Sedím u telefonu. Žaludek mám až v krku. Bojím se, že po několika vyzvánění zvedne volaný telefon. Anebo se spíš bojím, že ho nevezme…Uslyším ho? A budeme si rozumět? Myšlenky jak na horské dráze mi probíhají hlavou, když poprvé volám klientovi, za kterého se budu bít…jeho penězi, na dálku, v aukční síni… Continue reading “JAK JSEM PRACOVALA V AUKČNÍ SÍNI”
V životě jsem si prošla nespočtem zaměstnání. Byly doby, kdy mi ve školní lavici na gymplu smrděly ruce rybinou od toho, jak jsem celý víkend hosteskovala u pultíku s uzenými lososy. To byla škola života, stejně jako když jsem si léčila nohy po nekonečných směnách v obchodě Vodafonu, když jsem jezdila po Praze s autem plným rekvizit, abych jela fotit české osobnosti do časopisu Marianne nebo ELLE. V Českém rozhlase jsem se často klepala hrůzou, že mi přední čeští politici nezvednou telefon do živého vysílání a v jednom luxusním časopise jsem se zase nedočkala posledních dvou výplat – prý na ně mezi tím samým luxusem nějak nezbylo. Komunikaci a marketingu jsem se věnovala u Evropské komise v Lucemburku, v pětihvězdičkovém hotelu v centru Říma, ve start-upu dvou bláznivých nadaných Italek a než jsem se dostala k tomu, co jsem dělala ve Švýcarsku, vylítly mi z pusy milióny eur, to když jsem zastupovala prémiové klienty v aukční síni v Miláně. Kdybych neodešla na druhou mateřskou, pořádala bych nadále globální eventy ve firmě, co vyrábí diamanty pro každého. Jak to, že toho mám za sebou tolik? Asi proto, že jsem se vždycky snažila přizpůsobit se situaci, do které mě život přivedl.
Continue reading “SEDÁVEJ PANENKO V KOUTĚ, BUDEŠ-LI HODNÁ…ZŮSTANEŠ TAM”
Sedíme u stolu, naši dva kluci si po občasném vytrhávání vlasů konečně sedli a v klidu si hrají. A my máme čas nechat u šálku kávy promluvit naši duši. Speak it loud – tak bych to nejradši popsala. Když se mojí kamarádce Noře začnou hrnout slzy do očí, když mi sděluje, že už to chvílema nezvládá, že je unavená, že nesnáší, jak jí to někdy ujede a na malého řve a že má pocit, že je jediná, nejhorší matka na světě, beru ji za ruku a zcela rázně ji dávám najevo, že se asi zbláznila. Vždyť to stejné se děje přeci i mně! Continue reading “#ZA UPŘÍMNÉ MATKY”
Jakým jiným městem začít cyklus mých měst než tím, které mi navždy změnilo život a paradoxně mu dalo italský nádech.
Pain au chocolat, velká okna, nasládlý odér a hrozné horko v metru, špína, francouzská elegance, láska mého života, Edith Piaf, cigarety a le franàçais parisien…Město, které miluju, město, které mě neskutečně děsí…
Měla jsem čtyři roky na to, abych poznala Itálii, Italy a jejich způsob života. Pracovala jsem mezi nimi, studovala, nechala se od nich učit, měla jsem je za sousedy, chodila k nim na návštěvu, na kafe, a apertitivo, byla mezi nimi v posilovně a v restauracích… a s jedním už devět let žiju v jedné domácnosti. Hodně lidí o nich má určitou představu a sezamy stereotypů popisujících to, jací “doopravdy jsou” by vydaly na celou knihu. Continue reading “JAK BYCH POPSALA ITALY V PĚTI BODECH”
Moje PASTA STORY začala ve třeťáku studia na Fakultě Humanitních studií v Praze, když jsem se dostala na Erasmus do Paříže. Ačkoliv by se mohlo stát, že tam můj život nabere francouzský směr, osud mi přehodil výhybku do Itálie. Tehdy to byla velká LOVE STORY, protkaná slovy AMORE, PIZZA, PASTA (tomu zbytku jsem tehdy ještě nerozuměla). Continue reading “PROČ “MY PASTA STORY””
Březen 2016, je půl jedenácté dopoledne, sedím na své kancelářské židli v aukční síni v Miláně a právě dojídám oběd, co jsem si přinesla z domova. Těhotenské chutě mě nenechají čekat až do polední pauzy. Nevadí, tak jako už několikrát pak vyběhnu ven a koupím něco navíc, abych nehladověla. Když dojídám poslední sousto, volá mi Tomy. „Tak co?, jak to dopadlo“?, ptám se ho hned zvědavě. A v ten moment se dozvídám, že se budeme stěhovat do Švýcarska. Continue reading “JAK JSME SI OBHÁJILI “NAŠE” ŠVÝCARSKO”
Všechny cesty vedou do Říma. Ta moje tam vedla v roce 2011 a první měsíce v tomto historickém skvostu považuji za jedno z nejtěžších období v mém životě. Přijela jsem do města, které je snem tolika lidí a jediné, co jsem věděla, že tam budu dělat, bylo zůstat zamilovaná do mého Itala. Continue reading “ZAČÁTKY V ITÁLII, ANEB KDE ŽE JE TA DOLCE VITA?”
Není větší změny, kterou můžete v životě zažít. Tedy alespoň podle mě. Ten kolotoč, který vám točí hlavou může za to, že máte v těch všech pocitech tak trochu bordel. Proto jsem se na chvilku zastavila a snažila si v tom všem udělat trochu pořádek. Po čtyřech letech a dvou dětech je už myslím na čase. Continue reading “O MATEŘSTVÍ”
Poslední dobou se s Tomym často bavíme o tom, jaké by to bylo žít ve městě, ze kterého alespoň jeden z nás pocházíme. Všechny mé nejbližší kamarádky z Prahy mají děti v podobném věku, jako jsou ty naše. Měla bych tak mateřskou, o které se mi ani nesnilo. To samé v Janově. Jeden kamarád za druhým se stává rodičem. A my jsme přitom ve Švýcarsku. Bez rodiny, bez těch dlouhodobých přátel. Už poněkolikáté jsme začali život na novém místě, ve kterém jsme nikoho neznali. A poprvé jsme si domu pořídili velký stůl, u kterého jsme snili, jak budeme jednou hostit skupinu nových přátel.
mypastastory.com 