GASTROZAMYŠLENÍ: KONČÍ TURISTICKÁ SVOBODA TAM, KDE ZAČÍNÁ MÍSTNÍ KULTURA?

GASTROZAMYŠLENÍ: KONČÍ TURISTICKÁ SVOBODA TAM, KDE ZAČÍNÁ MÍSTNÍ KULTURA?

Spaghetti bez lžíce, cappuccino jen dopoledne, ryby bez sýra, pizza bez ananasu, těstoviny bez kuřete… Proč jsou některé italské gastrozvyky pořád tak horkým tématem?

Pravidel, která mají Italové okolo jídla je strašně moc. Nedávno jsem se na instagramu zúčastnila diskuze pod příspěvkem, který ta základní, tak trochu prvoplánově, shrnoval. Vzbudil hodně divokou diskuzi a mě překvapilo, jak netolerantní komentáře jsem na tomto místě našla. Proč máme pořád pocit, že toho víme o italské kuchyni více než samotní Italové?

Italská gastronomie patří mezi nejlepší na světe. Nebo jí dokonce je, statistiky po ruce nemám, ale vím, že se nepletu. Každý Ital, byť nevydělává velké peníze, si sem tam výlet do restaurace dopřeje. A jestli Italům něco zůstává i v době nezaměstnanosti a tristních platů, pak je to právě láska k jídlu a pravidla, jakými ho ctít. Kultura. Italové mají kulturu, s jakou k jídlu přistupují. Kulturu stravování. Mají ji v krvi, předávanou z generace na generaci. Jedí kvalitně, stereotypy o tlustých Italkách už jsou dávno pasé. To je fakt. A pak přicházíme my. Náplavy. Turisté. My, kteří si myslíme, že přehánějí. My cizinci, kteří si myslíme, že přeci mohou na chvíli upustit od jejich gastronomického dědictví, aby nás nechali cítit se…Jak? Jako u nás doma? Jako někde jinde v cizině? Nebo jako v globálním řetězci, nabízejícím stejnou gastrozkušenost napříč kontinenty? Proboha proč???

Jsme s mým Italem spolu celých 15 let, z toho jsme šest let v Itálii žili. Dodnes tam několikrát do roka jezdíme za rodinou. A já si zrovna uvědomila, jak se mi všechny tyto italské zvyky a pravidla dostaly pod kůži, jak to, co pro mě bylo na začátku taky nepochopitelné, beru jako naprostou samozřejmost. Proč? Protože jsem akceptovala jejich kulturu. Dala jsem si na čas, abych zjistila, že méně je někdy více, že kvalita jídla spočívá v kvalitě a čerstvosti každé suroviny (kritérium, které konzervovaný ananas rozhodně nesplňuje), abych pochopila, proč něco s něčím nejde dohromady a proč se to či ono nekonzumuje v tu a tu hodinu (mléko v capuccinu je prostě příliš těžké do žaludku, zatímco malé silné espresso vás po obědě či večeři krásně nakopne).

Zrovna během naší poslední italské dovolené jsem si všimla jednoho markantního rozdílu. Skupina mladých Angličanů v porovnání se skupinou mladých Italů. V jedné restauraci, v době oběda. Zatímco se jedna skupina nalévá vínem, aby o sobě pod vlivem co nejdříve nevěděla, druhá si ji vychutnává. Zatímco jedna skupina objednává z jídelního lístku na základě fotek na Instagramu, druhá si objedná gastronomický zážitek od předkrmu až po dezert podle jeho popisku. Zatímco jedni na sebe řvou mezi stoly, protože přeci “platím, jsem tu pánem” a k tomu frajersky poklepávají číšníkovi po ramenou, o té druhé ani nevíte, že tam je. Kultura je zde společným jmenovatelem. Jedněm chybí, druzí jí oplývají. A to pozor, už víte, že umím být k Italům velmi kritická, na jejich šestý gastro smysl si ale sáhnout netroufám. Nemám k tomu ani sebemenší důvod.

