni, protože na její pesto genovese žádné jiné nemá. Krom toho bych vám doporučila nejlepšího pizzaře severní Itálie v Ristorante Lo Scallo – jeho pěna z mozzarella di buffala na famóní pizze vás dostane do kolen a nebo bych vás vzala na ústřice a jiné mořské plody do restaurace Indarsena v Porto Antico. Zdejší majitel miluje každou ústřici, kterou pro vás otevře a budete-li chtít, můžete si s ním tady o jeho vášni povídat až do zavíračky.
Po večeři bychom se jen kochali pohledem na plující osvětlené lodě, které se pomalu ztrácí v daleké tmě.
Tak, a jakmile to bude možné, projdu si to všechno znovu a pořádně si to nafotím a vychutnám. Uvědomuji si, že nikdy nevíme, na jak dlouho nám může být odepřeno to, co považujeme za samozřejmé. V každém případě mi tato virtuální procházka zvedla náladu, co vám?
Díky, že čtete!
Klára
mypastastory.com 