A zatímco komentáře lidí, co si do Itálie zajedou občas na dovolenou do nějaké turistické oblasti neváhají nadávat na to, že je teda nikdo omezovat nebude, že jsou svobodní dělat si co chtějí, jak a kdy, že ten, kdo platí rozhoduje, my, co máme s životem v Itálii delší a intenzivnější zkušenost a jimž se pod kůži dostalo trochu italské DNA, to vidíme trochu jinak. Není to totiž o buzeraci cizinců, je to o pravidlech, která utvářejí italskou společnost, pilíře, na kterých stojí i v momentech, kdy se ostatní aspekty zdejšího života tak trochu hroutí. Zvyky, které mezi sebou uctívají jak v rodinách, tak v mnohačetných komunitách po celém světě. U jídla je dobře. U jídla se zapomíná na to špatné a vychutnává to vynikající. Italové právě díky tomu neztrácí sami sebe. Jak mi říká moje zdejší italská kamarádka, s člověkem, se kterým nesdílíš bezmeznou lásku k jídlu přeci nelze vytvořit pevné přátelství. A já s ní naprosto souhlasím.

A i když v nějaké turistické oblasti možná i tu pizzu hawai dostanete, věřte, že to bude s hodně velkým sebezapřením restauratéra. A určitě se v takovém podniku u vedlejšího stolu nepotkáte s místními… Když si jednou moje švagrová objednala v restauraci v jedné z nejtypičtějších gastrovesnic poblíž Říma cappuccino, nevzbudila pohoršení ani ošklivé pohledy, jen čisté nepochopení toho, proč se chce někdo po tak vydatné večeři napájet takovým množstvím teplého mléka. A pak taky začal problém s hledáním dostatečně velkého hrnku, restaurace otevírala vždy jen na večeře, po kterých si to to slavné cappuccino opravdu nikdo nedává…

Takže nakonec, až pojedete do Itálie, snažte se oprostit od všech vašich českých zvyků a nechte se vtáhnout do italského světa tak, jak vám to budou diktovat místní Italové. Sami pak můžete s klidným svědomím vyhodnotit, zda to stálo za to. A já vám zaručuji, že špatné to rozhodně nebude.

Buon apetito a díky, že čtete,

Klára

Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MATTIA, MŮJ TŘETÍ

Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MATTIA, MŮJ TŘETÍ

Jsou tři hodiny odpoledne. Ležím na monitoru v našem okresním špitále a poslouchám tlukot jeho srdce. Jeho pravidelnost a klid nenapovídá tomu, že by se měl v brzké době rozmyslet se mnou konečně potkat. Ležím tam, probírám s mojí mámou naše předchozí porody, a čichám k tomu nějaký roztok, který má malého vzbudit, aby nám ukázal svoji aktivní stránku….Myslím přitom na moje předešlá miminka, jaké to tehdy bylo a také na to právě narozené, které jsem před několika minutami zahlédla na chodbě. Pohled, který jen umocnil moji nedočkavost. Mám dva dny po termínu a nějak podvědomě se rozhoduji, že už nechci čekat ani jeden.

Continue reading “Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MATTIA, MŮJ TŘETÍ”

JAK MĚ STRAŠÍ HALLOWEEN

JAK MĚ STRAŠÍ HALLOWEEN

Huráá, máme za sebou halloweenské strašení a můj každoroční stres z toho, jak tento americký svátek duchů přečkat. Není to o tom, že bych svým dětem nechtěla dopřát večer v maskách, ale tak nějak se mi ztrácí celkový smysl tohoto obchodního šílenství, které dekoruje celou zemi svítícími dýněmi, kostlivci a pavučinami. Je správné se komerčnímu svátku, který nemáme nijak zažitý z našeho dětství přizpůsobovat? Nebo je naprosto v pořádku v tichosti nezúčastněně počkat až bude „po“? Přestože vidím, že se i Česká republika začíná zahalovat do halloweenského pláště, já se, zcela sucharsky, poslední roky řadím k té druhé skupině a čekám než to všechno přejde.

Continue reading “JAK MĚ STRAŠÍ HALLOWEEN”

KOLIK STOJÍ ŽIVOT VE ŠVÝCARSKU, ČÁST DRUHÁ

KOLIK STOJÍ ŽIVOT VE ŠVÝCARSKU, ČÁST DRUHÁ

Není dne, aby někoho na můj blog nepřivedla klíčová otázka „Kolik stojí život ve Švýcarsku.“ Jde jednoznačně o nejčtenější článek na mém blogu. Za poslední rok se mi také sešla spousta dotazů na to, za kolik se to tady dá v klidu utáhnout. Je tak vidět, že docela dost lidí o stěhování se do Švýcarska přemýšlí, jen tápají, jestli to není až příliš riskantní. A dělají dobře. Ono co se z Čech jeví jako snová nabídka, se při životě v jedné z vůbec nejdražších zemí světa může nakonec vyjevit jako, když to trochu přeženu, nízký pakatel.

Continue reading “KOLIK STOJÍ ŽIVOT VE ŠVÝCARSKU, ČÁST DRUHÁ”

Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MÁMOU NAPOTŘETÍ

Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MÁMOU NAPOTŘETÍ

Sedím na gauči s nohama nahoře, využívám chvilky, kdy se nemusím pro nic ohýbat, za nikým se na zavolanou rozběhnout. Obrys mého břicha už přesahuje hranice mých kyčlí a já koukám na pohyby pupku, o kterých spousta matek hlásá, že jim po porodu strašně chyběly. Mně nikdy, raději jsem se vždy dívala na čerstvě narozené miminko, o kterém jsem měla, alespoň co to šlo, jistotu, že je v pořádku. Těhotenství není pro mě. Je to období nepohody a stresu, které ještě k tomu vyústí neskutečně nepříjemným intenzivním momentem porodu. Ale to, to co přijde pak… Moment prvního pláče, prvního pohledu na to malé, pro to přetrpím cokoliv. Už o tom něco vím, jdu do toho potřetí.

Continue reading “Z MATEŘSKÉHO DENÍKU – MÁMOU NAPOTŘETÍ”

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ

Je tomu přesně rok, co končily letní prázdniny a já měla nadupaný notes poznámkami o nových podnětech, článcích. Než jsem se ale nadála, celý rok se mi tak nějak rozpliznul a já nebyla schopná dát nic kloudného dohromady. Nejdříve mě semlel začátek školkového roku. Totální zmatek z toho, jak jsem to těm našim dětem všechno nakombinovala a pak i hledání sebe sama. Po roce a půl mateřské a předchozích třech letech pracovního úvazku, jsem najednou měla třikrát týdně několik vzácných hodin jen pro sebe. Luxus, se kterým jsem si absolutně nebyla schopná poradit.

Continue reading “KDE JSEM TEN ROK BYLA ANEB ŠTĚSTÍ NA TŘETÍ”

PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ

PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ

Ačkoliv podle kalendáře slaví My Pasta Story už celý rok, v mé hlavě se tento mini projekt vytvořil minimálně před pěti lety. Celou tu dlouhou dobu jsem pořád psala do šuplíku, vymýšlela, jak to má celé vypadat. Myslela jsem si, že musím být připravená minimálně na rok dopředu a na rady všech, kteří doporučovali, ať hlavně začnu, i když to nebude zrovna na sto procent podle mých představ, jsem kašlala a ztratila tak spoustu času. Bohužel.

Continue reading “PRVNÍ ROK MY PASTA STORY. O HLEDÁNÍ OSOBNÍ DISCIPLÍNY A REZIGNACI NA INSTA-ŠTĚSTÍ”

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU

Je šestnáctého srpna, osm hodin ráno a ulice okolo našeho domu zaplňují malí špunti, kterým se na krku houpají reflexní trojúhelníky. Ta záplava svítivě oranžové mě utvrzuje v tom, že už je to nenávratně tady. Začala nám povinná švýcarská předškolní docházka!

Continue reading “VŠICHNI ŠKOL(K)OU POVINNÍ, ANEB JAK ODKRÝVÁM PRAVIDLA ŠVÝCARSKÉHO ŠKOLNÍHO SYSTÉMU”

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ

Je šest hodin ráno, probouzím se po překvapivě velmi klidně prospané noci. Včerejší pečený králík a pivo z plechovky k večeři mě ukonejšili natolik, abych hodila veškerou organizaci za hlavu a odpočinula si na ten den, který pro mě už na vždycky bude s velkým D. Ten, kdy si s mým Italem řekneme po osmi letech vztahu na dálku a života daleko ode všech to naše vysněné SI.

Continue reading “MOJE ČESKO-ITALSKÁ SVATBA V PRAZE. DEN, KTERÝ PŘEDČIL MÁ OČEKÁVÁNÍ”